Článek
Nový premiér Británie reprezentuje moc, kterou je třeba analyzovat - a varovat před ní. Pokud nenastane takřka úplný obrat v dosavadním kurzu pravicově zpracované Labour Party, výsledky vládnutí budou ještě horší než u jiné loutky establišmentu, Tonyho Blaira.
V legendárním britském satirickém pořadu (který byl u nás v 90. letech okopírován v podobě Gumáků) jménem Spitting Image je Keir Starmer zobrazen jako konzervativci částečně proháněná, částečně ignorovaná (a liberály ochraňovaná) liška.
Zároveň je to liška beznadějně nudná, kompromisní a nenápaditá. Ale jednoho dne je na ni políčeno corbynitem. Hrozí kritičnost k Izraeli a jiné znepokujující vlastnosti. Komoří pana předsedy Labour Party však zná protijed: blairit.
Neutralizace sociálně demokratických stran
Blairit - v podobě hlasu božského Tonyho - má okamžitý účinek. A tak Liščí muž znovunabývá určitou sebejistotu, volaje: „Pojďme udělat nějakou invazi!“ (myšlen je mj. tento skvělý výkon našeho „demokratického Západu“).
Foxmanův „nepřítel“, postrach Rishi se ale celkem klidně vrací k bossovi „Džoukovi“, aby jej potom nahradil na postu premiéra. Pravicová fraška má ve výrazně vlivnější zemi, než je Česko, mnohem hlubší dopady. Komické (respektive směšné) loutky ve stranách formálně hájících zájmy obyčejných lidí - jako má být v Británii Labour Party a v USA (údajně) Demokratická strana - plní svou hanebnou úlohu „hodného policajta“ vlastnické třídy stále více bohatnoucí na úkor ostatních.
Proč
V podstatě dvoupartajní systém Británie (jako v USA, ale s některými relativně podstatnými odlišnostmi) v minulosti dokázal vytvořit skutečně levicovou alternativu k pravicové kapitalistické nadvládě, respektive výraznou rovnostářskou korekci kapitalistické nadvlády.
Poválečná socializace za Clementa Attleeho, vytvoření veřejného zdravotnictví (NHS), ale i výrazný podíl odborářské moci, dekolonizační aktivity, kampaň za jaderné odzbrojení, takovéto proudy pronikaly skrze zástupce Labour Party i na ministerstké posty (vedle zavrženíhodné politiky jako podpora britských zbrojařů jinými částmi strany, lavírování ohledně kolonialismu atd.). Obdobně za labouristického premiéra Harolda Wilsona. Levičáci jako Aneurin Bevan, Tony Benn, Michael Foot, Dennis Skinner ještě dnes stojí za studium.
Řekl-li Churchill o Attleem, že má pocit, „jako by na něj útočila ovce v ovčí kůži“, tak tato „ovce“ - a nikoli Churchill - hned po válce zvítězila ve volbách, protože si příliš mnoho lidí pamatovalo z meziválečných let, co znamená pravicová moc. A pak tento člověk úřednického vzezření a nevelkého „charismatu“ předsedal solidně levicové sociálně-demokratické síle.
Starmer je na povrchu rovněž mdlý, asi i více. Ale - není za tím právě žádné ale! Chronický lhář, slizký oportunista, všemožnými „dárky“ zkorumpovaný kariérista. Někdo „normální“.
Studujte, jak vás chtějí oblafnout
Předchozí lídr Labour Party, Jeremy Corbyn, byl opravdu jiné kafe. Jeho politický spojenec, odborář Len McCluskey z organizace Unite líčí v rozhovoru s výborným nezávislým médiem - jaké u nás nemáme - Novara media, jak probíhal tento proces pravicové neutralizace strany.
Za Corbyna byla Labour Party největší evropskou stranou co do členů! Corbyn nyní jako nezávislý kandidát zvítězil v domovském okrsku Islington North v Londýně. V roce 2017 dosáhl se stranou velice solidního výsledku, v předčasných volbách 2019 kvůli lavírující pozici vůči „brexitu“ strana propadla (celou věc rozebírá výše odkazovaný McCluskey).
Vytlačení Corbyna, jeho spojenců a levice ze strany ale proběhlo rozsáhlým tlakem pravice ve straně s mocnou podporou establišmentových médií (včetně „hodného“, „liberálního“ a „středového“ Guardianu) a vlivných aparátčíků establišmentu. O jednom takovém, stojícím již tehdy za Tony Blairem, Peterovi Mandelsonovi, mluví další levicový odborář, Mick Lynch. Ten sice v rozhovoru říká, že „musíme volit Labour“, i přes její pravicovou neutralizaci. Ale kdo se informuje o jeho aktivitách a výrocích, uvidí, že jdou značně jinudy, ba v protikladu k ochočeným labouristům.
Jeden z nejvýraznějších motivů při likvidaci „nebezpečného levičáka“ Corbyna bylo nařčení z „antisemitismu“. Což je několikanásobně absurdní - a nakonec opakovaně vyvráceno i četnými židovskými členy strany. Jde samozřejmě o postoj k Izraeli - ale křivé obvinění bylo použito (a bez snadného vyvrácení reprodukováno třeba i Guardianem) k odstranění nepohodlných osob, respektive celé politické síly. Je velice záhodné prostudovat na základě ověřitelných faktů aktivity tzv. „izraelské lobby“ i způsob pravicových čistek v Labour Party.
Pohled z Česka a taktika „levicového mimikry“
Ještě podstatnější než nějací prostřední pravicoví aparátčíci jsou nadřízení, v jejichž prospěch je konáno.
Starmerova Labour Party bude podobně jako za Blaira velmi „přátelská“ k vlastnické třídě, finančnímu byznysu (po okrajích na to upozorňují i v Guardianu), mezinárodním korporacím, zbrojnímu průmyslu, vlastníkům brousícím si zuby na pokračující privatizaci zdravotnictví atd. Můžete si to nechat potvrdit i od miliardáře Johna Caldwella, který nyní platí stranu a chválí ji za to, že „odstranila levici“.
Starmer může - a z hlediska udržení některých fikcí možná musí - udělat dílčí prospěšné věci jako Blair. V jeho případě to byly vyšší investice do školství nebo ukončení severoirského konfliktu. Ale vše nasvědčuje tomu, že celkově se Británie posune k ještě větší oligarchizaci a nedemokratičnosti, než kam ji dovedla establišmentová loutka Blair a jeho spojenci.
Na poli mezinárodní politiky bude Starmer dobrým „spojencem“ USA (a jejich i domácího zbrojního průmyslu), takže bude pro „obranu Ukrajiny“, v otázce Palestiny-Izraele lze očekávat nejodpudivější (tichou) podporu statu quo (srov. zde jeho výroky o dění Gaze).
Je velmi lehké zjistit, že Starmer je loutkou establišmentu a vlastnické třídy. Prosakuje to i do veřejných televizních debat, kdy se mu otevřeně vysmívá publikum (lidé, kteří (by) nejspíše volili Labour). Čeští indoktrinátoři se tedy mohou cítit bezpečně při psaní o „levicovém“ Starmerovi, protože je tak zjevné, jak je neškodný z hlediska přání jejich nadřízených, k nimž se upínají.
V Česku je vytvořena tak výrazná politická negramotnost, že i někteří mí levicoví známí vítají Starmerovo vítězství se zvláštními nadějemi. Je ale možné zcestné české představy porovnat se skutečným stavem - na nějž mají poukazovat odkazy výše. V české pravicové kotlině potom zůstává analyzovat, jak je zesilován hlas takových es jako je pan Sobota z „hodného“ oligarchického Respektu, který vám vysvětlí, jak zavrženíhodní jsou takoví lidé jako Jeremy Corbyn nebo Julian Assange.
Ale v anglo-americkém světě (který si instinktivně berou/donedávna brali tito indoktrinátoři za vzor) se nadále budou vyostřovat společenské krize - do nichž vstupují i levicové síly, odbory, zajímavá nezávislá média.
Takže je možné se vzdělat - a připravit se na reakci našich „demokratů“, pokud člověk náhodou začne vedle analýzy něco dělat.
