Článek
Taková to byla hodná paní a všichni jsme jí věřili. A jak hezky předstírala, že miluje děti. A pak, za zavřenými dveřmi, se děly strašné věci. Připomíná mi to vyprávění mého kamaráda, který už za socialismu chodil do sídlištní školky, kde měli nervóznější paní učitelku, která zlobivé děti prý svazovala a polévala studenou sprchou. A připomněl jsem si jeho „vzrušující“ zážitek, jak jednoho dne přijeli příslušníci VB (socialistická policie) a paní učitelku si odvezli a už se nevrátila.
Toto jsou excesy jednotlivců a samozřejmě, že by měl někdo řešit, kdo se hodí na práci s dětmi a kdo ne. Mělo by se to řešit už na vysokých školách. Místo přijímaček z matematiky a českého jazyka a hraní si na „také vysokou školu a těžké odborníky a skoro vědce“, by se podle mne spíše mělo vybírat podle toho, kdo má jaký vztah k dětem a kdo má jakou intuici. Kdo dokáže rozpoznat v kolektivu začínající šikanu, kdo si dokáže vybudovat přirozenou autoritu. Mnohem více pracovat s vlohami, které daný člověk má a na něco se od přírody hodí nebo nehodí. Kolik škody dokáže napáchat nervní nevyrovnaná osoba na pozici učitele, to jsem zažil na vlastní kůži. Pětky podle abecedy, zkoušení z věcí, které se neučily, zastrašování dětí „Darebáku, bude zápis“. Je to tak hloupé a zbytečné, ale dodnes jsem nepochopil, jak se na pozici učitele a autority pro důvěřivé děti může takový člověk objevit.
Podle mne je zcela tristní současná situace, kdy je obecně lidská bytost degradována na univerzální bláto a z ní se během studia vysoké školy univerzálním způsobem pro všechny stejným uplácá učitel, jako by nahráli do robota flešku. Hlavní je, aby se toho zvládl hodně naučit nazpaměť a byl odborně ve svém předmětu na výši. To si myslím, že dětem zrovna moc nepomáhá. Opravdu důležité jsou vlohy a to, zda to člověk bere jako poslání a dokáže tím žít a vidět v dětech smysl své práce. Ne tak jako nyní, kdy pro spoustu lidí, které jsem ve školství potkal, jde jen o úřednické místo s pevným platem a silnými odbory, jen je nutné odtrpět si inkluze a nejrůznější problémové žáky jako nutné zlo. Univerzální postup, jak to přežít, je mít nad vším zavřené oči a být něco jako bachař. Bez soucitu s vězni, ať si to mezi sebou vyřídí, ať se otrkají, jsou ještě malí, tak to přežijí a nějaké šrámy na duši, proč by kdo řešil.
Nedávno jsem četl statistiky, nakolik je rozšířena šikana ve školách a vyplynulo, že je velmi častá. Ovšem dokud nedojde ke zranění, nikdo vůbec nic neřeší. Je to práce navíc. Jsem zvědav, zda jednou přijde nějaké hnutí o šikaně a začne se řešit, jaká to byla hrůza, že lidi na to vzpomínají i po dvaceti letech. Je nepřijatelné, aby byl někdo bezbranný povinně zavřený někde, kde je mu ubližováno pod dozorem dospělých a pokud to nepřesáhne určité hranice, bude se dělat, že se nic neděje.
Těch problémů je samozřejmě více a nikdo neříká, že to mají učitelé jednoduché. Nicméně hlavním problémem je ta absolutní moc, kdy neexistuje vnější kontrola, co se v té které instituci vlastně děje. Vždy, když vidím přístup vedení, jako je například v článku níže, tak se mi z toho dělá špatně. Připomíná mi to ruský román „Revizor“, kde je nesmrtelná věta „Kdo si stěžuje, ten lže.“ Je velmi smutné, že v těchto věcech stále zůstáváme jen „východem“ a na skutečnou civilizovanost a fungující instituce si jen víceméně formálně hrajeme.
Nezapomenu na případ kamaráda, kterému ve škole zmlátili syna a nikdo mu nedal žádnou informaci, jen se mu vrátilo dítě samá modřina. To je totiž naprostá klasika. Odvedl ho k lékaři, dostal potvrzení o mnoha hematomech a pak si stěžoval na policii. Nakonec vyplynulo, že „to zbytečně přehání“ a „všechno je standardní a v pořádku“. Škola, když se to nepodařilo ututlat, tak dala větší trest tomu, kdo to natočil a záznam předal učitelům, než agresorovi útoku. Protože se to muselo řešit a protože existovaly důkazy. Na to jsou tady u nás bohorovní úředníci ve vedení čehokoliv velmi alergičtí. Pokaždé vše zamést pod koberec, brát svůj plat a nespálit se s ničím a proplavat. Středověk v praxi. Hlavně nic neřešit, protože kdo něco řeší, ten může udělat chybu. A chyba může způsobit problémy. Ať se stane cokoliv, vy se vždy dozvíte jen to, že to byl standardní postup.
Kamarádův kluk je dnes dospělý a posiluje a cpe se steroidy. Ze školy, kde ho měli naučit úctě k tomu, co má kdo v hlavě, tak si odnesl jedině to, že silnější a agresivnější vítězí a že pokud nebude rozdávat rány on, tak je bude chytat. Zaměřil se na něco úplně jiného, než měl být cíl školství. Takto ho škola zformovala, tohle mu ukázala. Hrubá síla jako cíl a úspěch. Protože šikana kvetla, měl to na očích celá léta a bylo to normální. Vedení ani učitelé nic neřešili, přestože to museli vidět den co den, prostě „kluci se perou“. Normálka. Kdo by chtěl něco řešit, kdo by chtěl práci navíc. Většina lidí tam chodí jako do fabriky, docházka a odměna. Jenže to pak není stánek Komenského, ale stánek zasvěcený agresivitě a rovnání do řady. Ale musíme tam všichni. Tak praví zákon. Kam kdo pošle své děti, to z nich pak bude mít.
Hodně lidí si neuvědomuje, jak propastné rozdíly mezi školami jsou. A určující je vždy právě to, kdo tu školu vede. Pokud je to někdo ze zastupitelstva města, kdo je napevno zaháčkovaný a nemusí se nikomu zodpovídat, jak je v kraji zvykem, pak není naprosto žádný důvod k jakémukoliv zlepšení. A pokud přijde inspekce, tak po úřednicku kontroluje papíry, výkazy, formality, úředničinu. Ale šikana se řeší až ve chvíli, kdy někoho zabijí, nebo alespoň vážně zraní. Určitě si pamatujete ten případ zasebevražděné šikanované učitelky, kdy se k tomu vedení jako vždy a u všech institucí postavilo naprosto klasicky. „Všichni si podejte ruce a omluvte se a nic se nestalo,“ naprosto v rozporu se všemi poučkami o šikaně a pravidly, jak se takové situace řeší.
Nejpodstatnější ale je, že situaci musí někdo rozpoznat, zastavit ji hned na počátku, nenechat eskalovat. Vždy to zasáhne celý kolektiv a třeba dvacet dětí je najednou poznamenáno tím, že si musí vybrat, zda se stanou členy mafie nebo se budou posmívat a říkat si, že jim by se to určitě nestalo, ale hlavně jsou šikanou poučeny, že se určitě nevyplatí se oběti zastat a stát se cílem. A to je velmi špatně. A s každou další generací se to táhne celý život a všichni jsou pokřiveni už odmala. A dělá to základní školství. Místo, aby určovalo morálku, abychom fandili těm nejlepším z nás a měli jednou naději mít se lépe, tak všichni přesně víme, že máme být hlavně opatrní na to, aby si nás nevšiml nějaký agresor. Že se nemáme do ničeho plést a být vidět. Pak to tady vypadá přesně tak, jak to vypadá.
Selhání se může stát, ať už je to družinářka, úlet učitele nebo šikana mezi dětmi. Je to běžný jev v každém kolektivu. Ale právě učitel je tím, kdo to může zastavit. Nikdo jiný než třídní do toho nevidí a nemá tu zodpovědnost. Znát svých dvacet dětí snad není až takový problém a ohlídat dynamiku kolektivu není nesplnitelný úkol. Jenže nikdo zatím nespecifikoval, že taková povinnost vůbec existuje. Děti jsou vedlejší produkt. Hlavní, co škola chrlí, jsou lejstra. Tak, jako na každém jiném úřadě. A to zvládá na jedničku. Že je vzdělání budoucnost nebo v případě, že to bude parodie, tak také zatracení této země, to zatím nikdo neřeší. Vláda chrlí slohová cvičení, jak se zaměříme na světové trendy a udělá se průlom a budeme na špičce. Bohužel zapomíná, že to jsou právě dnešní školáci, kteří se buď budou bát vystrčit nos, aby si je ti agresivnější nepodali a nesrovnali je do latě stejně tak, jako ve škole nemotivovaný učitelský sbor, kde každého všechno navíc otravuje a primitivové z řad studentů rozdávají rány pěstí.
Děti absolvují vzdělání, do kterého stát investuje ohromné peníze a pak si odnášejí do života pokřivené představy a hodnoty. Nejlepší je ten, kdo se naučí nejvíce nesmyslů nazpaměť, kdo nenaštve autority a kdo nedá lidem kolem sebe záminku, aby ho neměli rádi. Naše děti se naučí, že mají být průměrní ve všech ohledech a že prostředí kolem je vesměs nepřátelské a tupé. To bohužel není právě dobrá vizitka našeho slavného mnohaletého vzdělávání.
A opravdu to není selhání jednotlivců, ale jde o systémovou věc. Každý systém, pokud má fungovat dobře, tak musí mít zpětné vazby. Pokud jsou cílem vzdělávání studenti, tak musí ten, kdo to platí, vědět, co si o tom, čím prošli, oni sami myslí a co jim to pro život dalo. Pokud jsem si všiml, vykazují se všude průměry, statistiky známek a spousta výkazů, které lze snadno cinknout, aby se vešly do všech často absurdních požadavků. Ale to, zda děti získaly lásku ke vzdělání, samostatnost, pocit bezpečí a zda je škola motivovala a dala jim kompetence a schopnost pracovat s informacemi, toto se z žádných výkazů nedozvíte a nikdo se o to nezajímá. Přitom právě jen a jen na tomto záleží, zda někam plujeme, nebo jsme na potápějící se lodi.
Pokud se ve většině institucí vyskytuje vedení, které jako svůj hlavní úkol vnímá, že jakýkoliv problém zamete pod koberec a hlavně mít své klidné místečko, tak nemáme šanci. Musí se přijít s vizí školství, kde rozhodující je člověk a nikoliv papír.
Zdroj :
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-druzinarky-jsou-v-podezreni-ze-sikany-postizenych-deti-reditel-to-utajil-261733
https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/sikany-ve-skolstvi-pribyva-uvadi-inspekce-jak-se-s-ni-vyrovnat-ukazuji-zname_2409011244_ava
