Článek
Když mi bylo dvacet let, stále dokola jsem si opakoval mantru, že je potřeba zbohatnout. Byly divoké devadesátky a zatímco dnes všichni vědí, že se tehdy daly vydělat snadno peníze, tak tehdy to nikdo kromě informovaných nevěděl. Naopak tehdy politici apelovali na to, že je „potřeba si utáhnout opasky“ a hodně pracovat, abychom se už za dvacet let dostali na úroveň západu, měli stejné platy a zase patřili do Evropy. Hlavně je prý potřeba hodně pracovat a zabrat. Všichni, celý stát.
Tehdy jsem byl naprosto naivní a bral jsem to vážně. Určitě bych nevěřil, kdyby mi někdo říkal, že za třicet let budeme mít vše za evropské ceny, ale k tomu poloviční platy. Oponoval bych mu, že se přece lidi vzbouří a nenechají ze sebe dělat úplné píp. Že třicet let je dlouhá doba a že už nás Evropa musí přijmout jako rovné, také máme dvě nohy a dvě ruce a nic strašného tady snad nikdo neudělal, aby od hranice k hranici byl trest za to, že tu člověk bydlí a uklízečka tu brala polovinu a spravedlnost byla jen v cenách. To by tu přece nikdo nepracoval, když ví, že jakmile opustí půlnoční království, bude mu mnohem lépe.
Ty úvahy jsou úplně mimo, funguje to dál. Lidé pracují, žijí, remcají stejně jako tehdy, hlavní je ukázat někoho, kdo za všechno může, koho je potřeba právě nenávidět a všichni si to užijí. Politik se napakuje, vymění za další loutku a tak je to dál a dál a lidi nadávají na někoho, po kom za pár let neštěkne pes. Řeší nesmysly a nevšimnou si, jak žijí oni sami, porovnávají se jen s těmi, kdo žijí o barák vedle. Nakonec si všichni stejně myslí, že je jejich vlastní chyba, že neumějí jazyky a neutekli někam pryč nebo to tu mají rádi nebo se prostě jen bojí nejistoty.
To rozhodnutí, že budou chudí a že tu zůstanou, i když nejsou doktoři nebo učitelé, to učinili tak nějak samovolně. Vše je o informacích. Bylo to tak v devadesátkách, bylo to tak při solárním boomu, je to tak i dnes. Když nemáte známé a informace ve správnou chvíli a neutečete odsud, jste nula a součástí davu ubožáků, kteří mají starost hlavně přežít. Je to jen můj dlouhodobý názor. Neumím anglicky a že tu živořím, to je jen moje vina a pohodlnost a můžu si za to sám.
Tehdy jsem chtěl zbohatnout. Snažil jsem se o kariéru. Neutrácel, šetřil, našetřil si na byt. Kolem čtyřicítky. Bez hypotéky to jinak nešlo, než čekat, odpírat si život a střádat korunku ke korunce. Dluh jí s člověkem z talíře, říkala moje babička, pořádnou inflaci jako z devadesátek nebo tu současnou neznala. Že může být dluh výhodný a jinak se na bydlení často dosáhnout ani nedá, to pro ni bylo nepředstavitelné. Tak jsem pracoval a pracoval a šetřil a šetřil a netušil jsem, že člověk má čas jen pár let, kdy tělo a mozek funguje opravdu tak, jak má.
Fascinuje mne, jak se poslední dobou určuje, co jsou profese, kde dochází k opotřebení těla a kde se může jít do důchodu dříve. Jasně, horníci, kosmonauti, vzpěrači a ještě nevím kdo. Je to oblíbené škatulkování, místo aby se více řešilo, v jakém stavu má kdo tělo a nebyli posudkoví doktoři jak za Švejka. Komu nechybí noha, ten je simulant a musí to do důchodu nějak překlepat, ale stát mu určitě pomáhat nebude. Mám s posudkovými lékaři jen ty nejneuvěřitelnější zkušenosti. Nebudu to dál komentovat, jen je zjevné, že tudy cesta nevede.
Dnes jsem si vrazil do prstu trn až ke kosti. Ve škole jsme se totiž učili zpěvné ptactvo a divoká zvířata a všechno poznat podle obrázku a hezky říct ta správná slovíčka, ale aby člověk tušil, že když někde roste šípek, tak že čerstvé větvičky trny nemají a ty roční už ano, to jsem se nedozvěděl. Nevím ani přesně, zda to tak je, ale prostě špatně vidím a od sousedů mi sem rostly šlahouny, tři jsem ulámal, smáčknu vší silou čtvrtý, že ho zase mezi prsty zlomím a ejhle. Centimetrový trn mám zaražen v prstu až ke kosti a krev se jen hrne. Bohužel špatně vidím, všechno je v mlze. Brýle nebrýle.
Také je výborné pro něco jít. Najednou, z ničeho nic, před skříní, nevím, pro co jsem to šel. Přemýšlím a přemýšlím a musím čekat cca minutu, než se to najednou vrátí a vím, co tam hledám. Takže každou chvíli někde minutu čekám a vzpomínám, pro co jsem to proboha šel. A filmy, ty jsou úplně výborné. Zapnu si film, koukám na něj čtvrt hodiny a až pak mi dojde, že už jsem ten příběh asi někdy viděl. Postavy jsou mi povědomé, jen si přesně nepamatuji, jak to dopadlo, ani o co úplně šlo, tak to celé zkoukávám znovu a je to samá novinka. Přitom už jsem to viděl.
Tím, že jsem profesí programátor, tak si myslím, že tohle je poměrně fatální. U věcí, kde je to rutina, když si vše píšu na papír nebo do plánovače, tak vcelku ok, ale učit se něco nového bolí tak, že toho člověk prostě nechá. Vyhořel jsem, všechno skončilo, za poslední tři roky se mi zkazily oči tak, že je všechno mlhavé, do toho migrény, bolesti kloubů, to věčné zapomínání a k tomu je člověk pořád víceméně nastartovaný, přesně ve stylu toho otce hlavní postavy z filmu „Vlk z Wall Street“. Když mi zazvoní mobil, jsem vytočen a proklínám toho, kdo otravuje. Ideálně strávený čas je si někam sednout, kde nejsou lidi a dívat se v klidu před sebe. Hlavně nebýt rušen, hlavně žádná překvapení, otravování a už vůbec ne úkoly nebo práce.
Je mi 55. Někdo, kdo hlavu a oči nepoužíval tak intenzivně jako já, ten to možná nemá ještě tak opotřebované, ale já jo. A do tabulek jsem se samozřejmě nevešel. Sotva se vleču, nemít Aulin na záněty velkých kloubů, když se mění počasí, tak bych nemohl snad ani chodit. Všechno mne štve, všechno je rozmazané, do toho ob pár dní migréna, že se člověk nezvedne z postele. A prý mám chodit do práce. Být v kolektivu, něco řešit, být přítomen od rána do odpoledne někde, kam budu zřejmě dojíždět. A budu za to brát v ideálním případě polovinu toho, co za to dostane každý o 200 kilometrů dál. To jako fakt?
Jednak to nezvládnu a pak mi to ani nedává smysl. Když člověk má makat za korálky místo peněz a nafasuje přesně tak akorát na přežití, tak si nemůžu pomoct, ale mám za to, že je to špatný kšeft. Jediné, co mám společného s těmi dobře placenými a bohatými je to, že dýchám stejný vzduch a mám vyměřené stejné roky života. Dává mi tedy smysl mnohem více se zaměřit na to, co nepodléhá inflaci. Můj čas. To je stabilní hodnota.
Koukám, jak v Anglii nemoci vymetly královskou rodinu. Koukám, jak na východě ten, kdo má smůlu, tak se nedožije rána. Poslouchám občas písničky od Grossmanna. Všichni ti, kdo narazili na časovou omezenost žití, by žádnou svou hodinu nevyměnili za nic na světě, jen by si ji chtěli vychutnat, jako by byla poslední. Nebo předposlední. Co víme, co bude dál? Jako sečtělému člověku se mi jeví jakékoliv jistoty velmi iluzorní a docházím k tomu, že jediné, co by měl člověk od života chtít, je neumrznout, mít co jíst a mít někoho rád. A to poslední ani není podmínka, možná stačí i sám sebe.
Tak si říkám, o co se tady snažím. V duchu poučky „Rubáš nemá kapsy“ není vcelku důvod cokoliv akumulovat a řešit. Stačí přežít. Takových let jsem dřel a šetřil a zkoušel „zbohatnout“ a teď mi z toho nějaký chytrák půlku úspor škrtnul a to, co mělo vydržet dva roky, vystačí sotva na půl roku. Klasika, trest za to, že byl člověk zodpovědný, že si šetřil na důchod. K tomu válka za humny, všichni řvou jak blázni, nikdo není soudný, nezbývá než k tomu přistupovat tak, že život je o zážitcích a koneckonců odmalička jsme se učili, že při výbuchu si máme přikrýt hlavu dvojstránkou Rudého práva, tak je možná i dílo osudu ochutnat vše, co může život dát a na co se člověk za život připravoval, včetně války.
Mám žít o pět let déle nebo méně, o co mi jde? Zážitky jsou to, co se počítá. Tak ať to spadne, když to všichni tak chtějí, co bych se rozčiloval, že jsou všichni zúčastnění pitomci a nedokážou se domluvit a oddálit katastrofy. Já jsem jen předdůchodce, stejně na nic nemám vliv, už dva roky trnu, kdykoliv si přečtu zprávy, děje se přesně to, co jsem čekal od prvního dne nebo ještě před tím, vím kam to vede a začíná mi to už být jedno. Tak ať to bouchne, chci vidět pak ty vyjevené xichty jak z Járy Cimrmana „Mým národům“. Takové překvapení.
Chce to číst knihy a ne noviny. Stejně už je pozdě. Nemá smysl se tím vůbec zabývat, je to jako řešit, zda přijde povodeň. Jednou za čas to prostě přijde. Je potřeba řešit moje vlastní problémy, svět ať si jde svou cestou. Se zeměkoulí nepohnu a o tom, že mám pravdu, nepřesvědčím ani souseda, když už četl noviny a zná tu správnou. Nejsem žádný kazatel, je mi to fuk. Mám to za pár.
Ještě jsem naposledy zkoušel, zda nenajdu slušnou práci. Vyrazili mne. Od pohovoru. U prvního mi neřekli, že budou dva, na druhém jsem se setkal se samolibým typem, který do mne dvacet minut hučí, jak mám pálit mosty s předchozími živiteli a pak mne nepřijme a na dotaz proč, neumí ani odpovědět. Asi jsem byl mimo, že jsem byl upřímný a že znám cenu svého času, a bylo to zřejmé.
Potřebují studentíky, co si budou hrát na hlupáčky podle toho, jak bude kdo pískat a svého času si ještě neváží. Žádný problém. Jen nebudu mít peníze, ale už vím, kudy jít nechci. Pracovat nejde, leda podřadné práce a ještě navíc jsem odkecaný. Někdo sejde věkem dříve, někdo později. Samotného mne překvapilo, že jednu chvíli je člověku třicet, má spoustu plánů, pak čtyřicet, myslí si, že mu síla a invence a tah na branku vydrží napořád a pak je najednou padesát a více a bum, všechno se začne sypat a člověk chce klid a ať už někdo ten kolotoč zastaví a jde vystoupit.
Tím, že mi krachla firma, tak jsem vystoupil docela naráz. Zkusil jsem práci, ale on mne nikdo vlastně nechce. Možná bych mohl někde zametat, uklízet, ale i tak bych vše viděl rozmazaně a vyrazili by mne po první migréně, kdy bych nepřišel do práce. Navíc nikomu nechybím. Společnost mne nepotřebuje, měl bych se doprošovat a obíhat pohovory. Přitom já jsem v podstatě rád, že jsem z kola vypadl. Tělo se sype, hlava se sype, všechno se sype, byl bych naivní, kdybych čekal, že něco bude lepší.
Chtěl jsem se objednat na neurologii s tím zapomínáním, ale Google zjistil, že to nikdo nezpomalí, že možná pomůže vitamín E, ale diagnostika je nastavená tak, že neberou v úvahu, že jste měli doteď našláplou makovici a trénovanou paměť a tedy že i s poruchami je to pořád lepší než průměr a problémy zdánlivě „nejsou“. Ale pro mne je to změna jako hrom a pracovat tak, jak jsem dělal doteď, v podstatě nemůžu. A ani se mi nechce, chci klid. A odmakal jsem si za ta léta své a myslím, že si klid zasloužím.
Chci jít do důchodu v 55 letech, jsem odkecán a už nechci nic dělat. Možná sazenice rajčat, možná skleník, možná si montovat pro radost soláry, ale určitě ne analyzovat cykly a řešit, co kdy kde přeteče a kam to doběhne a pak se dohadovat s lidmi a pořád něco měnit. Představil jsem si zase v možných nových zaměstnáních ty skvělé možnosti, kdy budu v týmu a s kolektivem a absolvovat stmelovací akce a být zavřený s deseti lidmi v kanclu a celé dny poslouchat, kdo je kdo. Vždyť mne nic z toho nezajímá, už jsem viděl lidí za život dost, už nepotřebuji další. Přijde mi to jen jako nové a nové klony toho samého, co se tu už mihlo, copak jsem tu z trestu, abych prožíval to samé znovu a znovu dokola? Nic není originální, většina lidí je jak přes kopírák.
Chci klid, vypněte to a dejte mi pár let normálního slušného života, kde se nemusí nikam spěchat, něco zdůvodňovat, někomu podlézat, kde čas běží pomalu a člověk si sám vše řídí a nikomu se z ničeho nezodpovídá.
Někdo tady vymyslel, že se do důchodu půjde v 65. Že prý je to tak akorát. Možná i později. Můj život patří jenom mě. Někdo rozhodl, že od Chebu až do Brna se bude brát poloviční mzda než více na západ. Protože je to dobrý kšeft, že se najde dost těch, kdo dělají stejné věci a stejně jako ti druzí, jen za polovic. Když tohle prošlo, příště projde, že se bude dělat do sta let. No a co? Proč bych to měl řešit zrovna já? Co dělá většina lidí? Snaží se proplavat, každý jak umí. Všichni se snaží brát si ze systému to lepší a to zlé nějak obejít.
Proč bych já měl být výjimka, která se bude trápit s něčím, co je dané a co nezmění a zkoušet to vydržet, že to tak někdo vymyslel. Mně se jeví, že hlavní hodnota každého člověka, kterou má, je čas, kdy mu tělo ještě funguje. Možná má někdo tuhý kořínek a může s tím mrhat. Já mám jasné signály, že to mám omezené a byl bych asi totální pako, kdybych své dny posledních pár funkčních let někomu prodával za třicet tisíc měsíčně, abych se mohl najíst v restauraci, když se mohu najíst doma, sice chudě, vážit každou korunu, ale nikam nemuset. Rozhodnutí padlo. Skončili jsme, já a společnost. Jdu do důchodu. V 55 letech.
