Článek
Sářiny vtipné hlášky bavily nejenom mě, ale i spousty dalších matek, které si tímto chatováním zpestřovaly jednotvárnost svého momentálního života.
Sára je o několik let mladší, ale to nebylo na závadu; rozuměly jsme si a užily spoustu legrace nejen virtuálně. Setkaly jsme se, přestože bydlíme dost daleko od sebe, a s potěšením jsme shledaly, že i „na živo“ si máme co říct. Přesto nám ale většinu „rozhovorů“ i nadále zprostředkovával počítač.
Našim holčičkám už bylo přes rok, kdy mě napadlo, že si přiberu na hlídání nějaké batole. Nejenom kvůli přilepšení, které by bylo velmi, velmi vítané, ale hlavně proto, aby si malá mohla hrát i s někým jiným než se mnou. Přišlo mi to jako skvělý nápad, Sáře rovněž. Byla nadšena! Ne snad, že by ona sama chtěla hlídat cizí dítě. Napadla ji bezvadná věc: co kdybych hlídala její Tamarku? Ona se chce stejně vrátit do práce. Ráno by mi ji přivezla, večer by si pro ni přijela. Holky se znají, budou si pěkně hrát…Není to skvělý nápad? I mně se to zalíbilo. Trochu mě zarazila částka, kterou za hlídání nabídla: 2 tisíce měsíčně za hlídání i jídlo kromě mléka, ale to bohatě vyváží fakt, že budu vědět, koho si vpouštím do bytu. Koneckonců, časem to bude víc, slíbila mi Sárka. Vždyť teď přece bude vydělávat!
Sára v půl sedmé ráno dodala Taminu. „Jéé,“ chytla se za hlavu, “ já jsem zapomněla pleny! No nic, máte stejnou velikost, tak si vypůjčíme, jo?“ usmála se prosebně. „No nejsem blbá?“ zvolala sebekriticky, „já jsem nevzala ani mlíko! Máte?“ „Máme hypoalergenní,“ odpověděla jsem. „No, to snad nevadí, pro jednou. Nevadilo. Tamince chutnalo stejně jako naší Nině. Večer dorazila Sára. „Prosím tě, udělej mi kafe,“ zasípala vyčerpaně. „Já mám takovej hlad, nezbylo ti něco?“ Lačně slupla zeleninu s masem, co jsem si schovávala od oběda, že si to večer v klidu sním, a zabořila se do ušáku. „Zachránilas mi život,“ usmála se na mě vděčně.
Další týdny se nic nezměnilo. Sárka je hodně zapomnětlivá, takže nejenom že zapomínala na plenky a mlíčko, ale i na plat, který jsme si dojednaly. Nakonec se přiznala: „Hele, mně nic z výplaty nezbylo, nebudeš se zlobit, když ti to dám příště najednou?“ zaprosila. Nebyla jsem zrovna nadšená, protože jsem financemi rovněž neoplývala, tím spíš, že se mi zvedly náklady na mléko, jídlo, které jsem vařila pro obě holčičky, i na plenky. Nicméně jsem si vypůjčila od našich. „Až budu brát mateřskou, máte to zpátky,“ ujišťovala jsem je.
Bylo moc fajn, že jsme si mohly se Sárou každý den doopravdy pokecat. Naše večery se občas sakra protáhly. Jednou dokonce zůstala u nás na noc. Nemá smysl jet v noci padesát kilometrů domů, na tom jsme se shodly. Po večeři jsme si udělaly kafe, Sára si na balkóně vykouřila pár cigaret, což nespokojeně okomentovala ve smyslu, že Tamarka je na kouř zvyklá, tak co takové cavyky s kouřením na balkóně, a pak jsme začaly mluvit o létě. Kam na dovolenou?
Sára se léta trochu děsila, protože neměli moc peněz. Celkem oprávněně očekávala, že letos nikam nevyjedou a zůstanou doma. Já jsem se naopak léta nemohla dočkat. Budeme s malou několik měsíců na chatě; už aby to bylo! Musela jsem Sáru zklamat – ne, opravdu si tam nemůžu vzít její Taminku, protože to je taková divočina, bez elektřiny, navíc jsme bez auta, a tahat holky autobusem do města na nákup dvojkočárem, to jsem si opravdu nedokázala představit. Netroufala jsem si prostě na dvě batolata v tak náročném prostředí. Ukázala jsem jí fotky naší chajdy, aby si udělala představu. Moc se jí zalíbila.
„Mám jinej nápad!“ vykřikla Sára, „boží, přímo! My pojedeme na měsíc na tvoji chatu, na to prachy nepotřebujeme!“ Smála jsem se. To bychom se tam přece nevešli! Vypočítávala jsem: já s Ninou, Sára s manželem, synem z prvního manželství a malou…To bychom se tam zbláznili! „Ale nééé,“ smála se i Sára, „já to myslela tak, že vy byste, dejme tomu, na červenec s Ninou odjely, a my bychom dorazili, přece!“ Ochladla jsem. „Aha…“ dokázala jsem ze sebe jenom vypravit. Pak jsem to nějak zamluvila a doufala, že to Sára pochopila. Stejně to nemohla myslet vážně! Že bychom se s malou táhly skoro dvě stě kilometrů z chaty, abychom nejkrásnější měsíc strávily ve městě? Blbost. To byl nějakej blbej vtip.
Nebyl to vtip. Sára se na vidinu bezplatného pobytu na naší chatě tak upnula, že takřka už nedokázala mluvit o ničem jiném. I když jsem ji jasně odmítla, neustále naléhala a pokoušela se mě zlomit. Nejdřív mě to přivádělo do rozpaků, ale pak mě to začalo štvát. A unavovat. Vlastně mě celý ten náš vztah začal unavovat. Dvě malé děti po celý den sama, občas i na noc, když se Sárka zdržela v práci nebo i jinde, volno absolutně žádné, také o výplatě ještě nebyla řeč. Nedostatek financí na mě paradoxně doléhal mnohem víc než před tím, než jsem si „začala přivydělávat“.
Jednou jsem se tedy odhodlala. „Ty, Sárko, dneska je to už druhý měsíc bez placení. Myslím, že ta částka není zas tak strašná, notabene, když ti živím dítě. A já jsem švorc! Takže otázka zní: „Jak to bude dál?“ Upíjela ze svého kafe a přikusovala pizzu, kterou jsem si rozpekla k večeři. „Seš fakt dobrá kamarádka, jak vidím,“ pronesla najednou nezvykle nepříjemným tónem. „Takže ti jde jenom o prachy, hmm.“ Nevěřila jsem vlastním uším, ale to už Sára pokračovala. „A že budeme celý léto smrdět doma, zatímco ty si sobecky budeš užívat u vody, to je ti jedno, co!“ Křápla hrnkem o skleněnou desku stolku. „Já ti to řeknu takhle: končím s tebou, rozumíš?“ Začala okázale balit dcerčiny věci. „To ne, to je Niny,“ zadržela jsem ji, když vhodila do vaku naši bundu, svetřík, co jí pletla babička a další věci. „Aby ses nepo…“ zasyčela jenom.
To jsem rozhodně neudělala. Zbyla mi jenom pachuť hořkosti a znechucení nad vlastní důvěřivostí. Taky mi bylo líto Taminky, co s ní bude, když je Sára celý den v práci? Odpovědi jsem se dočkala celkem brzy. A kupodivu přímo od Sáry. No, přímo…
Zase jednou jsem zabrousila na onen miminovsko- maminkovský chat, který mě kdysi tak bavil. Dlouho jsem tam nebyla, uvědomila jsem si, neměla jsem čas. Neměla jsem čas na nic, přičemž tohle je to nejmenší. Začetla jsem se do posledních příspěvků. Sára tam právě psala, jak marně shání práci. Z té předchozí ji po pár dnech vyhodili, ve zkušební době, a od té doby je na suchu. Další účastnice, jakási Katy, ji litovala. V tom jsem zpozorněla. Objevila se otázka na Sáru: neví, co je s Míšou, to jako se mnou? Vždycky jsme tu společně blbnuly, a teď už se takovou dobu neukazuje? Nemá snad Sára nějaké informace?
A Sára měla informace. Ani mi o ní nemluvte, psala kolegyním. To je ta největší podrazačka na světě! A to nemluvím o tom, že mě okradla! Fakt lidskej odpad…
