Článek
„To nechte,“ slýchávám od některých zákazníků. A tak jako prodejce občerstvení s úsměvem děkuji a vracím tři koruny zpátky do peněženky. Hned, jak mi zmizí zákazník z dohledu, povzdechnu si a přemýšlím, co všechno si za ty tři koruny koupím. No hlavně, abych je neutratil hned, jak říkávala moje babička, když mi dávala dvacet korun, což už za mého dětství moc nebylo. U mojí babičky ale lze alespoň chápat, že si neuvědomovala, jak rychle se inflace zvyšuje.
Dát dýško, nedat dýško?
Dýško samozřejmě náleží jen takovému obsluhujícímu, který je milý, vstřícný a usměvavý. Zapšklému hospodskému se už tuplem nikomu dýško dávat nechce. A je to tak správně. Na druhou stranu takový hospodský je možná už léty znavený a ví, že kdo dýško dát nechce, nedá ho ani tomu nejmilejšímu stvoření. A o to více si dýško právě ta milá obsluha zaslouží - za to, že to s lidmi ještě nevzdala.
Obvyklé je dát navíc 10 % z celkové útraty. Při 200 Kč je to 20 Kč atd. Počítat (snad) umí každý. Bohužel ať jsem na lidi milý jakkoliv, dýško dá jen asi každý desátý. Přesto jsem za něj vděčný. Ale ne, když je to spíš jen taková korunka z lítosti. Když mi každý desátý zákazník nechá tři koruny a za osmihodinovou směnu obsloužím zhruba 50 lidí, získám tím 15 korun. K smíchu, nemyslíte? Co si člověk dneska koupí za 15 korun? Kdyby mi dali alespoň 10 korun, mohl bych si koupit svačinu.
Kdy se tedy hodí dýško dát? Odpověď je jednoduchá. Pokud dělá více než 10 korun. Nebo pokud jste tak milí, že se rozhodnete dát minimálně desetikorunu, i kdyby útrata byla pod stovku.
Proč je to urážka?
Protože z toho mám pocit, jako bych nebyl kultivovaná obsluha s kravatou, ale bezdomovec na hlavním nádraží, který shání drobné na krabičák za třicet. Být na lidi milý, abych domů odcházel s patnácti korunami, rozhodně není nic důstojného. Často mě to při práci trkne a říkám si, proč jsem vůbec milý. A vím, že jednoho dne mě to přejde. O to mi to přijde celé smutnější.
Lepší než drátem do oka? Nesmysl
Radši nebudu mít žádné dýško než smutné dýško. Tím, že si ty tři koruny vezmu, se spíš vyhýbám tomu, abych naopak já nebyl označen za nevděčného. Jenže nevděční jsou právě ti lidé, kteří dají tak málo, jen aby se neřeklo. Pokud si nemůžete dovolit odměnit někoho milého alespoň deseti korunami, pak jste v první řadě do dané restaurace, stánku (nebo kdekoliv jinde, kde je živá obsluha) vůbec neměli chodit.
Pokud se vám nechce ani milému člověku dávat dýško proto, protože je jeho zboží na váš vkus moc drahé, pak si stačí jen uvědomit, že obsluhující je v naprosté většině jen brigádník a s cenami nemá nic společného. Pokud dýško dát nemůžete, protože na něj kvůli ceně nemáte, pak opět platí, že jste tam neměli v první řadě chodit.
Závěrem
Dýško si zaslouží každá milá obsluha. Omluveni jste samozřejmě hned v několika případech, ale i ty mají svá ale.
Prvním je ten, že zboží nebo jídlo má vadu (plechovka piva třeba nejde otevřít, nebo je jídlo přesolené). V takovém případě byste se ale měli ozvat a každá slušná obsluha to s vámi vyřeší. O to více si zaslouží peníze navíc za to, že vám vyšla v klidu a mile vstříc. Pokud jste měli nějaký problém a neozvali jste se, je to vaše chyba.
V druhém případě může být na vině to, že obsluha je sice milá, ale nedodržuje hygienu jak pracovní, tak osobní. Bohužel takové případy obsluhujících znám, takže bych to pochopil.
Jako třetí a poslední případ (ale určitě budou i další) mě napadá ještě to, když potřebujete platit kartou, ale obsluha přes karty dýško přijímat nemůže. Ve většině restaurací a stánků to jde, ale bohužel jsou i taková místa, kde to nejde.
