Článek
Moc ráda jsem jezdívala na prázdniny ke své babičce. Dodnes cítím tu neodolatelnou vůni borůvkových knedlíků, jaké uměla jen má babička. Babička byla úplně obyčejná žena s očima naplněnýma moudrostí a hlubokýma jako lesní studánka, kam chodívaly pít laně s koloušky a my jsme je zdáli tiše pozorovaly. Tolik mi připomínala babičku od Boženy Němcové. Bělovlasá stařenka nosící šátek, pod nímž ukrývala dlouhý cop spletený ze stříbrných vlasů a šatovou zástěru, jak se tehdy na správnou babičku slušelo.
Než se provdala, chodívala prostovlasá, mladá dívka s větrem ve vlasech. Jako vdaná paní už skrývala své kadeře pod čepcem či elegantním kloboučkem. Tak ráda jsem si prohlížela album zažloutlých fotografií, z nichž na mne dýchlo babiččino dětství. Jak si všichni ty holky a klučinové byli podobní. S těmi kudrnatými vlásky vypadali jako andílci na malbách v kostele. A kolik toho jen babička věděla a jak nádherně dokázala vyprávět při černé hodince. A že by si dělala starosti s nějakou vráskou na čele. Nebyl čas.
Starala se o malé hospodářství i o nás, svá vnoučata, s obrovskou láskou. Žila v tiché harmonii s přírodou, zvířátky i lidmi kolem. Dar života brala s obrovskou pokorou a když o něco náhodou přišla, jen řekla: „Bůh dal, bůh vzal, co naděláme.“ Nenervovala se, nehroutila nad každou maličkostí. Skrývala se v ní vskutku silná žena, kdy zvláště po smrti manžela, mého dědečka, musela převzít veškerou péči o hospodářství. Nakonec vše s pomocí svých pěti dětí zvládla. Donedávna, kdy postupně začali umírat, drželi sourozenci stále pospolu, tak jako za doby své maminky. Ono silné pouto dokázala zpřetrhat jen smrt.
Ze vzpomínek na kouzelné prázdniny u babičky mě vytrhla fotografie starší prsatice v jedněch novinách, a to jsem tedy zírala. A to nejen já, ale i má kamarádka. Náruživá důchodkyně hledá sex. „Na stáří jsem zůstala sice sama, ale stále to mám ráda, a to moc. Pomalu mi táhne na sedmdesát a sex mi moc chybí.“ A hned pod textem telefonní číslo užírající korunku po korunce z peněženky sexuálních amantů náruživých babiček. „To víš holka, nová doba,“ pravila kamarádka. „Náruživé babky se daly na podnikání a namísto s vnoučaty pojedou k moři se zazobaným kolouškem. Dneska letí chůva, taková ta starší paní, co ti pošle pracák namísto babičky.
Také jsem ji měla, ne proto, že bych měla mamku sexuální dračici, ale protože jak víš, před pár lety umřela a dětem babička moc chyběla. Ne ta vykecávající se s mlsnými kocoury po telefonu či obíhající plastické chirurgy, ale úplně obyčejná, laskavá, co dokáže pohladit slovem, pofoukat každou bolístku a roztáhnout svá ochranná křídla. Normální babička, co upeče pekáč makových buchet a vyrazí s dětmi do lesa na jahody, houby a za zvířátky. A večer jim bude vyprávět, jaké to bylo v době, když byla malá holčička. Ale možná nastává doba, kdy už děti vyprávění „z pravěku“ ani zajímat nebude.“
Jsem moc ráda a děkuji Bohu, že jsem mohla poznat svou takřka pohádkovou babičku a prožít u ní jedno ze svých nejkrásnějších životních období. Kolik jen cenných rad mi dala do života, kolik mne toho naučila. A snad i díky babiččině domácí stravě a zděděné lásce k bylinkám mě povětšinou nemoci obešly velkým obloukem. Při velkém nachlazení, chřipce, horečce či zimnici není nad vývar z domácí slepice s notnou dávkou sušených bylinek, nudlemi a nakrájeným masem. A pak zalehnout pod duchnu a pořádně se vypotit. A na bolest v krku nám babička dávala na kostku cukru francovku či nám s ní krk namazala a dala studený obklad.
Zabral stejně dobře jako cibulový. A na vše používala všelék vnitřně i zevně. Domácí sádlo, kterým si pomazala suchou tvář i ruce, a pak si ho namazala na chleba. I ve vyšším věku měla pleť jemnou, takřka bez vrásek a do svých osmdesátin takřka neznala doktora. Lituji jen jediného, že ne vždy jsem ji poslechla. Ale každý mladý člověk si musí jednou pořádně natlouct hubu, jak s úsměvem říkávala. Nechtěla bych onu sexy babičku z novin. Ani babičku toužící po setkání s neznámým americkým vdovcem nebo syrským lékařem, co z ní vymámí veškeré úspory pod záminkou sladkého života na Havaji. Co by mi jen asi tak mohla do života dát.
Kolik tváří jen může mít babička. Ta moje vydělávala na živobytí na poli, později v zemědělském družstvu a dnes si moderní babička vydělá jednoduše sexem s mobilem u ucha. A své „těžce vydělané“ peníze třeba právě věnuje švarnému ctiteli kdesi za oceánem. Ale kdepak jsou náruživí dědové pro tolik sexy babiček. Jediného jsem tam neviděla. Možná hlídají vnoučata, a zatímco babička vydělává, vyprávějí jim pohádky, vyřezávají koníka či hrají počítačovou hru. Anebo filtrují na seznamce.
Dnešní babička je i ve svém věku mnohdy stále atraktivní žena, co jen krátce překročila šedesátku. A mnohá moderní babička může být podnikavá žena takřka v čemkoliv, bez ohledu na číslo v kalendáři. A onen sex po telefonu zdaleka nemusí být výhradou pouze mladých atraktivních krásek. A třeba ta paní na telefonu jen chtěla poukázat na to, že starší a staří lidé se stále škatulkují a i na ten sex mají právo. A nemusí to být jen po telefonu. Naše vnoučata možná jednou budou znát starou babičku v šátku, pod nímž ukrývá své stříbrné vlasy, skutečně jen z knížky od Boženy Němcové, starých filmů nebo jako paní v požehnaném věku.
Doba se mění a on i ten plastický chirurg, barva na vlasy, solárium a trocha toho pilates dokáže zázraky i na starším těle. A pohled na seniora 21. století nemusí mít jen odstín nevábné šedi. Já si vzpomínku na svou babičku navždy ponesu ve svém srdíčku. Hodnou, milující, pohádkovou. Prostě babičku s velkým B. Ale to je asi každá, ať už moderní babička nebo ta z minulého století. Důležitá je láska, kterou dokáže dát, ať už je babička hlídací, ta co si ráda vyrazí za dobrodružstvím, či občas přiloží k uchu záhadný telefon.
