Článek
Možná se vám někdy stalo, že jste s přáteli pořádali seanci s tím, že vyvoláte duchy mrtvých a pokecáte s nimi. Nejlepší to je dělat po pár panácích, to se pak dá probrat skoro všechno a za chvíli nevíte, kdo je „duch“ a kdo kámoš, který vedle vás sedí od začátku. Problém však nastává ve chvíli, kdy v sobě nemáte ani kapku alkoholu a vše vypadá natolik vážně, že to až nahání husí kůži.
Máma mi prý něco chce
Když bylo Iloně čtyřicet, kamarádky ji tahaly na velký „tah“. Ona ale nechtěla, chtěla mít klid a užít si pokud možno pohodový večer. Nakonec se tedy rozhodly, že zajdou ke kartářce. „To byl super nápad, nikdy jsem nic takového neabsolvovala, přitom mě to vždycky zajímalo. Takže jsem se fakt těšila,“ vzpomíná s úsměvem sympatická blondýnka.
Nedozvěděly se vlastně nic nového. Jediná věta však Iloně utkvěla v paměti. „Řekla mi, ať si promluvím s mámou, že mi potřebuje nutně něco říct. Když jsem odpověděla, že maminka je pět let po smrti, dozvěděla jsem se, že právě o to jde a že se s ní mám co nejdřív spojit.“
Zkoušely jsem vyvolat duchy
Když už byly v dobrém narozeninovém rozmaru, s kamarádkami se rozhodly, že zkusí ducha maminky vyvolat. „Neberte to špatně, já s mamkou vždy vycházela skvěle a nebrala jsem to rozhodně jako nějaké zneuctění její památky. Naopak jsem si říkala, že být tady, tak se tomu směje a jde do toho také.“
Šly k Iloně domů, nastudovaly si, jak se taková seance dělá. Dohodly se, že každá sežene něco a další večer se u ní zase sejdou. Tak se i stalo a všechno běželo podle plánu. „Královsky jsme se bavily. Udělala jsem k tomu pohoštění a zkoušely jsme prostě vyvolávat duchy. Ať to zní jakkoli šíleně, tak jsme si to moc užívaly. Jenže pak se to zvrtlo.“
Chtěla vyřešit naši hádku
Jedna z Iloniných kamarádek tvrdila, že ji něco šimrá na noze. „Smály jsem se tomu, nikdo samozřejmě nevěřil. Nakonec jsme se tedy dohodly, že jdeme vyvolat ducha maminky. To, že mi praskla žárovka, jsem ještě neřešila, prostě jsem ji vyměnila. Jenomže pak se na stole začala sama pohybovat tužka, vylila se mi voda ze sklenky přesto, že byla poloprázdná. A aby toho nebylo málo, cítila jsem kopanec na holeni, na místě, kde mě mamka ošetřovala, když jsem byla malá.“
Něco se zkrátka dělo. „Začala jsem tedy dle návodu pokládat otázky. „Odpovědělo mi to, že máma je na místě. A postupem času jsem zjistila, že mi chtěla říct, kde mám brýle. Víte, ona zemřela docela náhle. A my jsme se pár dní předtím pohádaly, tvrdila jsem jí, že mi uklidila brýle.“
Ilona ale zjistila, že to nebyla pravda. „Byly zapadlé za kuchyňskou linkou. Máma mi to prostě přišla říct, asi abych na nic neměla špatné vzpomínky. Což tak samozřejmě nebylo, vlastně jsem si na ty brýle ani nevzpomněla. Nicméně mě to šokovalo. Možná to byla série náhod, ale to, co se stalo, ze mě udělalo jiného člověka. Pokornějšího,“ dodává Ilona.