Článek
Svým prarodičům mohou dnešní padesátníci a mladší jen tiše závidět. Tak dlouho na zaslouženém odpočinku asi nepobydou. Úctyhodného věku se dožil i kníže Karel Schwarzenberg. Díky svému společenskému postavení a knížecímu rodu si mohl na rozdíl od svých vrstevníků, kteří takové štěstí neměli, užívat celkem poklidné a bezstarostné stáří. Sice pracoval až do pozdního věku, ale v poslanecké lavici si mohl kdykoliv schrupnout. Dle ČSSZ žije v Česku 523 lidí ve věku nad sto let. Z toho 468 žen a 55 mužů. Ženy jak všeobecně známo, žijí déle než muži. Možná je to dáno geny nebo i tím, že o sebe lépe pečují, jedí zdravěji, příliš neholdují hazardu, chodí více na preventivní prohlídky než muži. Ty poslušné holčičky, k nimž byly vedeny od malička, stále uvnitř zůstávají.
Dlouhověkost žen zčásti patrně zařídila matička příroda. Jen ona ve své moudrosti nejlépe ví, proč tak činí. Žena, jako dárkyně života se o svůj rod a teplo rodinného krbu musela umět postarat. Dlouhověcí lidé, jedná se především o slabé populační ročníky, které přišly na svět během první světové války. A to, že se dožily dnešní doby je požehnání nebes. Nelehká doba, v níž prožily nejméně polovinu svého života už od kolébky, je zocelila a zapustila v nich silné a odolné kořeny. Nejstarší obyvatelka žije na jihu Čech, kde zcela nedávno oslavila neuvěřitelných 114 let.
Vychovala celkem pět dětí, které sami už jsou v důchodovém věku, a na svou stále vitální maminku nikdy nezapomínají. Druhá nejstarší je 107letá Pražanka s datem narození 1910, což je naprosto neuvěřitelné. Obdivuji tyto lidi, kteří vyrůstali v bídě a chudobě, zažili takřka obě světové války a všechny režimy, jak se se vším dokázali vyrovnat a nezbláznili se z toho. Lidí tehdy příliš nebylo, vesničky byly malé. Lidé byli spolu více spjati, navzájem si pomáhali a žili v harmonii s okolním světem i přírodou. Jinak by nepřežili. V nejtěžších okamžicích života, kdy jim třeba zemřelo dítě nebo živitel rodiny, či žena při porodu je držela víra v Boha. Byli zvyklí žít velmi skromně a střídmě. Jinou možnost ani neměli.
A najednou se ocitají ve zcela jiném světě, postmoderním, kde se do popředí mílovými kroky dostává technika. A co víc, mnozí se i v takto vysokém věku naučí pracovat alespoň s mobilem, a tak být mnohem blíž své rodině. Paní, které pracovaly a mnohé dokonce rodily na poli, posluhovaly nebo se živily šitím. Mezitím se musely postarat o svou mnohapočetnou rodinu a malé hospodářství. A přitom se psychicky nehroutily. Pleny vyvařovaly v hrnci, ve kterém potom vařily šrot pro prasata, praly na valše, věčně shrbená záda a prádlo sušily na dvorku na sluníčku. To ho krásně vybělilo a svěží vánek provoněl.
A když přišel domů pantáta, dožadoval se teplé večeře. Děti samozřejmě svým rodičům vykaly a ctily je, stejně tak jako pána Boha. Toto vše můžeme slyšet z vyprávění své babičky. My jsme vždy večer měly s babičkou černou hodinku, kdy vyprávěla poutavé příběhy ze svého dětství. Anebo se podívat na některý z filmů pro pamětníky. Život našich babiček a dědů mapují i mnohé pohádky. Např. nedávno uvedená Světýlka z blat. Právě nyní běží na ČT 1 film Božena, který mapuje nejen život této spisovatelky, ale i život ženy. A ta to neměla jednoduché v žádné době.
Podle českého statistického úřadu se v českých zemích v minulém století rodilo přes 300 000 dětí ročně. Ve válečných letech to nebyla ani polovina. Další silné a početné ročníky přicházely na svět s nástupem Husákovy politiky v 70. letech. A i tyto děti už se pomalu chystají do důchodů, což dělá vrásky na čele především politikům. Peníze na důchody vyletěly komínem a stárnutím populace se téměř třicet let nikdo nezabýval. Nejvíce stoletých lidí žije v Praze 93. Celkem 78 dlouhověkých žije v Jihomoravském kraji. Nejméně v kraji Karlovarském a to 12. Je to požehnání boží, pokud mnozí lidé v takto vysokém věku zůstávají samostatní, závažné nemoci je příliš netrápí a dokáží jít s dobou. Zajímají se o všeobecné dění. Zkrátka nepřežívají, ale skutečně žijí. Ne každému je tento vzácný dar nadělen.
V celosvětovém měřítku však čeští důchodci nedosahují nijak zvlášť závratného věku. V Indonésii zemřel nejstarší muž planety. Údajně mu mělo být 146 let. Dnes se však celosvětová politika začíná nést v duchu svět bez důchodců. Moje generace Husákových dětí a mladší mají strávit v důchodu 21 let. Odchod na odpočinek nemá být určen věkem, ale dobou dožití. Má to ale své ale… Jak se k takovým výsledkům Marian Jurečka dobral, netuším. Doba dožití je stále brána dle generace, o níž se zmiňuji.
A to předválečné, válečné a poválečné, kdy ženy odcházely do důchodu dle počtu dětí, a to většinou krátce po padesátce. Pak už se jen věnovaly vnoučatům, rodině nebo si šly přivydělat na brigádu. Nic je nestresovalo a tvrdý kapitalismus s tváří ďábla nezažily. Když jsem se bavila s některými starými ženami, říkaly sami, že to, co musí zvládnout dnešní ženy po padesátce by zkrátka nedaly. Neumí si představit, že to tak je a mnohé tomu ani nevěří.
Pokud někdo odešel do důchodu v roce 1960, 1970, 1980 a je v něm 25 let, 35 let a více, už nemůže normální svět a problémy, s nimiž se lidé potýkají zcela pochopit. Třeba mladí lidé, kteří musí uživit své děti, splácet hypotéky, pracovat od nevidím do nevidím a trnout hrůzou, aby nepřišli o práci. Jistoty, jaké jim byly zaručeny jsou ta tam. Novodobým mottem střední generace může být. Chceš se zajistit do budoucnosti, kup si rakev. To je tvá jediná jistota. Stejně to mají politici žijící uzavření ve své ulitě. Dříve stačilo odpracovat 25 let, pak se doba začala pomalu prodlužovat až k dnešním povinným 35 letům. Takže století lidé klidně mohou trávit v důchodu i neskutečných 50 let. Samozřejmě, že důchody byly oproti těm dnešním velmi nízké. Můj tatínek si v důchodu dlouho nepobyl. A kdyby se dožil dneška a pobíral důchod 20 000, připadal by si jako lord. Takovýto neměl ani plat. A produktivních lidí díky vyšší porodnosti bylo mnohem více než důchodců, takže s důchody nebyl takový problém, jak vidíme dnes, kdy se ručička váhy vychýlila na stranu směrem staří. Nastal zde nepoměr, jaký dějiny nepamatují. Pokud šla žena do důchodu v padesáti letech či krátce po padesátce, a dožila se více jak 100 let, měla to takřka půl na půl. Toto už se však patrně nikdy více opakovat nebude.
Dnes je úplný nesmysl počítat odchod do důchodu pro dnešní padesátníky dle dožití našich rodičů, prarodičů a praprarodičů. Ten svět se nedá vůbec srovnat. Dnes jsou na lidi včetně těch starších kladeny neskutečné nároky, které už nestačí pobrat a nezvládají je. A také začínají dříve umírat. Před šedesátkou, padesátkou i dříve. Včetně celebrit a známých osobností. Byla jsem na jednom ze školních srazů a některé ze svých spolužáků už nikdy neuvidím. Odešli na věčnost před padesátkou nebo krátce po ní. Zrovna tak moji přátelé. A pokud člověk má jít do důchodu až v 65 letech, pokusnými králíky se stanou právě Husákovy děti. Stráví v důchodu deset, možná patnáct let, a to ne ještě v plném zdraví.
Jsem ráda, že jsem vyrůstala ještě v normální době. Když se maminka vracela zpátky do práce, chodily jsme nejdříve do jesliček a pak do školky. A nevyrostly z nás nějaké třasořitky, ale silní a odolní lidé, které politici dneška ani nechtějí pomalu pustit do důchodu. Nemá nás kdo nahradit. Kdo do jeslí nebo školky nešel, převzala roli babička. Stejně tak o prázdninách nebo když jsme byly nemocné. Dnes tomu někteří politici nasadili opět korunu. Babičky budou v práci, a po ní padnou únavou, že na nějaké hlídání dětí nebudou mít ani pomyšlení, přestože svá vnoučata nade vše milují.
A ta jim v rámci sousedských vztahů budou hlídat naprosto cizí lidé. Třeba bez vztahu k těmto malým človíčkům, ale jen pro peníze. Je to smutné, kam jsme to až došli. Je popírána přirozenost, ženství, babičkám jsou odpírána posunem odchodu do důchodu práva pečovat o svá vlastní vnoučátka. Anebo nemohou vypomoci mladé mamince, která se po mateřské vrací zpátky do práce a chce si vybudovat kariéru. Pak se jen politici diví, že se rodí málo dětí a na důchody nebude mít časem kdo vydělávat. Společnost se časem s tím, jak bude populace stárnout stále rychleji rozdělí. Třetina na starobní důchodce, třetina na invalidní důchodce a třetina na ty, kdo budou muset vydělávat. Nakonec těch vydělávajících může být i méně. Záleží, kolik zde bude pracovat a odvádět cizinců, určitou roli může sehrát nástup umělé inteligence.
Když to vše tak sleduji a v dnešním světě se začínám tak trochu ztrácet, vyvstávají mi na rtech slova. Blaze těm, kteří odešli na zasloužený odpočinek včas.
Když jsem se prohrabávala vzpomínkami, našla jsem tento krásný příběh, který mi kdysi věnovala má první láska. Je to patrně vzpomínka na jeho babičku, kterou velice miloval a na dobu, kdy byl tento svět ještě v pořádku.
Rozloučení. Příběh psaný srdcem.
Kráčela zvolna prosluněnou loukou, plnou omamné vůně květů a tiše naslouchala veselému švitoření ptáků. Pomaloučku šouravými kroky mířila až nahoru k mlázíčku, kde se každý večer scházeli lesní obyvatelé u křišťálově čisté studánky, aby uhasili žízeň. Sluneční kotouč se pomalu ztrácel v dáli za posedem a louku postupně zalévala krvavá červeň, která těmto končinám udávala tesknou náladu. Za bezovým keříkem, kde ještě včera sídlila novopečená rodinka bachyně Flóry, která patřila k jejím oblíbencům vykoukla hlava zvědavého zajíce. Chtěl se jen přesvědčit, kdo si to dovoluje rušit klid letního podvečera. Uklidnil se, až když zahlédl stařenčinu známou tvář. Z její strany lesním zvířátkům nikdy nehrozilo žádné nebezpečí. Proto ji všechna měla moc ráda.
Dnes se mu zdála stařenka nějak nesvá. Jakoby úplně ztratila zájem o vše živé kolem sebe. Nikdo z přítomných netušil, že ta dobrá skromná duše, která byla v lesíku pod Jizerkou každodenním hostem, se s nimi přišla rozloučit. Palčivá bolest na prsou a krátící se dech, ji utvrzovaly v domněnce, že toto kouzelné místo spatřila už naposled. Chtěla ještě zavítat k bedlovému háječku, kde právě hnízdil párek bažantů, za kterým ji táhla pavučina zvědavosti, jak se tito opeření rarášci mají k světu. Zastavila se a smutně rozhlédla po okolí. Její laskavou tvář zlehýnka ovál jižní větřík. Zároveň se znovu dostavila srdeční křeč, která zvěstovala, že plamínek svíčky věčného života pomalu uhasíná. Stařence se v očích objevily slzy. Teď už s jistotou věděla, že do míst, kam měla namířeno za svými miláčky, už nedojde. Nezbylo než se vydat na zpáteční cestu.
Celý tento ceremoniál sledoval dalekohledem shora z posedu ochránce zdejší obory hajný Kadlec. Znal už dávno babičku z vyprávění svého táty. Hrávali si spolu, dováděli a skotačili v době, kdy ještě oba byli mladí. Mladý Kadlec vídával stařenku v těchto končinách už dlouhá léta. Věděl dobře, že si sem chodí povídat se svými drahoušky, však nikdy jí to neměl za zlé. Člověk takové duše jako byla babička, si lépe rozumí s němou tváří než s lidmi, kteří žijí ve světě korupce, zla, přetvářky, podrazů a násilí. Kadlec odejmul od očí dalekohled a dál už jen pouhým zrakem sledoval, jak se stařenka postupně ztrácí v rouchu večerní mlhy.
Nahlas si povzdechl. „Babičko, tak dobří lidé jako jste Vy, by neměli umírat. Svět by pak vypadal úplně jinak a všem by se nám tady žilo hezky.“ Také les, ten němý svědek dětských radovánek, jakoby zašeptal. „Zastav své kroky babičko, tobě patří můj dík.“
