Článek
Jako první jsem musela kdysi podstoupit gastroskopii. Myslela jsem si, že polykání pro mě nebude žádný problém. Hrdlo mi nijak neumrtvili, ani neobstříkli, a já když spatřila velikost sondy, poněkud jsem znejistěla. Lehla si na bok a snažila se polykat. Postihl mě jakýsi dávicí reflex a začala jsem nesmírně krkat, z očí se mi lily slzy a z úst tekly proudy slin. Valila jsem bulvy a na obrazovce sledovala záběry z kamery. Strašně jsem se těšila, až dojede konečně do žaludku. Ha, už tam je a doktorka konstatuje nějaké „jezírko“. Tento pojem mě lehce pobavil. Představovala jsem si jezírko kdesi v mechovém lesíku, třeba to Rusalčino, ale že mám i já v žaludku jezírko, bylo opravdu vtipné. Už jsem se těšila, že hadice začne couvat, ale to jsem se pletla. Jela ještě dál někam do dvanáctníku. To už byl celkem tlak a myslím, že jsem přestala vnímat intenzitu krkání a hekání. Konečně jde hadice ven. Omlouvám se, hledám náustek, který mi z úst odpadl během vyšetření, otírám uslintaná ústa. Jsem ráda, že diagnóza zní reflux, jakési neuzavírání nějaké klapky a nic horšího tu není. Jdu do čekárny a čekám na zprávu pro obvoďáka. Ačkoliv se nemá nějakou dobu jíst a pít, oklepu se a dopřeji si svého čaje z lahvičky a s chutí se zakousnu do mé housky. Nesnídala jsem, žaludek musel být prázdný. Mám hlad a chuť a nic mě nebolí. Sestra kroutí hlavou, když mi předává zprávu a vidí, jak spokojeně baštím housku se salámem a jsem šťastná, že to tak dobře dopadlo.
O nějaký ten rok později musím podstoupit kolonoskopii. Nejedná se ovšem o kolonoskopii, která projede střevo celé, snad jen o nějakou částečnou. Už jsem dost vyděšena kamarádkou, které při kolonoskopii snad poškodili střevo, ale jsem statečná a odhodlaná. Příprava není tak složitá, jinak musí pacient věnovat čas vyprazdňování delší dobu předešlého dne. Lehnu na bok a čekám na hadičku. Přijde paní doktorka s úsměvem na rtech i sestřička. Hadička je zavedena do konečníku a jede střevem. Střevní zákruty jsou mrchy, umrtvení žádné, pochopitelně cítím, jak se kamera na konci hadice snaží stočit střevním zákrutem. Není to ani tak bolestivé, spíš je cítit velice nepohodlný tlak. Prý se do střev při vyšetření napouští nějaký plyn, aby mohlo vyšetření vůbec proběhnout. Plyn nepociťuji, ani žádné nadýmání, jen ty střevní zákruty jsou ke vzteku. Občas sebou cuknu, nebo heknu, na monitoru sleduji, jak hadice jede, a toužím, aby nabrala zpátečku. Konečně. Šlahoun s kamerou couvá. Mé čelo je opocené, bylo to nepříjemné, ale jsem šťastná, že se nenalezl žádný problém. Nic. Ani polyp, hemeroid nebo nádor. Personálu vysekávám hlubokou poklonu. Strkat pacientům do krku nebo do zadnice hadičky, poslouchat krkání, prdění, koukat na slintání a potom jít na oběd je opravdu frajeřina. To vydrží málo kdo. Lékařka se opět usmívá a sestra také. Je to pro ně normální. V čekárně mám strávit nějaký čas a připravit se na větry, které budou odcházet a na případnou bolest břicha po vyšetření. Rozhlížím se po okolo sedících spolupacientech a doufám, že nikoho nepohorší, až na mě přijdou ty ohlášené větry. Vypadá to, že moje větry jsou každému fuk, spíš prožívají obavy ze svého vlastního vyšetření. Sestra mi podává zprávu, já vstávám, větry nepřichází, břicho nebolí, přebírám zprávu a děkuji.
A tak všem říkám. Vyšetření je nepříjemné, není nic naplat, ale dá se vydržet. Ani nebolí, jde spíš o jakýsi tlak a pocity silného nepohodlí. Je to ovšem způsob vyšetření, který dokáže zachránit životy. Pokud kamera uvidí během své cesty nějaké podezřelé útvary, lékař dokáže vzít vzorek a poslat na rozbor. Za nedlouho je jasné, jestli jde o pouhý polyp, nebo je nutné nastavit léčbu, třeba kvůli nádorovému onemocnění. A v tomto případě, čím dříve, tím lépe. Jde o váš život a vyšetření se nebojte. Zvládnete ho. Není se ani za co stydět, na nějaké to zaskuhrání, slinění, hekání a další projevy pacientů během vyšetření je personál zvyklý a všechny takové projevy jsou prostě běžné a normální.
