Článek
Kmenům, které se živí lovem a sběrem, zabere práce maximálně dvacet hodin týdně, tedy jako bychom od pondělí do pátku pracovali čtyři hodiny místo osmi nebo více. Pokud je živí hlavně zemědělství, stráví prací až 30 hodin týdně – což je ovšem pořád o dvě hodiny denně lepší pracovní doba než ta naše. Zbytek času mohou trávit se svou rodinou, přáteli a také sami se sebou, navíc obklopeni čistou přírodou.
Nejde mi do hlavy, proč, když je nás v té naší civilizaci na práci mnohem víc, a nadto máme všechny možné stroje, přístroje, dokonce digitální technologie, které mohou spoustu práce udělat za nás, musíme trávit v zaměstnání tolik času. (Už to slovo „zaměstnání“ mi zní podezřele – jakoby naše mysl měla být zaměstnána natolik, abychom neměli čas hledat, kdo doopravdy jsme…) A jsou opravdu všechna zaměstnání nutná pro obživu a základní potřeby lidstva? Nepřekombinovali jsme to kapku?
Připadá mi, že kdyby nebylo třeba se pachtit za penězi, za které si pak obživu a další vyžití kupujeme, že by spousta pracovních míst byla zbytečná, a lidé by se mohli zabývat tím, co by je opravdu bavilo a k čemu jsou od přírody vybavení. Věřím totiž tomu, že každý z nás je jedinečný svou výbavou „od pánaboha“, a když ji plně využije, tak může lidem dát mnohem víc, než když sedí z nutnosti někde za nějakou přepážkou, aby měl jistotu, že zaplatí nájem. A když člověk dělá to, k čemu je svým založením a vybavením předurčen, takovou prací se plně seberealizuje a přitom ho to nijak zvlášť nenamáhá, protože ho práce těší.
Peníze samy o sobě podle mě nejsou nic špatného, pokud by fungovaly jako univerzální prostředek pro výměnu různých produktů a služeb mezi lidmi. Můžete mě považovat za naivní, ale já jsem přesvědčená, že každý člověk na světě je obdařený něčím, co může předávat dalším lidem, a protože je to „ta jeho parketa“, může to předávat v té nejlepší kvalitě - mnohem lepší, než to dělají lidé vyučení nebo vystudovaní v nějakém oboru jen proto, že něčím se živit musí. Připadá mi, že my jako lidstvo vůbec nehledáme, jak využít úžasnou rozmanitost nadání každého z nás, a spíš se nás společnost snaží nacpat do škatulek a v jejich rámci unifikovat. Pak není divu, že tak málo lidí nachází ve své práci potěšení, a že je tolik případů vyhoření, nebo prostě „jen“ hledíme nějak překlepat pracovní týden, a vyhlížíme víkendy a dovolené, abychom taky chvíli žili a dělali to, co je nám milé. Není to škoda? Není to vlastně úplně zvrácené?
Od té doby, co jsem se rozhodla vystoupit ze stavu zaměstnanosti a osamostatnit se, setkávám se s takovou spoustou lidí, kteří uposlechli svého vnitřního hlasu a začali se živit tím, co je baví a v čem jsou skutečně dobří, že si říkám, jak by to bylo skvělé, kdyby takto žili všichni lidé. Asi řeknete: nemůže každý podnikat, někdo tu a tu práci udělat musí. No a já si právě myslím, že kdyby byla celá společnost nastavená jinak, tak by se na každou práci, která je třeba udělat, našel někdo, koho takové věci baví a jdou mu lehce. A zase by si nechal posloužit v něčem jiném někým, pro koho zase ta jiná práce je zábavou. Tak bychom mohli být všichni spokojení bez ohledu na to, co by kdo dělal. A každá práce by byla ostatními lidmi ceněná stejně, a nikdo by se necítil méněcenný, protože bychom všichni dělali to, co chceme.
Ještě možná namítnete, že někteří lidé by se rozhodli nedělat nic. Já věřím tomu, že by je to těšilo jen chvíli, a když by viděli, jak se ostatní lidé baví tím, co dělají, a mají z toho dobrý pocit, chtěli by to také zažívat, a ruku k dílu by nakonec přiložili.
Je mi jasné, že celá ta moje idea by vyžadovala hlubokou transformaci společnosti. Co vy, šli byste do toho?
