Článek
Začalo nejhektičtější období roku. Davová psychóza a předvánoční hysterie vrcholí. Zatímco pro naše předky byl předvánoční čas symbolem zklidnění, tichého rozjímání a lehčího půstu, dnes se advent proměnil v závodiště štvanců ovládaných komercí. Chrámy konzumu se staly chrámy chaosu. Před týdnem jsem navštívila adventní trh na Náměstí Míru v Praze před Kostelem svaté Ludmily. Tyto trhy patří k jedněm z nejkrásnějších v tomto městě. Bohužel, to, co se tam odehrávalo, snad ani s adventem a chvilkovým zastavením se s horkým svařákem v ruce nemělo pranic společného. Mezi stánky se tlačily davy lidí válcující především starší lidi nebo malé děti. Sama jsem se ocitla uprostřed takového davu hrnoucího člověka před sebou jako bagr.
Mnohé krásné zboží, co potěší oko a pohladí duši, jsem si nestačila ani prohlédnout, natož koupit drobnost věnovanou od srdce. Jednu paní kdosi polil svařákem, a ještě dostala vynadáno, že se jen plete do cesty. Ráda jsem nakupovala v charitativních stáncích s tím, že si odnesu hezký dáreček pro radost, a ještě pomohu těm, kteří v životě příliš štěstí neměli. Ani nevím, zda tam letos nějaké jsou. Obejít celý vánoční jarmark jsem zkrátka nestačila. Dav mě, a nebyla jsem sama, pokaždé vytlačil někam jinam, nebo dotlačil na místo, které jsem už prošla. Mnozí návštěvníci byli přiopilí a na ostatní nebrali ohled. A ani nemohli. Byli rádi, že mohli alespoň stát či být opření o sebe. Jak Češi, tak cizinci.
Z adventního trhu jsem raději odešla.
Nakonec jsem se sebrala a nasedla do první tramvaje, která jela a kde jsem se mohla alespoň nadechnout. Naštěstí ta přeplněná nebyla. Vystoupila jsem na Karlově náměstí a prošla se světelným parkem. Zde jsem konečně našla potřebný klid. U těch krásných světýlek, zobrazujících anděly, jsem hluboko uvnitř ucítila hřejivý pocit a před očima se mi vybavily Vánoce mého dětství. Posadila jsem se na lavičku a tiše rozjímala. Když jsem ucítila pokoj v duši a světýlka mi dobila baterky, šla jsem dál. Už ne mezi lidi, ale do zapomenutých uliček, kde památky vypravují svůj příběh a odkud dýchá historie.
V pátek 13. jsem zašla pro pár věcí do Billy v jednom z nákupních center. To, co se uvnitř odehrávalo, připomínalo spíše válečný stav než přicházející Vánoce. Zmatení, vzteklí a nervózní lidé nakládali do nákupních košíků snad vše, co bylo právě po ruce. Vráželi do sebe, občas padlo slovo, které snad už nepoužívají ani drsní dlaždiči. A to i z úst žen. Jedna vrazila do starší paní takovou silou, že málem spadla do regálu se sýry. Častovala ji slovy: „Jdi s tím vozíkem do zádele“. Slovo, jaké z ní vypadlo, zde raději nepoužiji. Stála jsem opodál a sledovala ten mumraj „v chudém “ Česku.
Mnozí nakupující spíše připomínali nájezd Vikingů.
Nákupní vozíky narvané po okraj a mnohdy úplnými zbytečnostmi. Několik sáčků brambůrek, uzeniny, maso, alkohol, a ne zrovna v malém množství, několik balení coca coly. Ovoce nebo zeleniny poskrovnu. Takové množství by naši předci měli nejméně na půl roku. Ty lidi jsem dost dobře nechápala. Zboží bylo v regálech dost a pravděpodobně do Vánoc nebudou poloprázdné. Nakonec jsem se prošla celým nákupním centrem a nechápala dál. Především vysloveně uječené ženy.
I ti procházející teenageři s mobily v ruce byli tišší. To samé jsem zažila při návštěvě světelné ZOO, kdy matky ječely víc než děti a muži se chytali za hlavu. Jakoby se neuměly normálně bavit, a ne řvát na celou Prahu. Mnozí provozovatelé restaurací si ztěžují ponejvíce na děti. Ty ale vychovávají především matky. Dítě je pouze jejich odrazem. A pokud ho vychovává „siréna“, stává se jí postupně také. Nevím, zda právě Vánoce by se měly stát symbolem bezduchého bláznění. Stále jako Evropané žijeme v nadbytku. Snad lidé alespoň ty dva a půl dne, někde i tři dny, co budou obchody zavřené ve zdraví přežijí.
Nemám uklizeno, zapálím svíčky a svět se nezblázní.
Uklízím po celý rok, tak proč bych právě o adventu měla vypustit duši. Neodnést si krásný zážitek z některého z vánočních skanzenů nabízející pohled na staročeské Vánoce, jejichž součástí mohu být. Nebo večerní světelné ZOO, a na Štědrý večer usnout u pohádek vyčerpáním.
Dárky nakupuji v průběhu roku. Mám na to celých 365 dní.
Dárečky většinou kupuji na cestách anebo v průběhu roku. Když mi něco hezkého padne do oka, koupím to. Zvláště tehdy, pokud vím, že takový dárek věnovaný od srdce přinese radost.
Magické kouzlo Vánoc vidím spíše v menších městečkách.
Zvláště před Vánoci ráda navštěvuji menší městečka, svou rodnou krajinu plnou vůní a světel, kde se svět ještě úplně nezbláznil a tamní domorodci stále ve svém srdci uchovávají krásné tradice našich předků a předávají je dál. Tiše zde naslouchám tiché nebeské harmonii. Miluji komorní adventní trhy, které ještě neztratily kouzlo adventu, jaké si pamatuji ze svého dětství. Nemusím příliš velké jarmarky jako třeba ty na pražském Staroměstském náměstí. V mnohých stáncích převažují různé nevkusné cetky, jakých vidíme v obchodech spoustu. Těžítka se Santa Clausem, sobí svítící parohy, plastoví huňatí skřítci. V té záplavě blikajících světel a davu návštěvníků Prahy se pomalu ztrácím.
Stánky s občerstvením jsou určeny převážně pro zahraniční klientelu. O svařák v pidi kelímku za stovku, ani langoše za 170 Kč především mladé české rodiny s dětmi příliš nestály, a tak se víceméně jako já jen pokochaly pohledem na levnou krásu. Zvláště mimopražští lidé si většinou přinesli kávu, čaj nebo svařák v termosce. Naopak starší generace se dokázala pěkně rozjet. Češi i Slováci. Ne všichni jsou chudí, a tak každý si užívá dle své šrajtofle. Občas si zde připadám jako na pouti. Zrovna jako v obchodních domech, kde zní stále dokola opakující se odrhovačka Jingle Bels čili Rolničky. Mnohem raději si poslechnu naše krásné české koledy, které stále nesou ve svém nitru Ježíška, a ne obtloustlého bělovousého pána v červeném hábitu.
Charitativní adventní trhy patří k jedněm z nejkrásnějších.
Miluji adventní trhy, kde třeba děti vyrobily krásné a nápadité dárečky, z nichž jde výtěžek třeba na pomoc handicapovaným, do domovů pro seniory nebo opuštěným zvířátkům. Vánoce jsou zaobalené do zlatého pozlátka, ale nesou i holý smutek. Takřka na každém rohu především větších měst vidím charitu. Různé spolky mne oslovují s příspěvkem pro potřebné, až si začínám připadat jako banka nebo samaritán, který všechny spasit a utišit bolest světa nemůže. Přispívám převážně na opuštěná zvířata nebo na Světlušku pro nevidomé, dle svých možností.
Jídla koupím tak akorát.
Vánoce dnešní doby probíhají spíše ve jménu obžerství. A já zrovna o svátcích nechci přidělávat zbytečnou práci záchranářům a o Silvestru se zapřísahat, že těch pět, sedm kilo do plavek lehce zhubnu. Aby také ne. Dám si novoroční předsevzetí a hned po Novém roce vyrazím do posilovny, kde s nabytými kily nebudu rozhodně zápasit sama s desítkami dalších upocených těl. Cukroví většinou peču na Mikuláše a klidně si pár kousků dám k ranní kávě. A mám mnohem lepší pocit než sníst většinu o Vánocích při sledování pohádek. Tomu kaprovi, co uvnitř mě plave v bramborovém salátu a sklence červeného, by se to asi moc nelíbilo. A žaludku už vůbec ne.
O Vánocích dobro pohltí zlo. Ale jen na chvilku. A to je škoda.
Právě o Vánocích, kdy zplna hrdla nasajeme tu magickou atmosféru nejvíce otevíráme svá srdce dokořán. Mnozí se stáváme pozemskými anděly plnými soucitu. Škoda jen, že po posledním výstřelu šampusové zátky v mnohých srdcích opět začnou řádit čertíci a opět se vracíme do starých kolejí. Přitom právě nový rok nám nabízí čistý bílý list, na který můžeme psát svůj příběh a třeba mnohem lepší než ten, který odvál starý rok.
Vánoce jsou svátky rodiny, čas zázraků a také vzpomínek.
Vánoce jsou především svátky rodiny. Vždyť v tento svatý čas oslavujeme příchod neviňátka na tento svět, které se narodilo ve chlévě. V chudých a nuzných podmínkách, kde ho svým dechem zahřívala zvířata. Vzácné dary malému Ježíškovi přinesli tři králové, mudrcové z východu, kteří v něm poznali budoucího spasitele lidstva. A křesťanství je především o milosrdenství, soucitu, lásce k bližnímu svému, třebaže má podobu člověka bez domova nebo opuštěné matky. Pro mě jsou Vánoce také návratem do dětství a časem vzpomínek na ty, jejichž židle u svátečního stolu zůstane už navždy prázdná. A mým jediným přáním o Vánocích je, alespoň na chvilku spatřit schody do nebe a všechny láskyplně obejmout.
