Článek
Stejně tak se musela zařídit i moje kamarádka Simona. Po rozvodu nebylo zbytí a musela sama občas sehnat nějakého instalatéra, nebo třeba obkladače. A protože si pořídila nové vybavení do obývacího pokoje, usmyslela si, že stěna za sedací soupravou by měla být do žluta. Původní bílá už byla také lehce ošoupaná a žlutá bude na tu jednu stěnu ideální. Už se těšila, jak bude pokoj pěkně vypadat, ještě zbývalo zrealizovat malování.
SIMONA
No a jak tak přemýšlím, tak mě to náhle cvakne. Aleš. Má dávná láska Aleš přece maluje pokoje, je to jeho živnost a dokonce se mě ptal, když jsme se někde potkali, jestli nevím o nějaké práci, že se mu zakázky moc nehrnou. Neváhala jsem, měla jsem dokonce jeho číslo uložené a hned mu volala: „Prosím tě, potřebovala bych vymalovat jednu stěnu, měl bys čas?“ „Nooo, asi jo. Tak já se stavím to omrknout ve středu.“ Váhání bylo divné, myslela jsem si, že bude mít radost. Ve středu jsem běžela z práce hned domů, ale Aleš nikde. Neukázal se, neozval se. Ani ve čtvrtek. Zavolala jsem mu tedy další pondělí, ale zahrnul mě hromadou výmluv na práci a rodinu. Přijde za týden v úterý. Dorazil. Omrkl stěnu, nebude to problém, Tak jsem slíbila, že donesu barvu, přesně takovou jakou chci. Jenže v týdnu už opět nemohl, až za čtrnáct dní, jenže to už jsem měla nástup v lázních. No nic. Byl to známý, před lety jsme spolu dokonce chodili. Věřila jsem mu a dala mu klíče od bytu. „A co za to budeš ctít?“ „No, že seš to ty, tak cigára. Červený Marlbora.“ Domluveno.
Po návratu z dovolené jsem se už kochala krásně medově žlutou stěnou, jen mi bylo divné, že nikde nevidím kbelík se zbytkem barvy, nemohl to snad vypotřebovat celé, koupila jsem větší balení, menší v prodejně nebylo, na druhou stranu jsem si říkala, že si třeba nechám natřít ještě druhou stěnu, nebo třeba celý pokoj, prostě, že se ta barva neztratí a určitě ji využiju. No nic, barva nebyla. Za dva dny jsem měla schůzku s Alešem na náměstí. Bylo mi hloupé kupovat jen jedny Marlbora, přece jen s tím měl práci, škrábat sice nic nemusel, nejspíš ale dal dva nátěry, když barva nezbyla. Koupila jsem tedy dvě krabičky.
„Tak co? Jak to vypadá?“ „No krásný, jsi fakt šikovnej. Natíral jsi to asi dvakrát, že nezbyla barva, že jo?“ Vyjevila jsem své nadšení z jeho práce. „Nééé, to bylo zbytečný. Jen jednou. Tu barvu jsem si vzal, tobě by už k ničemu nebyla.“ Klesla mi brada. Na tom jsme spolu domluveni tedy rozhodně nebyli. Ale Aleš byl naprosto v pohodě, prostě mi oznámil, že si ji vzal a hotovo. Naprosto bez zábran. Já zábrany měla, nejraději bych mu to řekla, že s tím jsem nepočítala, že jsem si myslela, že ji ještě využiju a chtěla si ji nechat. Jenže jsem mu to dopředu neřekla, tak je asi chyba ve mně. Barva byla drahá, ale za práci chce jen ta cigára, koupila jsem tedy dvoje, tak je to okolo tří set. Natřel asi 10 m². No budiž. Aleš se usmívá a podává mi klíče, já cítím trochu rozčarování, ale snažím se být také v pohodě. Vytahuji dvě krabičky Marlborek a děkuji za práci. Aleš kouká. Doslova zírá. Není to ovšem tím, že by byl v šoku, že místo jedné krabičky mu do ruky tisknu dvě. Jeho tvář je kyselá, křiví koutky. Znám ho dobře. Je naštvaný. Začínám tušit nějaký problém. Asi jsem koupila blbou značku cigaret. „Co se děje? Chtěl jsi přece Marlbora, červený, ne? Nebo jsem to spletla? Koupila jsem špatnou značku?“
Jsem vyděšená, vidím v očích jeho vztek, něco je špatně. Urputně vzpomínám, jak to bylo. Řekl přece, no, že jsi to ty, tak za cigára. Určitě to tak bylo. Pak řekl jaká.
Ve tváři má vztek, krabičky si ledabyle strčí do kapsy. „Značka je dobrá. To jo. Ale já myslel, ty trumpeto, celej kartáč. Rozumíš? Karton cigaret.“
Nyní zírám zase já, oči se mi rozšířily úžasem. Tak můj bývalý kluk mi chtěl ze známosti vymalovat jednu stěnu v obýváku za karton cigaret. Za nějakých deset metrů čtverečních si řekl cigára za tisíc pět set korun a ještě si bez domluvy odnesl barvu, kterou jsem koupila skoro za pětistovku a byly jí asi 3 litry, takže mohl spotřebovat asi tak polovinu.
Ženské bez chlapa to prostě nemají jednoduché. Simona se tehdy otočila na podpatku a odešla. Ani ji nenapadlo snad dokupovat dalších osm krabiček cigaret, jak si to Aleš vlastně představoval. Nazval ji trumpetou, že nepochopila, že on, jako malíř a to ze známosti, požaduje za 10 m² malby bez materiálu cigarety v hodnotě 1500 Kč a k tomu si ještě bez předchozího svolení odnese barvu asi tak za 250 Kč. A pak si sežeňte spolehlivého řemeslníka.
