Článek
Taková to byla na začátku idylka. Vydrželi jsme to dvanáct let. Nejbližší spojenci proti světu, o všem jsme si povídali, obdivovala mne, děti si se mnou hrály. Bylo nám fajn a všechno fungovalo.
Po letech začaly ve vztahu posuvy. Každý den sluníčko nesvítilo, moje žena je úkolovací typ. Když s ní je člověk v místnosti, každých pět minut řekne obavu, nápad nebo nějaký úkol. Co je poměrně drsné, je schopná vám za dva roky říct, že vám něco přece před lety říkala a odvolat se na něco, co byl jen tak náznak tématu mezi řečí, když to na vás sypala. Proto jsem se postupně naučil být s ní pohromadě jen u jídla a nebo když si hraji s dětmi, ale té smršti požadavků a informací a pocitů, když to na ni přišlo, tak té jsem se snažil vyhýbat. Ze slušnosti jsem vydržel vždy dvacet minut, půl hodiny, ale víc vydržet nešlo. Stejně to vždy obsahovalo dost úkolů na celý další den plus obavy a depky. Já jsem pozitivní člověk a mám život rád. Rád mám i svou ženu, jen vím, že nemůžeme být pořád vedle sebe. Že to nedám. S přibývajícím věkem to bylo znát stále více.
Ve stáří začalo být více problémů, existenčních i zdravotních a atmosféra doma zhoustla. Určitě to znáte také, když nic není dobře a ze všeho jde strach, co bude zítra. Vždycky jsem čekal, že když na to budeme dva, že bude lépe. Mýlil jsem se. Asi je to o povahách. U nás je vždy depka dvojnásobná. Po tom, když to na člověka padne, tak se musí jít buď rychle zabývat prací nebo uprchnout do lesa či na zahradu a setřást ze sebe ten negativismus. Nic nejde, všechno je špatně, lidé jsou zlí, ale ty mě zachráníš, jsi můj hrdina, bývalý manžel byl blázen a chce mi ublížit ještě stále. Co když udělá tohle, co když tamto, připrav se na to. Píše mi soud, přečti si to a vyřiď to. Ani po mnoha letech nebyl nikdy klid.
Dokud jsem nevyhořel, bylo mi prvních osm let celkem fajn a byl jsem ve svém živlu. Právničina, papíry, logika, soudy, pravidla, zákony. Učil jsem se nové věci a byl jsem hrdý, že jsem podrtil i draze zaplacené profíky protistrany. Chránil jsem svou ženu. Cítil jsem se jako princ. Zachraňuji princeznu. Jen musím utéct, když začne mluvit, těch podnětů bývá příliš. Dám pusu a vymluvím se, proč musím pryč. Asi nejsem odolný. Myslel jsem si, že to nevadí, že rozhodující je to, že makám a mám výsledky. Moje chyba byla v tom, že jsem neřešil kontext a neodvodil, že co se stalo těm přede mnou, mně se stane časem také.
Žena byla na nože se svým bratrem, se svým otcem, se svým prvním manželem popelářem, se svým druhým manželem podnikatelem. Pak jsem se objevil já, celkem nezkušený a uzavřený ve své bublině. Přesto precizní IT, který se snaží hlavně nikomu neublížit a věci exaktně řešit. Zákazník mne seznámil se svou ženou a přemýšleli jsme, kde je chyba a jak pro mne hledat partnerku, když jsem jim vyprávěl o seznamování. Za rok se najednou ozývá ona s tím, že žije s dětmi na stavbě a zlý muž jí vyhrožuje odpojením elektřiny. Přistěhoval jsem ji i s dětmi k sobě a od té doby řeším její problémy a jejího manžela strašně moc let. Dokud peníze byly, nebyl to problém. Ale inflace, krachující firma, zdravotní problémy, to všechno je znát. I to nadšení a vděk a snaha se revanžovat postupně vyprchává a občas v hádkách vidím, že jí splývám s předchozím manželem a něco se začalo kazit.
Po mnoho let mne přesvědčuje, jak je oddaná, obdivující, že jen musím vyhrát nad předchozím manželem a vybojovat jí dům a platit právníky a domluvit s nimi strategii, protože ona finance nemá, do práce nikdy nechodila, vždy byla doma se svými muži. Má čtyři děti včetně těch mých. A miluje mne. A je úžasná máma a strašně ráda by intimity a má přesně ty představy co já, ale nejdříve nebyl čas a bylo velké stěhování a pak po prvním roce vztahu má holčičí problémy a fakt už nejde nic, ale pusu mi dá. Někdy. Když jsem hodný a hodně pracuji.
Jak život šel, věci se měnily. „Ty tvoje děti dají strašně práce.“ Je to strašná „šichta“. Začal jsem to poslouchat den co den. Ne, že by to nebyla pravda. Ale také mám svou práci a své starosti. Najednou přišlo i to, jak „nezvládá“ a že potřebuje, abych zaplatil služku. Vysvětlil jsem jí, že tolik opravdu neberu, že vím, že její předchozí manžel měl služku, kterou si na něm vymínila po dvou dětech, ale já bohatý nejsem. Jsem normální chlap. A navíc neřídím ani auto. Ale zaparkované ho před domem má, jezdit může ona a cokoliv si vymyslí, to platím, včetně dovolených. Ty jsou samozřejmě hlavně pro děti, i když se jezdí jen tam, kde to chce vidět ona.
Postupně asi po 10 letech začal otevřený despekt. „Kamarádka mi představila chlapa, který úplně sám postavil dům na horách. A mají se tam pěkně, ne jako my tady.“ A čeká, co já na to. Tak vysvětluji, že nemám peníze, jsem chabrus na zdraví, že rozhodně nic nikde stavět nebudu a zda jí můj dům v nížině nevyhovuje, tak zda má nějaké realistické řešení. Zda by třeba nechtěla chodit do práce, pokud vymýšlí výdaje v takovém levelu. „Kdybych neměla tyhle děti, tak bych do práce chodila ráda. Postaráš se snad o ně ty?“ Nepostarám. Vybral jsem si ji přeci proto, že je skvělá matka a že byla na začátku úžasná. Domluva byla jasná. Já peníze a dům, ona děti a práci nikdy. Sklapnul jsem a začalo mi docházet, že kromě intimit už se škrtá i to s dětmi, že ty sliby, jak vše zvládne a jak se nemusím bát rodiny a jak ví, že jsem opatrný a nechci dělat, co neumím a vařit a obíhat doktory a školy, tak to začíná vypadat, že mi to i přes všechny sliby a splnění mé části povinností, tak mi to stejně hrozí. Vyděsila mne.
Pak začala chodit na návštěvu čím dál tím častěji tchyně, protože moje žena potřebuje pomáhat a nikdo jiný jí nepomůže. Když tam nebyla její matka, tak se začaly pořádat sešlosti jejích přátel, které nabírá, ať jde kam jde, většinou naštěstí, když nejsem doma. Nejrůznější oslavy, spousta lidí, které jsem neznal. Prý sousedé a známí. Skončilo to tím, že jsem ženě v hádce vynadal, že když na velikonoce přijdou lidé do mého obýváku a vydrží tam 5 hodin, že mi to nepřipadá normální. Že doma je doma a mám mít prostor si relaxovat s dětmi nebo alespoň tušit předem, kdy ostatní lidé přijdou a kdy odejdou. Ještě jsem přidal, že situace, kdy něco navrhnu a moje žena s její matkou mne demokraticky přehlasují, mi nevyhovuje. Nikdy nemám pravdu, ať řeknu, co řeknu, protože sousedé to mají také tak a bude se napodobovat a řešit, co je hezké nebo ošklivé a tak se má rozhodovat, to mne deprimuje. Remcal jsem, viděl jsem, že vůbec nejsem chápán, přidal jsem na hlase a to byla chyba. Prý na ni řvu jako její předchozí manžel a od té doby byl odstup.
Den co den tichá domácnost, ignorance, nepříjemné prostředí. Jí prostě štvu tím, že existuji, když tam nebudu, bude to ta milá máma a úžasná pozorná usměvavá hostitelka, nikoliv šílená podrážděná vzteklina, která útočí a reaguje na mě, jen mě vidí. Přemýšlel jsem nad tím a nakonec šel ráno na vlak, vzal si zubní kartáček a základní věci a odstěhoval se k bratrovi. Po dvanácti letech úžasného vztahu. Který byl ale postupně horší a horší.
Pokusil jsem se to s ní ještě probrat, co se to vlastně stalo. Člověk pořád tak nějak doufá v naději, že nechce nic bořit a hlavně kvůli dětem chce stabilitu a stačilo by tak málo, aby hádky neeskalovala, nebo zastavila obyčejnou větou „Neřeš to. Mám tě ráda. Pojď mi dát pusu.“ Jenže to ne, je nabroušená, já jsem nepřítel a každý další měsíc je to drsnější. Ona hádky zastavovat nebude. Ona se bude hrdě bránit. Já selhávám také a prostě nedokážu odejít, když ve vzduchu visí nepravda, nevděk či křivda. Vybojoval jsem jí dům na manželovi, trvalo to deset let, musel jsem zaplatit za jejího manžela i za ni hypotéku všemi penězi, které jsem měl. „Na to jsem tak čekala, až tohle vytáhneš. To by za ženu zaplatil každý.“ Žádný vděk, takových let nervů a výdajů. A podobných věcí je spousta. Vyhánění jejího bývalého z mé zahrady, školné pro její děti, řešení jejich problémů, šikana, mobily, módní oblečení, aby se nikdo neposmíval, pořád něco řešit. Nejhorší bylo její propojení s exmanželem, divil jsem se, že nemají společnou i ledvinu nebo tak něco.
Na nic nebyly pořádné smlouvy, papíry, všechno děravé, ve všem problém, všechno nevýhodné pro ni, práce jak na kostele spoustu let, úkol vždy zněl jen „vyřeš“. Moc jsem doufal, že po letech, až všechno vyřeším, tak bude dobře. A ono nebude. Začala to celé znovu. Konečně se cítí skvěle a důležitá, že má navrch a ukáže mi, že ji musím brát vážně, když jsem doteď vždy jen chodil s tím, že pokud chce vyhrát tohle či tamto, tak musí udělat to či ono a fakt jsem netušil, že ji to ponižuje, myslel jsem, že je racionální a vděčná, že někdo přinesl návod a odpracoval to. Mýlil jsem se.
Svatbu jsem nechtěl já, navrhla ji ona. Moje představa byla svatba bez úřadů, jen jako, aby byly hezké fotografie, ale aby nemusely být rozvody, pokud se něco nepovede. To se nelíbilo. Svatba je v podstatě majetková smlouva před státem. Když přijdou exekuce, tak přes svatbu na vás může kdokoliv. Navíc spojit svůj život s člověkem, kterého na začátku nikdy pořádně neznáte, to je risk jako hrom. Pro každého. Co je pak moje zkušenost, tak mé ženy se poměrně radikálně v průběhu života změnily. Vždy jsem snil o té pokorné hodné princezně, kterou budu ochraňovat, ona skoro nemluví a líbezně se usmívá. Jenže pak sama sebe najde a mám vedle sebe metrnici, která dělá vše za zády, je generál a nevím, kam bych před ní utekl a zastavil neustálé úkolování a požadavky. Kdy si člověk připadá jak v druhém zaměstnání a ona se chová jako šéf a nehnu s tím. Intimity po dětech odpadly vždy nejpozději do dvou let nebo po druhém dítěti. Proč to dělat, když priority jsou již jiné. A výchova dětí a boj s puberťáky a jejich omezování, člověk z toho nemůže vyjít jinak, než jako ten špatný, i kdyby měl svatozář.
Podle mne je vše o domluvě. Je ale děsivé, že po letech ta domluva často nejde. Ponorka, lidé jsou na sebe alergičtí. Ideál by byl, kdyby se šlo domluvit bez všech těch právníků, znalců, soudů. Já mám svou ženu pořád rád, jen ne ve chvílích, kdy na mne útočí a ve chvílích, kdy mám za to, že místo společných cílů jde o naschvály a nějaké dokazování si důležitosti. Je škoda, že v partnerství, i když láska či obdiv vyprchá, že nejde nastavit takový ten „pracovní“ vztah. Na šéfa v práci, pokud by tam chodila, by nikdy nekřičela ani nedělala věci za zády. Ani by ji to neponižovalo natolik, že by mu to musela nandat bez ohledu na následky. Ale ve vztahu je to jiné. Všechno je osobní. Ve všem jsou emoce. Kdyby šly vypnout, nebyl by důvod nebýt spolu dál. Je to pro oba výhodnější a pro děti nejvíce. Ale ve chvíli, kdy má každý nárok na štěstí a třeba jinde bude lépe a co nefunguje, to se neopravuje a hlavně se nepřemáhat, to je podle mne pro rodinu zlo.
Myslím, že by hodně pomohl předmět na střední škole, kdy by se místo obrozenců a básniček a spousty věcí, se kterými se moc lidí nepotká, kdyby se učilo a probíralo na příkladech konfliktů a řešení s praktickými ukázkami, jak se komunikuje a jak ne. A co kam vede. Že i když mám špatnou náladu, tak není normální jí zkazit i druhým. Že respekt, ohleduplnost a empatie je základ a pohlazení se vrací pohlazením a ne sdělením „Teď mě neruš“. Moje žena je velmi dobrou matkou, ale tím to končí. Vyjít nejde. Po 12 letech odstřihla všechno, co se mne týká a podle ní jsem byl něco jako zahradník, pomocná pracovní síla, zdroj financí a údržbář domu a nic více. Často mi udělala oběd až večer, že neměla čas. Ale mě by to nevadilo, kdybych v kuchyni našel, co kam dala a každý měsíc se to neměnilo a udělal bych si jídlo sám. To věčné stěhování a měnění všech věcí, aby se v tom nikdo nevyznal. Nechápu, ale i to asi patří ke vztahu. Naříkal si na to už můj dědeček, když se vrátil v noci z odpolední šichty, nechtěl nikoho vzbudit, tak šel v obýváku potmě po paměti a se strašnou ranou narazil do skříně, kterou tam přes den jeho žena přesunula, aby to tam bylo hezčí.
Ve výsledku jsem to zabalil, živím všechny dál, žijí v mém domě, nic nechci, mám je rád a smířil jsem se s tím, že přišla porucha vztahu. Stačilo by strašně málo, třeba aby byla opatrnější na konflikty, jako by třeba byla u známých a návštěv, kterým prostě ošklivé věci neříká a když se jí něco nelíbí, co řekli, tak to skousne a neútočí. U mne útočit musí, něco ji k tomu nutí, dávám si pozor, ale po dvacáté větě se stejně něco přihodí. Snažím se mlčet a to je také špatně, asi už si na mne zvykla a nebere ohledy. Jde o sebeovládání. Což je podle mne problém většiny vztahů. Ale máme děti a máme je rádi oba. Žádné války nechci, utekl jsem, jen mi vadí, že jsem teď u dětí za špatného. Jak v tom hloupém vtipu „Tatínek si šel jen pro cigára a už se nikdy nevrátil“. Nechápal jsem, jak takový otec může existovat, dnes to chápu.
Zkusil jsem přijet po týdnu, dostal jsem za úkol kopat zahradu. Dříve jsme se na věcech dohodli, proč se to bude dělat a kdy, ale nyní už dostávám jen příkazy. Rozhoduje ona a přijde jí to normální. Když jsem řekl, že nejsem žádný dělník, je mi blbě a mám alergii, koukala na mne jak na vraha. Viděl jsem, že se chystá hádka, odešel jsem. Pak jsem přijel za dalších čtrnáct dní. Když mi kluk řekl, co o mě maminka říkala a reklamoval jsem to přímo u ní, byl z toho takový jekot, že jsem utíkal rovnou až na nádraží a půlku tašek s věcmi jsem v baráku nechal. Teď jsem už šest týdnů u bratra a bojím se tam zase přijet. Vím, že mne nic dobrého nečeká. Žena je na mě naštvaná, u dětí jsem pomluven. Děti to se mnou řešit budou i když nechci. Pokud dětem vysvětlím, že to tak není, jsou duše čisté, poběží to vysvětlit mamince a ta na mne bude křičet zase jako minule. K tomu mi přišlo echo od nějakého dobráka, že žena si tahá do domu místního autobusáka a ten všude vykládá, jak je úžasná a jak ji miluje. Už po šesti týdnech.
Konečně bude mít řidiče, jak si vždycky přála. Já už nejsem potřeba. Fakt nevím, co mám dělat. Asi to skončilo. Ale co děti? Čekají mne minimálně tři roky nervů a dřiny a výdajů a posudků, abych se rozváděl a bojoval o děti, které stejně mezitím vyrostou a neodpustí nám to ani jednomu. Má tohle smysl? Do čeho jsem se to zapletl? Vždyť na to vůbec nemám. Myslel jsem, že jsem dobrák a přitom jsem asi ten nejhorší. Jen tím, že mám rodinu. Někde je chyba.
