Článek
Zapláčou jen pracující a daňoví poplatníci. A také starší lidé, kteří už by klidně mohli odcházet na zasloužený odpočinek po mnohaleté poctivé a mnohdy jak psychicky, tak fyzicky náročné profesi. Věk odchodu do důchodu se prodloužil. Děti začínají pracovat takřka o deset let déle než jejich rodiče a prarodiče. Hranice 65 let se má týkat především Husákových dětí a mladších. Vláda se snaží odchod do důchodu a to především té nejpočetnější generace, která dá se říci drží ekonomiku nad vodou co nejvíce, oddálit ze strachu, že na důchody zkrátka nebude.
Po listopadu 1989 porodnost začala rapidně klesat a nastává problém, že na důchody nebude mít kdo vydělávat. Na druhé straně se někteří mladí do práce také příliš nehrnou. Pracovat od 8.00 - 17.00 je pro ně zkrátka pasé a za plat 25 000 hrubého. Ty starší, kteří jsou zvyklí takto pracovat a co víc i na dvanáctihodinové směny a plat, za který by mnozí mladí a neklidní ani nevstali z postele, mají za blbce. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka před sebou hrne takřka vše jako bagr, aniž by alespoň jedinkrát vylezl z té své bubliny a jednou nohou vstoupil do skutečné reality.
K bodu A zapomněl dodat i bod B. Sociální dávky se mají sloučit do jedné snad kromě podpory v nezaměstnanosti a rodičovského příspěvku a značně omezit. S tímto lze na jedné straně naprosto souhlasit. Kdo nepracuje, ať nejí. Říkávaly naše babičky. I když tady je jedno ale. A to se týká především lidí v předdůchodovém věku, kteří hůře hledají práci, patří ne vlastní vinou mezi dlouhodobě nezaměstnané a stát diskriminaci, jaké musí na trhu práce čelit, jen přihlíží. V obdobné pozici jsou maminky malých dětí. Podpora v nezaměstnanosti se má po půl roce neaktivity ze strany nezaměstnaného a nespolupráce s úřadem práce na nějakou dobu stopnout.
Co má však dělat takový šedesátník, když ho všude odmítají přijmout z důvodu věku. Firmy by se také měly vyjádřit, proč právě tohoto uchazeče nepřijaly, přestože uvedené podmínky splňoval. A ne si nechat psát patrně umělou inteligencí stejný slogan na jedno brdo jako přes kopírák, že přijaly uchazeče, který lépe splňoval jejich požadavky. A co víc, ten samý inzerát je na pracovním portálu za týden znovu. Pokud si tedy z lidí, kteří skutečně chtějí pracovat dělají jen dobrý den, měla by jim být udělena po prozkoumání skutečnosti vysoká pokuta.
Nezaměstnaný bude muset zhruba po půl roce jít na rekvalifikaci nebo podstoupit veřejně prospěšné práce. A tady může nastat problém především pro starší generaci. Člověk ve svých 61 letech přijde o práci. Pracoval poctivě od svých studií na střední škole. Od svých 18 let hned po vyučení nebo maturitě. Dříve se příliš lidí na SŠ a VŠ nedostalo. Největší část populace byla vyučená. Mnozí si vzdělání doplnili později dálkově. Asi tak, jak můžeme vidět ve filmu Marečku podejte mi pero. Tito lidé měli svou práci a také rodiny, takže studium pro ně bylo velice náročné. Tento člověk se dál vzdělával, pracoval na sobě, pečoval o rodinu, vychoval potomky, poctivě odváděl a na úřadě práce skončil jen na pár měsíců, než si opět našel novou práci.
Nyní o práci přišel, trápí ho už nějaké ty zdravotní neduhy a ve svém věku už nemá tolik šancí nalézt si nové zaměstnání. Trh práce o starší lidi příliš nestojí ani o jejich zkušenosti. Mladí si vše chtějí dělat raději po svém, aniž by jim do toho ti starší kecali. Stejně si navzájem nerozumí, jsou to dva zcela odlišné světy. Rekvalifikace. Ta může trvat i několik měsíců a kdo ji umožní člověku, co to má do důchodu takřka za pár. A která firma vezme člověka, který neustále lítá po doktorech.
A tak je tady z čertova brka Mariana Jurečky další návrh. Veřejně prospěšné práce. A tak vzdělaný člověk, co se vždy o sebe a svou rodinu dokázal postarat, skončí jako metař ulice v oranžové vestě jen proto, že si dovolil zestárnout, a to se zdá být velmi těžký hřích. Stát ani zaměstnavatelé, ačkoliv už dávno vědí, že nás čeká ještě větší průšvih, než byl covid a to rapidní zestárnutí populace, nebyl a ani není schopen vytvářet seniorská místa pro lidi v předdůchodovém a důchodovém věku. Anebo ta místa alespoň zadotovat či nastavit obdobné podmínky jako platí u pracovních míst vyhrazených pro OZP. U starších lidí a to již od pětapadesáti let se šance na uplatnění na trhu práce s každým přibývajícím rokem spíše zmenšuje. A takových lidí bude hodně. Půjde především o silné populační ročníky ze 70. let. Pro všechny patrně nebude šance najít uplatnění třeba na úřadě, v knihovně, sportovním zařízení a ani třeba s koštětem na té ulici.
Zvláště v menších městech a na vesnicích. Na práci ve fabrice či sociálních službách většina lidí v tomto věku už patrně nebude mít dobrý zdravotní stav a ani ji fyzicky či psychicky nezvládnou. Mnoho lidí po šedesátce přece jen už má nějaký ten zdravotní handicap, přestože nepobírají invalidní důchod. A i ty veřejné práce bude muset někdo dotovat. Stát asi ne, když neustále brečí nad prázdnou kasou. Tak to hodí na města, ať se o ty lidi nějak postarají. A ty budou brečet také, protože svůj rozpočet už mají také pěkně napnutý a výdaje mnohde převyšují příjmy městské kasy.
Nakonec se vše může státu více prodražit, než od 60ti let třeba těm lidem vyplácet poloviční důchod či jakýsi nepodmíněný příjem, a oni by mohli chodit do práce, dle toho jak by se cítili. Třeba jen na pár hodin či dní. A ženy by se více mohly věnovat svým starým rodičům, čímž by zčásti ulevily sociálním službám. A je vůbec správné a logické, aby byla ekonomika založena na šedinách. Tito lidé už si své roky odpracovali, mnozí už jsou unavení, vyhořelí, takže pro ekonomiku příliš velkým přínosem stejně nebudou. Na rozdíl od mnoha mladých mužů v plné síle, co klidně pobývají na dávkách i několik let, aniž by jim cokoliv scházelo. Přesně tak, jak uvedl jeden z jejich mluvčích, a to bez sebemenšího ostychu, v nedávno odvysílaném pořadu Výměna manželek TV Nova. Jen toto už značí, že je v zemi české cosi shnilého.
Občas, když pročítám různé pracovní nabídky, si připadám, že jsme pohledem zaměstnavatelů, včetně těch zahraničních, zemí blbců. Většina požaduje jen základní vzdělání. Dejme tomu třeba někde u pásu nebo jako uklízečka, ale u pečovatelky už by spíše mělo být alespoň vyučení a vyšší. I když, to by je také museli pořádně zaplatit. Přece jen nejde o práci s krabicemi někde ve skladu, ale se starými lidmi. I když na druhé straně empatii a tu hřejivou lidskost nezajistí ani červený diplom. To už člověk musí mít v sobě. To jen základní vzdělání mě stejně udivuje. Kolik lidí ho tak může mít. Vždyť za socialismu se člověk musel alespoň vyučit, krom dětí ze speciálních škol a také studentek, které otěhotněly ještě na škole a už se do lavice nevrátily. A po sametové nebo hadrové revoluci, jak si ji kdo nazve, lidé po vzdělání přímo žíznili.
A to je ten zakopaný pes, kterého ministr Jurečka ještě ani nenašel. Na lidi, kteří přijdou o práci či skončí na různých dávkách, se nemůže pohlížet je černobíle.
Někdo na sobě celý život pracoval, vzdělával se nebo se jen vyučil, ale vytvářel hodnoty, bez nichž by se dnešní společnost neobešla. Kdopak asi postavil metro, sídliště, továrny, administrativní budovy, napekl chleba a křupavé houstičky nebo krásně vyudil masíčko. Kam zmizel pekař, ptám se slovy Václava Neckáře z filmu Skřivánci na niti, a proč je manuální práce brána jako podřadná a bohužel mnohá i finančně špatně ohodnocená. Třeba vzhledem k inflaci minimální mzda, ale stagnují i zaručené mzdy.
Alespoň minulý rok tomu tak bylo. I když nyní začíná mít dost velký problém školství, které nemá pomalu z čeho zaplatit uklízečky, školníky, kuchařky. Nakonec si děti budou nosit obědy v ešusech a společně se svými vyučujícími si uklízet třídy. A tito lidé skončí na pracáku. Celý tento stát je tak nějak naruby. A politici. Ti si na své poddané vzpomenou leda tak jednou za čtyři roky, když potřebují jejich hlasy. A pak jsou jim zase na další čtyři roky ukradeni. A co když práce naopak nebude. Část pracovních míst nahradí umělá inteligence a jiná technika. Již nyní mnohé firmy začínají propouštět. Za premiéra Petra Nečase bylo bez práce bezmála 600 000 lidí. Pokud lidé nebudou moci odejít do důchodu dříve než 65 letech a z toho předčasného by mnozí nevyžili, co tedy s nimi bude. No, jakže to řekl starosta v Troškově komedii Slunce, seno… Je to bordel.
A jak třeba pomoci neviditelným. Lidem 50+ by mohla pomoci i samotná média, když už politiky příliš nezajímají. Třeba nějakým pořadem, kde by se ti, kdo by v sobě našli odvahu, představovali a dle svého vzdělání, zkušeností a schopností by byli nabízeni zaměstnavatelům. Samozřejmě by nechyběli ani různí poradci, psychologové, sociální pracovníci, vizážisté, stylisté. Ti, kdo by projevili zájem, by je pak k sobě vzali na zkoušku a ten člověk by se třeba takto dověděl, kde má nějaké nedostatky. Zkušenost by to byla i pro ty firmy, úřady práce a třeba by nakonec zjistili, že jejich předsudky vůči starším lidem jsou zcela neopodstatněné. Jinak se asi z místa různých škatulek a škatulat nepohneme.
