Článek
A to i v momentech, kdy na vás děti prásknou kde co, klidně před plnou restaurací.
Nikdy však není radno se snažit malé rozumbrady přechytračit nebo vymýšlet složité pletichy, protože jak je známo, s upřímností nejdál dojdeš. To ví každý. A tak je nejlepším receptem společná radost a upřímný smích. Pěkně od srdce.
...
Před pár týdny jsme s rodinou vyrazili na hory a po cestě si zastavili na oběd. Mladší čiperka ještě neumí mluvit, ovšem ta starší vydá za tři. Po milém rozhovoru s číšníkem, kdy z něj ani ne tříletá dcerka vytáhla, jak se jmenuje a jaká je jeho oblíbená barva, mu odpověděla na otázku, zda si dá palačinky větou: „Ne děkuji, voda postačí.“ A tvářila se nesmírně důležitě, zaneprázdněna pozorováním chlapečka u sousedního stolu.
Pravděpodobně to pro ni byla úžasná věc a v její hlavičce se odehrával ohňostroj, jelikož to byla jedna z prvních návštěv restaurace, kdy si plně uvědomovala, co se děje. Sama si objednala a byl to její velký krok do dalších zajímavostí života.
Nakonec si pochutnala na špagetách, když však dožvýkala poslední sousto a zjistila, že je talíř prázdný, hlasitě pronesla: „Maminko, ty jsi mi to sežrala?“ S velmi zaujatým výrazem ve tváři. Manžel vyprskl pití a od stolu vedle se ozval smích. A já vypadala jako nenasytná maminka, která tajně ujídá svým dětem z talíře dětské špagety, po svém nášupu steaku s pečenými bramborami.
„Broučku, kdepak, snědla jsi to sama, jen si jedla tak pěkně, že sis nevšimla, že už máš všechno v bříšku. Kde jsi vůbec tohle slyšela?“
„V pohádce to říkal Škubánek Kátě…A už budeme platit?“ Pronesla dcerka naprosto pochopitelně, hledajíc svou dětskou peněženku s falešnými penězi.
Příhoda nás baví stále a ještě pár týdnu zřejmě bavit bude.
...
Dětská upřímnost je senzační a díky, že existují lidé, kteří to berou s humorem, tak jak se má. Dva dny zpět, při čekání ve frontě u kasy v supermarketu stál před námi plešatý pán. Vypadal trošku podrážděně a něco si mručel, bylo patrné, že spěchá. Dcera ho pozorovala, jak kvapně vyndává svůj nákup.
„Mami ten pán asi ztlatil vlasy.“ Pronesla tázavě. A pokud jsem si myslela, že to pán neslyšel, byl to omyl. Nerudný pán se rázem proměnil v sympaťáka a začal se smát. Já jsem se smála taky a nevěděla jsem, co říct. Naštěstí pokračovala dcerka „Jé, on se tomu směje.“
„No jo, přece nebudu brečet.“ Řekl pán…
„Jistě se najdou.“ Pronesla malá téměř konejšivě hlubším hlasem s pocitem, že taková ztráta vlasů musela pána velmi trápit a kdo ví, kde je bude hledat.
...
Během víkendu jsme měli návštěvu a děti si u nás hrály s kuličkovou dráhou, moc se jim to líbilo, ale po čase se hra z nějakého důvodu zvrtla v něco jako pétanque s paličkou na maso a naběračkou. Když ovšem jedna kulička zajela pod skříň, ozvalo se od tříletého Šími: „Do p*dele, kdo to bude vyndávat?“ Vypadalo to, že se jedná o neřešitelný problém.
Načež ostatní děti strhla lavina žalování, že Šíma řekl ono sprosté slovo a ve víru hry ho u nás v obýváku začaly pokřikovat jakoby se snad jednalo o motivační pokřik sportovního týmu.
O několik dní později tuto příhodu dcerka vyprávěla babičce a dědovi a když došlo na ono slovo, pronesla: „A pak začal Šíma mluvit splostě a na to slovo jsme začali tancovat.“
„Andrejko, vy jste tančili na sprosté slovo.“
„Nó.“ Pokyvovala dcerka hlavou. „Takhle.“ Spustila své koncertování a do rytmu sprostého slova tancoval ptačí tanec…
...
Nejraději vzpomínám na příhodu, kdy dcerce bylo okolo dvou let. Seděla na nočníku, zkoumala si prstíky a mračila se.
„Copak se děje Andí?“ Ptala jsem se tenkrát.
„Mami, tatínek čůá lučičkou!“
„Andrejko, tatínek čůrá ručičkou? “
„Jo, tam, na zahladě. Takhle.“ Řekla dcerka, postavila se z nočníku a předváděla, jak pánové močí. Naše debata měla velmi humorné pokračování, které však není publikovatelné. Věřím ale, že si ho mnozí z vás dovedou jistě překvapit. :)
M.R.
