Článek
Byl jsem v té době patnáctiletý gymnaziální student. Bylo mi zřejmé, že mezi saúdskými teroristy z 11. září a Saddámem Husajnem nejsou žádné podstatné vazby. Bylo mi rovněž jasné, že George Bush mladší je nebetyčný hlupák a pravicový reakcionář. Diskutoval jsem se svými spolužáky a byl jsem šokován jejich podporou válce. Hnusilo se mi jejich fandění agresorovi a lísání k moci. Nepochybuji o tom, že mnozí z nich nyní podporují „bezpodmínečné vítězství Ukrajiny“, včetně snad dobývání Krymu za cenu jakýchkoli ztrát (nějakých lidí jinde). Ostatně takto to má většina českých ideologů, mnohými z nichž jsme byli krmeni již tehdy.
Krátce jsem se na to díval v tomto starším textu. Po začátku – ovšemže odsouzeníhodné a kriminální – ruské invaze na Ukrajinu se pro jakkoli hloupé členy (včetně některých předních komentátorů) aplaudujícího stáda naskytlo mnoho slov, jimiž mohli vymést veškeré zbytky univerzalismu a jednotných etických měřítek pro všechny. Tedy: whataboutismus, kolaborantství (v případě poukazování na některé pravdivé části ruské propagandy), appeasement.
19. března 2003 začala invaze s vylhanými záminkami – že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení a je napojen na teroristy 11. září -, kdy v roli hlavního agresora se ocitly USA, jejich „junior partner“, Velká Británie, dále Austrálie, Polsko. S podporou několika zemí včetně Španělska, Itálie, Turecka, Slovenska a „napůl“ České republiky. Nebyl to nikdo jiný než maskot jedné části české pravicové moci, Václav Havel, jenž v tak dobré společnosti, jako byl třeba Silvio Berlusconi, podepsal hanebný„Dopis osmi“. To bylo mediálním zdůrazněním podpory pro invazi v situaci, kdy se Francie a Německo postavily proti. Postoj tehdejšího českého premiéra Špidly za ČSSD byl lavírující a Václav Havel splnil roli „spojence“. (Zde je za to chválen v článku Respektu.)
Časopis Respekt tehdy vlastněný většinově Karlem Schwarzenbergem, dnes oligarchou Bakalou, se rád staví coby časopis „humanistický“ a pro „vzdělané“, spadající do „havlovského“ proudu pravicové moci. Ještě dnes zde coby zástupce šéfredaktora působí Marek Švehla, který pět let po invazi bilancuje a balancuje, aby zachránil podporu Respektu pro útočnou válku. Jiří Sobota, jenž zprostředkuje dle svého umu čtenářům pohled Respektu do zahraničí i dnes, nezpochybňuje premisu, že Bush mladší, obklopen brutálně ofenzivními „neokonzervativními“ reakcionáři a lidmi s vazbami na ropný (Dick Cheney) a zbrojařský byznys (každý druhý), šel do Iráku „budovat demokracii“. Jaroslav Spurný pro rukojmí českého tisku překrucuje pozici Francie a Německa. Jako opravdový lhoucí cynik a propagandista mluví taktéž dodnes činný Ondřej Kundra o „rozkolísané zemi“ a o „boji s terorismem“ ještě v roce 2007. Tolik „nejhodnější“ Respekt. Můžete dále v jeho archivu hledat, jak se postavil ke všem lžím a výmluvám ve spojitosti s konfliktem, v němž podle časopisu Lancet jen do roku 2006 zahynulo přes 600 000 lidí. (Dejte si zde pikantní dodatek z letoška, kdy to přátelé pravdy a demokracie z Respektu obrátí v sebechválu; plus článek s krásným názvem„Dejme šanci válce“.)
Tři roky od začátku invaze byla uspořádána „kontroverzní“ (jak bylo zdůrazněno v médiích) konference pod záštitou Lubomíra Zaorálka z ČSSD. Z konání na parlamentní půdě ale byla konference vytlačena poslanci ODS (kteří jsou nyní „demokraty“). Příslušný článek (na který je odkazováno zde) od Martina Fendrycha, jenž české publikum dodnes oblažuje svou tvorbou v Aktuálně.cz oligarchy Bakaly, s názvem „Zaorálek: Na Irák, soudruzi!“, bohužel již nejde vyvolat. Postupem času, v následujících několika letech, jsou pomalu přiznávány ony nám již známé „chyby“, popřípadě opatrně doznáno šílené krveprolití (k tomuto článku se ještě vrátíme). Dodnes pokračuje opouštění-neopouštění tohoto globálního ropného a strategického zřídla (zde v článku na ČT z roku 2018 je dovoleno USA a NATO se bez dalšího tvářit jako „pomocníci“ Iráku). Světlou výjimkou v tomto totalitním a cenzurním (a blbém) přístupu, který byl doprovozen jinými figurami než Gottwaldem či Husákem, tvořily například Britské listy a novinář Daniel Veselý.
Obecné důvody a principy české mizérie
Držitelé moci a konformní média postupně zaujali různé varianty apologetického postoje. Irák prý byla chyba, Vietnam také. Libye jakbysmet, v Jugoslávii se udělaly četné „chyby“. Pokračující brutální saúdská invaze s americkou pomocí do Jemenu bude posléze asi také nazývána „chybou“ (pokud tedy bude někomu na hromadě mrtvol dostatečně záležet).
Nabízí se alternativní výklad těchto „chyb“. Dvojího typu. Na jedné straně to jsou zvěrstva s miliony mrtvol (můžeme a nemusíme započítávat oběti Saddáma Husajna, když ještě s podporou USA podnikal chemické útoky), což svědčí o tom, že na naší vlastní straně, na straně „Západu“ apod., se nachází dost nejotrlejšího barbarství a fašistické mentality. Na druhou stranu zde máme systém a mechanismus světové moci a dominance.
USA mají drtivou světovou převahu vojenské síly, na 750 vojenských základen rozmístěných doslova ve všech koutech světa, od druhé světové války také dalece dominují co do přímých vojenských invazí či rozhodujícího napomáhání invazím druhých jako např. nyní v Jemenu. Ukazuje se, že „globální vesnice“ (toto heslo 90. let již téměř nikdo nepoužívá), „globální volný trh“ apod. přeci jen nikdy neexistovaly bez zajišťování dominance skrze hrubou sílu a zastrašování. Je-li země například členem NATO, což je prodloužená ruka USA, posiluje se tím americká sféra vlivu, obchodní vazby, v neposlední řadě nákup a prodej zbraní, v čemž jsou USA opět daleko před ostatními číslem jedna. (Neutrální země nejenže nejsou „dost dobré“, ale mohou hrozit kopírováním trajektorie někdejšího „Hnutí nezúčastněných zemí“. Evropa emancipovaná od USA znamená oslabení americké světové dominance a případně posílení principů (ekonomických, kulturních) jdoucích jinou cestou než americký krajně nerovný a válečnický kapitalismus.)
A jak do toho vstupuje naše chrabrá Čechie? Je to malá země, jež se stala členem NATO při jeho prvním rozšiřování (přes přísliby a možnost jiného vývoje). Rovněž země, kde tatáž Bushova administrativa, která má na svědomí irácký velezločin, chtěla vybudovat radarovou základnu – která, světe div se!, narazila naodpor obyvatelstva. USA mají v ČR své „spojence“, respektive vykonavatele. V době úvah o radaru z nich řada byla přímo placených českým státem (a pravděpodobně také americkou stranou), aby českému obyvatelstvu učinila tento americký krok stravitelným. Řada českých propagandistů a ideologů to dělá „zadarmo“, neboť být apriorně proamerický je prostě jen posílení současné struktury moci, kdy ČR (dále třeba baltské země a Polsko) také slouží jako odrazový můstek pro USA pro neutralizaci integračních a samostatnějších snah Evropy. Podobné napětí existuje v případě Německa a jeho „trans-atlantické vazby“. (Dle slavných slov prvního generálního tajemníka NATO v době studené války, Hastingse „Puga“ Ismaye, je tu NATO od toho, aby „Rusové zůstali mimo, Američané uvnitř a Němci dole“.)
Pravda je odečitatelná položka
Když byl inaugurován současný český prezident Petr Pavel, přečetl v rámci proslovu, že „pravda opět zvítězila“, jak si napsal buďto on sám, nebo nějaký kolega z „týmu pravdy“. Ten, kdo vítězí, má pravdu. Takto to Jan Hus nemyslel.
Moc a nadvláda. To jsou zcela klíčové pojmy pro chápaní společnosti, v níž žijeme. Moc jedněch nad druhými, jedněch na úkor druhých. Někteří jsou na tomto žebříčku téměř vždy dole, takzvaným „středním vrstvám“ je nabízeno ideologické šidítko, jak se cítit téměř jako ti nahoře nebo alespoň vytvořena příležitost kopnout si do těch dole. V atomových krytech anebo v záchranném kosmickém modulu ale rozhodně není místo pro všechny, kdo se alespoň pár minut denně cítí jako „střední třída“.
Jak vládnoucí třída zachází s cizinci – nebo dokonce s lidmi, o nichž tvrdí, že je „osvobozuje“ –, je ochutnávka toho, jak je připravena zacházet s „vlastními“ lidmi. Ostatně války, i bez přímého vojenského dotčení daného státu, jsou skvělou příležitostí k pacifikaci vlastního obyvatelstva a „utažení šroubů“. Jak vidíme např. v Iráku, pravda by mohla zhatit válku, jež je pro některé lidi velice lukrativní. A minimálně čeští „investigativní“ novináři tyto výdělky nebudou kazit.
Nerovná a neospravedlnitelná moc bude vždy lhát. Zvláštní a paradoxní „úlevu“ poskytuje fašistické ultima ratio, kdy je glorifikována tato nadvláda a brutalita již takřka bez zastírání jejích náležitostí. Jak tedy posílit pravdivost bez čekání na to, až nám fašismus vyzradí, o co vlastně vždy šlo?
Média
Český mediální prostor je dalekosáhle oligarchizovaný. Například Echo24 bylo podstatně vybudováno z peněz zbrojního oligarchy Ovčařího. Oligarchové Křetínský, Barta, Tykač, Dospiva, Bakala, Lukačovič, Valenta či Babiš mají své vlastní sféry byznysu, zároveň si při minimálním zapojení mozku uvědomují, že jde o moc celé vlastnické třídy, již je třeba hájit. Je preferována určitá politika. Podstatně vyšší zdanění bohatých? Odbory? Daně z finančních transakcí? Regulace developerů? Na to zapomeňte! Ale války? O tom se můžeme domluvit.
Zároveň jde o mezinárodní podřízenost globálním mocenským centrům. „Nezávislí intelektuálové“ jsou si náhle velmi dobře vědomi, jaké moci se mají podvolit. Václav Havel poslušně – a div ne horlivě – podepisuje výše zmíněný „Dopis osmi“ a pro neohroženě investigativní myslitele z Respektu patrně působí jako tzv. nezpochybnitelná autorita. On zas Václav Havel dělá reklamu na Karla Schwarzenberga, který tehdy vlastní Respekt a duchovní výšiny velkých „hodnot“ přeci jen sestupují na zem.
Noam Chomsky a Edward Herman vydali v roce 1988 knihu Manufacturing Consent/Výroba souhlasu. Popisují v ní na několika do podrobna rozebraných příkladech právě tento mechanismus propagandy ve „svobodných médiích“. Vedle konkrétních příkladů a jednotlivých fíglů, jak „lhát s grácií“, upozaďovat skutečně kritické a podstatné aspekty dění ve vztahu k dané společnosti atd., popisují Chomsky s Hermanem obecné mechanismy fungování médií v kontextu amerického ofenzivního státu („vojensko-průmyslového komplexu“) a moci korporací a vlastnické třídy. Analyzují, jak média kombinují dalekosáhlou konformitu vůči této moci s bitím se v prsa, jak jsou svobodná a nezávislá. (Zde je dlouhý videoprůvodce ke knize se slovenským dabingem. Dále se čtenáři mohou seznámit s autorem a analytikem médií E. Hermanem zde. Dostupné je rovněž nepřeberné množství přednášek a rozhovorů Noama Chomského např. o historickém vztahu Saddáma Husajna a USA, dále např. o politice USA na Blízkém východě obecně. Dostupné jsou i některé české překlady knih.)
Nemusejí ale všichni být směšní zbabělci. V roce 2020 bohužel zesnulý Robert Fisk byl vzdělaným a statečným novinářem, jenž se nelísal k moci prakticky nikoho. Má prazvláštní primát člověka, který jako první ze západních reportérů pořídil rozhovor s Usámou bin Ládinem (tehdy ještě placeným coby „umírněný“ islamista ze strany CIA), podstatnou část života strávil usazený v libanonském Bejrútu, nikdy ale nelenil jezdit do ohnisek konfliktu – a například se prohrabovat ve válečných sutinách, zda se neobjeví něco vypovídajícího (zde ještě takovýto příběh z roku 2016 v Sýrii). Myslím, že v ČR opravdu není novinář a intelektuál typu a úrovně Roberta Fiska. Některé jeho články v minulosti přiblížily a částečně přeložily Britské listy, jako tento o bombardování Bagdádu. Čtenáři opět najdou množství pozoruhodných dokumentů, reportáží, přednášek či rozhovorů Roberta Fiska.
Kdyby někdo chtěl zapomínat, co je válka a co se dělo v Iráku, připomene mu to Robert Fisk například v tomto článku z 27. 3. 2003:
Bylo to šílenství, obscenita. Utržená ruka na plechových dveřích, cesta zaplavená směsí bahna a krve, lidský mozek v garáži, ohořelé kosti irácké matky a jejích tří dětí v autě, z něhož dosud stoupal dým.
Správce budovy, Hišem Danún, se rozběhl ke dveřím, jakmile uslyšel masivní výbuch. „Tam byl Ta’ar, roztrhaný na kusy“, sdělil mi. Odtrhlo mu to hlavu. „Tohle je jeho ruka.“ Skupina mladých mužů a jedna žena mě odvedla na ulici, kde, jako ve scéně z hororu, ležela Ta’arova ruka, odříznutá v zápěstí. Čtyřmi prsty a palcem ještě třímala kus střešního plechu. Mladý kolega Sermed zemřel ve stejnou chvíli. Obsah jeho lebky se válel pár metrů odsud, bledě červená a šedá spoušť za ohořelým autem. Oba pracovali pro Danúna. Stejně jako recepční budovy, který byl také zabit.
Byla napsána řada článkůa analýz o tom, jak média pomáhala moci v USA, Velké Británii (a řadě dalších zemí včetně ČR) obelhávat obyvatelstvo, aby podporovalo válku, jež se hodila mocným či alespoň jejich části. Přes masivní propagandu se 15. února 2003 odehrál „největší protiválečný protest v dějiných“, kdy například v Madridu demonstrovalo 1,5 milionu lidí proti plánované invazi, milion v Londýně, půl milionu v Berlíně, i v Budapešti přišlo 60 000 lidí, v Praze alespoň na Náměstí Jana Palacha kolem tisícovky.
Být „superkritický“
Na ten hrozný článek z České televize už bylo poukázáno výše. Citovaná řada evropských novin zahrnuje jak Libération, tak Guardin nebo Le Monde, které píší v roce 2008 o „tragédii“ či „katastrofě“. Citovaná rakouská a švýcarská média jsou na tom podobně. Ta německá pro jistotu chybí. Jediné též citované francouzské Le Figaro, konzervativní a pravicový deník, invazi omlouvá. Nějaký snaživý aparátčík ale tedy pro jistotu celou věc nadepsal jako „superkritickou“.
Přečtěte si ještě dnes takového Jana Moláčka, zmiňovaný Respekt, nemluvě o „zlejších (a blbějších) policajtech“ na pravici, jako je Reflex, Forum24, Echo24,s oportunními dodatky v médiích oligarchy Babiše. Dozvíte se, že „invazi do Iráku vůbec nelze srovnávat s tou na Ukrajinu“, popřípadě, že se udály „chyby“ při upřímných snahách o „budování demokracie“ v Iráku, případně „v boji proti terorismu“ – kdy jsou nyní v Sýrii podporovány klony Al-Káidy vzniklé z chaosu v daném regionu.
Směšnost, průhlednost lhaní, ubohoučká intelektuální úroveň českých politruků může být ve stávajícím mocenském rozvržení v ČR částečně změněna jen tehdy, začnou-li tito propagandisté svou směšností být ohrožením pro ideologickou fasádu současné moci a budou vyhledáváni trochu schopnější propagandisté. Jinak je na českých kritických intelektuálech, aby se pokusili co nejpřesněji uchopit systém české (mediální) moci. Jistým způsobem zajímavá je sféra konformistů, kteří oficiální ideologii díky určitým duševním schopnostem a vzdělání ani příliš nevěří, ale přizpůsobují se jí a šíři ji kvůli mocenským výhodám z toho plynoucím. Ještě zajímavější je ale sféra „obyčejných lidí“, kteří se postaví proti vymývání mozků, jež zatím spíše tuší, než aby měli mnohdy encyklopedické znalosti nutné pro zpochybnění určitých složitějších ideologických operací; v této sféře také můžeme najít lidové demokratické rebely, kteří odmítají různé fašizují demagogie (a třeba antisemitské konspirační teorie), zároveň se ale odlišují od současných reklamně vytvářených „demokratů“, jimž jde o karierní postup v současném mocenském rozvržení. Bohužel je zde také množství lidí, kteří neumějí dát svému pohledu na svět nějaký tvar a ti potom jednoduše plují s nejsilnějším proudem či s kombinací proudů.
Vedle indoktrinace za pomoci otupení, pudových náhražek nebo pseudokritičnosti je zde „stará dobrá“ přímá represe. Julian Assange, zakladatel WikiLeaks (jež se staly předobrazem všech dalších „-leaks“, čili ve veřejném zájmu vynesených dat, jako „SwissLeaks“, „OffshoreLeaks“, „Pandora Papers“, „Panama Papers“) je toho živoucím dokladem. Čtenáři si dodnes mohou projít uniklé informace například o kampani současného francouzského prezidenta Macrona, záznamy o mučení na americké vězeňské základně Guantánamo nebo komunikaci od subalternějších až po vyšší úrovně právě ohledně války v Iráku. Je to na delší přebírání se stohy dokumentů, ale čtenáři se zde mohou dozvědět mnohem více o reálném fungování moci nežli od nedovzdělaných českých politruků.
Po exilu na ekvádorské ambasádě v Londýně byl Assange zatčen, obviněn ze špionáže a je nyní již čtvrtým rokem bez soudu vězněn v londýnské věznici Belmarsh. Na jeho podporu jsou podnikány různé mezinárodní akce a sepisovány petice. Naopak časopis „demokratů“, Respekt, zde skrze Jiřího Sobotu (pamatujete na jeho články o Iráku?) přitakává zacházení s Assangem. Ten se svým týmem vynesl v roce 2010 na světlo například tuto vraždu neozbrojených novinářů americkými vojáky. Assangeovo propuštění žádá například emblematický investigativní novinář Daniel Elsberg, členové americké Demokratické i Republikánské strany, čínský umělec Ai Wei Wei, Noam Chomsky a další. Jiří Sobota z Respektu oligarchy Bakaly ale pevně stojí na vartě „demokracie“!
Bradley Manning – který se později nechal přeoperovat na ženu, Chelsea Manningovou –, bývalý americký voják, předal v roce 2010 množství dokumentů právě WikiLeaks. Člověk, jenž by možná mohl mít určité sympatie k disidentům, Václav Havel, tehdy prohlásil, že Manning je „nějaký pan Vopička, který když nebojuje, má odpočívat“.
Ach, ty soudy v Haagu
Ten stejný Ondřej Kundra z Respektu nyní oligarchy Bakaly, dříve Karla Schwarzenberga, který ještě v roce 2007, kdy počet mrtvých sahal k milionu, mluvil o Iráku jako o „rozkolísané zemi“, nyní napsal článek v duchu jakési zvláštní bílé magie, podle nějž již „Putina dostihla spravedlnost“.
Není pochyb o tom, že fašistický osnovatel útočné války jako Putin patří před soud. Že to ale může být také krajně netaktické při jednáních o klidu zbraní, na to upozornil např. Cyril Svoboda (těžko říci, zda teď patří do kategorie „zrádců národa“ apod.). Pakliže Svoboda mluví o tom, že by případná mírová jednání s Putinem musela probíhat v zemi, jež neuznává jurisdikci Mezinárodního trestního soudu, tak je pikantní, že tuto definici splňují například USA. Takže Pentagon – který, tuze ironicky, nyní v konfliktu s Ruskem působí spíše jako umírňující prvek – dokonce blokoval předání důkazů haagskému soudu.
Co se týče válečných zločinců Bushe mladšího a Tonyho Blaira, tak po jejich vydání do Haagu volal například Desmond Tutu. Bývalý premiér Malajsie, Mahatír Muhamad, uspořádal soud s Bushem a Blairemin absentia. Co se týče bývalého prezidenta USA, tak se následně zabýval malováním pejsků, zatímco Tony Blair měl pestrou škálu lukrativních postů u banky JPMorgan Chase, jedné curyšské finanční společnosti, dokonce byl jmenován „emisarem pro Blízký východ“ (!). V nedávnější době pomáhal – i spolu se „superkritickým“ Guardianem – likvidovat někdejšího levicovějšího předsedu Labour Party, Jeremyho Corbyna, i jeho stranické křídlo.
Dosud u nás mělo vydání zatykače na kolegu Bushe a Blaira, Putina, ten efekt, že byl poskytnut mediální prostor Markétě Pekarové Adamové, jež je předsedkyní jedné ze stran vládnoucí třídy, aby mohla vyjádřit sehraně rozhořčený odsudek (příště bude mluvit o Václavu Havlovi nebo domácích mazlíčcích). A čeští hrdinní bijci vedení plukovníkem Kundrou si mohou připsat další skvělý úspěch.
Což takhle dát si Írán?
Bude Írán další na řadě? Aby to šlo hezky podle abecedy i podle geografické blízkosti a nalezišť ropy? Toto například požadoval vysoce postavený poradce Bushe ml. a potom Donalda Trumpa, John Bolton. Írán je tématem velmi pokročilého amerického plánování, zároveň dlouhodobě terčem výhružek Izraele (ty jsou oboustranné) a také již po několikáté reálným cílem omezených úderů.
USA v roce 2020 zabily vysoce postaveného íránského generála Solejmáního při cíleném útoku v Bagdádu, zatímco Trumpova administrativa (v rámci kontinuity do minulosti i budoucnosti) s obrovskou vstřícností dodávala zbraně fašistické diktatuře v Saúdské Arábii a odpustila jí nejednu krvelačnost.
Čerstvé kroky Saúdské Arábie a Íránu směrem k jednání a možná sblížení doprovází Čína v roli „zprostředkovatele“. Je to začátek emancipace regionu na USA? Do jaké míry? Vyvolá to agresivní reakce USA, které jsou stále největším, avšak upadajícím impériem, proti hlavnímu konkurentovi Číně? Je jinak zřejmé, že kartel Saúdské Arábie a Íránu se v rámci blízkovýchodního regionu svými konsekvencemi blíží kartelu Francie a Německa v Evropě. Skutečnou „hrozbou“ takřka pro všechny strany je demokratické hnutí v Íránu (jinak má Írán svou vlastní zkušenost s „americkou demokracií“).
Kolik ještě bude Iráků?
Jeden nyní probíhá na Ukrajině. Jiný v Jemenu. Jisté je, že války jsou pro některé mocné lidi vysoce výhodné. Zbrojařské firmy jsou dále vlastněné bankami. Zpustošené země potřebují novou výstavbu poskytující zisky developerům. Kapitalismus v krizi růstu může najít odbytiště v periodickém ničení a učinit ze zbrojního průmyslu „tahouna“ a stimul ekonomiky – s pozdějšími očekávatelnými konsekvencemi.
Opozice veřejnosti proti takovémuto vývoji světa je vším. Klíčová je rovněž role vzdělaných lidí a intelektuálů – zda budou poskoky brutální a neospravedlnitelné moci, nebo budou předkládat alespoň náčrty ke světu bez válek. Najdou se tací? Jistě ano.
Bude na druhou stranu tleskat svýma skautskýma ručkama pro nějaké válečné příležitosti ke zbohatnutí mocných takový Mikuláš Minář? Přijdou podobné invaze? S úděsem je nutné na obě otázky odpovědět spíše ano.
