Článek
Kde je ta bída, na kterou si kde kdo stěžuje? Já ji nevidím. Moje maminka se narodila na začátku války, sama často vzpomínala na skromná léta, potraviny na příděl, kdy hospodyňky zpracovaly každý zbytek, nic se nevyhodilo, šatstvo se dědilo, povlečení, ubrusy a ručníky byly součástí věna a počítalo se, že nevěstě vydrží prakticky celý život. Já také vychovaná ke skromnosti jsem se naučila šít na šicím stroji, který byl těsně po revoluci neskutečně drahý, ale slouží dodnes, naučila jsem se dobře vařit, neplýtvat jídlem, prostě nic nevyhodit a využít beze zbytku. Kupovat vše s rozmyslem a šetřit.
Téměř denně ovšem žasnu a přemýšlím, kde jsou ti lidé, kteří tak žehrají na chudobu.
Supermarket:
Většina zákazníků tlačí vcelku naplněné vozíky. Určitě se nejedná o týdenní nákup, žádné základní potraviny, jen krabička nakrájeného masa za trojnásobek ceny stejného masa v kuse, pár zeleninových salátů, bedýnka jahod za neskutečnou cenu, zbytek tvoří pochutiny. Jde pravděpodobně o večeři. Účet dámy přede mnou 896 Kč. Není jediná, takových je většina.
Večerka:
Večerka v našem domě je ukázkovým příkladem toho, kam mizí kapesné dětí. Obchod je našlapaný pochoutkami od Youtuberů, sladkostmi, nápoji a různými podivnostmi až po mnoho druhů dubajské čokolády. Na kasu stojí dlouhá fronta dětí asi tak od osmi let až tak do osmnácti. Nakoupí a stojí před obchodem, nehnou se z místa. Popíjejí a pojídají předražené delikatesy. Jeden platí tři sta, další pět set, malé holčičky mají jen drobnosti, mají to po padesátikoruně.
Asijské bistro:
Je sobotní poledne a my se blížíme k naší chatě. Je třeba ještě nakoupit, takže párkrát za rok zamíříme do bistra u místního Kauflandu. K pultu vietnamského bistra se vine dlouhý had zákazníků. Většina si bere jídlo domů, s obsluhou se znají. Berou více krabiček a cena je většinou okolo tisíce korun. Jsou to nejspíš místní, kteří jsou štamgasty. Sice jsou doma, ale neuvařili, ale přesto nebyli líní a pro jídlo pro čtyřčlennou rodinku si dojeli. Víkendové obědy je tak za měsíc vyjdou na neskutečných osm tisíc korun. K domovu navíc často odjíždí taxíkem.
Restaurace:
Dostali jsme poukaz a vyrážíme na malou oslavičku do restaurace. Plzeň je tam prý moc dobrá, mě při ceně vína přešla chuť, ale jídlo si dáme. Je čtvrtek. Určitě ta restaurace, která nemá ani moc dobré hodnocení, jen 3,5 z pěti hvězdiček, nebude plná. Hospoda je to opravdu veliká, ale my se mýlili v obsazenosti. Chytili jsme poslední stůl, jinak bylo naprosto plno. Poukaz na 1000 Kč zdaleka nestačil na tři jídla a nějaké to pivko. Ještě jsme pět set doplatili ze svého. U všech stolů se ovšem jedlo a pilo. Plzeň byla skoro za sedmdesát korun a 1,15 l rozlévaného vína za 68 Kč. Jídla začínala na třech stech bez přílohy. Přesto plno a stoly se jen prohýbaly a to se jedná o jedno celkem nezáživné okresní město, kde je restaurace na každém rohu.
Automobilismus:
Každá rodina má několik aut. Jezdí autem do práce, vozí děti autem do školy, středoškoláci si už také jezdí ke škole autem, rodinky jezdí na nákupy a výlety a stále všichni jen jezdí a jezdí. Tvoří se kolony, město je plné výfukových zplodin a není kde zaparkovat. Benzín či nafta je v porovnání s cenami za socíku minimální, a to nemluvím o pořizovací ceně auta. A podívejte se také do auta. 90 % aut je obsazeno pouze řidičem. Převáží jen sám sebe. Za ním možná jede dalším autem manželka, jiným tchýně, dalším otec. Matka pojede až večer z odpolední šichty, syn z průmky už projel a dcera nejede, ještě musí počkat rok, až bude moci řídit a dojede si také autem na zdrávku ve městě, těch 692 metrů.
Výlety:
Jedeme s rodinou do Vranova nad Dyjí. Máme pobyt rezervovaný půl roku dopředu, ještě se chce přidat dcera, ale všechny kapacity jsou už plné. Všichni cestují. Přestože zbývají do odjezdu ještě dva měsíce, sehnala dcera s partnerem poslední volný pokoj v širokém okolí a také za patřičně vysokou cenu.
Sousedka z chaty je seniorka, přesto ráda cestuje, chodí do divadla a na koncerty. Jede s přáteli do maďarských lázní all inclusive na čtyři noci. Bude se trmácet autobusem, žádné procedury v ceně nejsou, jen jídlo a nocleh. Na osobu a noc 3 tisíce korun. Jede celá parta seniorů, pobyt mají rezervovaný už od října. Chtěl se k nim připojit ještě další spřátelený pár, ale místo už nebylo. Plně obsazeno.
Dovolená:
Letos vyrazíme do Turecka, zájezd jsme koupili už v listopadu, tak mne napadlo kouknout, jestli jsme náhodou neprodělali, jestli zájezd česká cestovka nezlevnila, přece jen se blíží datum odletu, třeba je v last minute. Kdepak. Je vyprodáno i přes vysokou cenu Ultra All inclusive. A rovnou také zamířím na stránky jiné cestovní kanceláře, od které jsme v posledních letech cestovali do Řecka. Nabídka našeho oblíbeného hotýlku citelně podražila, navíc Řekové zvedli poplatky za ubytování a majitelka od letošního roku začala vybírat tučný poplatek za použití klimatizace. Cena na první pohled nevypadala nijak hrůzostrašně, ale po přičtení pobytové taxy a poplatku za nezbytnou klimatizaci v pokoji, kam pere slunce o sto šest, byla už nad míru. Rozmýšlet jsem se ale nemusela, bylo vyprodáno až do konce září. Začali jsme přemýšlet o Chorvatsku, ale ceny nás také dostaly do kolen, přesto asi Chorvati nemají o turisty nouzi. Nakonec jsme zvolili Bulharsko, opět Ultra All inclusive, pěkné ubytování s několika bazény, hned na pláži. Rozumná cena. Nakupovali jsme 4 měsíce předem, nyní je prakticky vyprodáno, měsíc a půl před odletem už zbývají jen dva pokoje.
Nemovitosti:
Byty pro mladé nejsou a hypotéky jsou drahé, ceny nemovitostí rostou. Přesto nevím o žádné rodině, která by s jedním či dvěma dětmi bydlela v jednom pokoji bytu rodičů, jak to bylo zcela běžné za socialismu. Byty se prodávají jak na běžícím pásu, stavět se nestíhá a hlad je i po starších bytech. Nadchne vás včerejší inzerát, ale realiťák už má osm zájemců. Nastává boj, kdo ten kutloch vyhraje, a to přitom cena za metr čtvereční vyráží dech.
A já si tak říkám, kde je ta chudoba? Lidé jedí jako nezavření, baští především pochutiny, navštěvují společenské akce, nevaří obědy, ale donášejí si jídlo z fast foodu, večery tráví v restauracích, kde pijí a hodují za nekřesťanské peníze, jezdí si po republice na víkendové pobyty, dokážou s předstihem skoupit většinu i předražených pobytů u moře, stěžují si na nedosažitelnost bydlení, ale všichni nějak bydlí, popelnice plní zbytky nezkonzumovaného jídla, nakupují nové a nové oblečení ať už v buticích, v běžných obchodech nebo sekáčích či přes internet a před kontejnery na oděvy se hromadí kupy vyhozeného ošacení… Ne, to není chudoba. To je jen rozmařilé plýtvání. A přitom nadávají mladí i staří na nějakou chudobu, která ve skutečnosti neexistuje.
Nesmíme ovšem zapomenout na bezdomovce. Máme jich plné náměstí. Pospávají na lavičkách, vedle sebe odhozené tašky s jejich veškerým majetkem, pod hlavou bundu a v ruce krabičák. Jsou špinaví a opilí, a pokud zrovna nespí, tak obtěžují procházející svoji žebrotou. Městská policie se ani neobtěžuje je nějakým způsobem vyhnat z centra města, takže neustále slyšíme jen: „Paninko, nemáte pár korun navíc? Nemohla byste mi přispět na jídlo? Nemáte náhodou cigaretu?“ Je to jejich folklór. Mají k dispozici nízkoprahové centrum, kde mohou přespat, umýt se a dostanou i najíst. Ale nemají zájem. Jen natahují ruce a z možnosti, že jim někdo nabídne běžný život, kdy budou chodit do práce a platit třeba ubytovnu je doslova mrazí. Ten jejich život je baví. Nebo se možná pletu. Až tak moc je nebaví, ale pro normální život nechtějí obětovat svoji pouliční svobodu. Ano, ti jsou chudí. Nejedí v restauracích, necestují, nenakupují metráky ošacení nebo dokonce nemovitosti. Oni se ovšem chudí necítí a nejsou to oni, kteří by neustále mluvili o chudobě v Čechách.
