Článek
Veselá.
Naše osudy se na čas zkřížily, když dovršila sedmdesátku. Umývala nádobí a uklízela bistro, kde jsem prodávala. Malá babička, s dolíčky ve tváři, štíhlou postavou, těkavýma hnědýma očima a se svým typickým šibalským úsměvem.
Přes svůj požehnaný věk zapadala mezi mladší ženy, pracovala za dvě a kromě toho stihla pozorovat okolí a být ve středu dění. Například jednou při výbuchu na náměstí jako první zjistila, že máme zraněnou zákaznici. Okamžitě zařídila pomoc a dokud ji neodvezli, nepřestala pomáhat. Na nic se neptala, jen konala a pak už to dál neřešila.
Co den vzal, to se už neprobíralo. Nový den vždy přinesl i nové věci, minulost byla pryč. Takový měla přístup ke všemu a žila.
Nikdy jsem ji neviděla smutnou, nikdy si nestěžovala. Jen z občasného vyprávění jsme znaly části jejího příběhu, kde byl i pobyt v koncentračním táboře, aktivní odboj proti komunismu, nadšení pro nové časy a záliba aktivně být u všeho.
„Ty musíš být prostě zavřená za každého režimu,“ slyším slova jejího manžela. Chtěla se zrovna zúčastnit demonstrace. Chodíval ji pravidelně navštěvovat. Jejich život byl očividně spokojený, oba vypadali zamilovaně, i když spolu prožili půl století. Byl nenápadný, na tváři mu hrál úsměv. Vypadal jen o poznání klidněji. Asi v páru vyvažoval živelnost své ženy. Byl, tuším, profesorem, oba na penzi.
Bohužel, se naše společné cesty po pár letech rozešly a pak jsem se jen doslechla, že prožili ještě mnoho klidných let. Oba patří k lidem, na které nikdy nezapomenu.
Divná.
Jako dítě jsem ji potkávala v ulicích Starého města. Jezdívala zahalená, tmavé šaty, na hlavě obvykle šátek a já ji sledovala s otevřenou pusou. Procházela se po Národní třídě, po Perštýně.
Její nepřítomný pohled se stále upínal jen do jednoho místa. Nevnímala okolí. Byla divná. Vlastně vypadala normálně. Míjela však lidi bez povšimnutí.
Ona nenechávala druhé chladnými. Nedala se přehlédnout. Každý, kdo šel kolem, se musel podívat a pak se jenom shovívavě usmál a otočil.
Nikdy jsem ji neviděla s nikým hovořit.
Její pohled se upínal jen do jednoho místa. Do starého dětského kočárku s porcelánovou panenkou. Vypadala hodně zašle.
Později jí kdosi přidal ještě jednu. Snad jí potom bylo veseleji s dvěma panenkami a starou pověstí o tom, že kdysi, v době války, přišla o dítě.
Pověst už dávno utichla. Utichlo i srdce divné paní.
Starostlivá
Znala jsem ji od vidění, později jsme si někdy povídaly. Měla přehled o všem, co se kde šustlo, ostré rysy, ostrý hlas, ostrý pohled. Nebyla moc oblíbená. Starala se o vše, i o to, co jí nepříslušelo. Ale v jádru hodná ženská. Z gruntu hodná ženská.
Její manžel byl oproti ní o dost starší, skoro slepý, děti spolu neměli. Vodila ho na procházky, vařila, starala se o něj a léta se chystala i na to nejhorší.
Pečlivě si naplánovala snad všechno, včetně jeho poslední cesty. Postupně si tajně pořídila černou výbavu – černý kostým, černé punčochy, černý klobouk, černé rukavice. Čas pomalu ubíhal a ona se nechtěla nechat zaskočit.
Když se vybavila, začala si plánovat život. Nikdy si s ním nedopřála cestu do zahraničí ani dovolenou, její starostlivá péče jí nedovolila se od něj vzdálit ani na chvíli. Smířila se tedy se svým osudem a naplánovala si vše na později. Dokonce si ujasnila, komu odkáže svůj majetek, aby nepřišel vniveč.
Snad, že neměla komu, všechny svoje plány vyprávěla na potkání sousedům tak, jak jí, během let, napadaly. Celý věžák a přilehlé okolí znalo všechno do nejmenších detailů.
A pak to přišlo.
Volala jí známá, že má čerstvá vejce z venkova. Vydala se tedy pro ně a jak měla naspěch, běžela tak zamyšlená, že si nevšimla na silnici auta. Vstoupila tam a na místě zhasla. Přímo před naším domem.
Když se ta zpráva roznesla, jejího manžela odvezli. Díky starostlivé péči v nemocnici následoval svojí paní za 3 dny, aniž by se o jejím skonu vůbec dozvěděl.
Jejich společný majetek propadl státu a černá výbava starostlivé paní s ním.
Tanečková
Bydlela na konci protější ulice. Každý ji znal. I jejího muže v kožené kombinéze na motorce, i syna.
Každý tušil, že manžel jí nestačil, nechávala ho večer doma a chodila prý za jinými.
Každý o ní leccos říkal, kdo však ví, kde byla pravda?
Jistě vím jen to, že každý večer, po práci, vyšla z domu namalovaná, navoněná, v květovaných šatech s velkým vzorem a na dálku všem rozdávala úsměv jako klaun a rozhlížela se do všech stran ulice. Směr její chůze napovídal, že vyráží za zábavou. A tak to chodilo celá léta.
Později zůstala sama se synem. Netuším, zda ovdověla nebo manžel odešel. Netruchlila. Život plynul dál. V plné síle vyrážela pravidelně ve stejnou hodinu stejným směrem. S úsměvem.
Pak jí syna odvedli na vojnu.
Po čase ulicí otřásla moc smutná zpráva. Slepá kulka ho zranila tak nešťastně, že přišel o ruku a později podlehl následkům svého zranění. Všichni byli otřeseni a litovali ženu, která najednou zůstala úplně sama.
Jaké však bylo překvapení, když po krátkém čase vyrazila zase ve svých oblíbených květovaných šatech a její úsměv znovu ožil. Sledovali jsme dál, jako v kině, její příběh, který pokračoval novou nadějí.
Její syn, aniž by to věděla, počal dítě. Narodilo se jako pohrobek. Zjistila to brzy a nikdy nezaváhala. Přijala tu zprávu, ujala se matky a společně začaly nový život spolu.
Narodil se jim chlapeček a všichni jim ho moc přáli.
Tichá.
Prožila svůj život se svou prací v domácnosti.
V dětství zažila válku, pak i druhou. To už měla rodinu a dítě. V době okupace porodila druhé. Celé dny u svého stroje značky Singer šlapala do pedálů. V jejím světě, uzavřeném do čtyř stěn, bylo hodně rušno. Přicházely za ní zákaznice. Vodila je do pokoje s velkým zrcadlem a tam poslouchala jejich příběhy. Příběhy z velkého světa, z rodinných trablů, z ulice. Dostávala dárky v podobě módních časopisů a peníze za ušité oblečení. Na památku jí pokaždé zbyly ústřižky. Ty pak uschovala do velkého šuplete ve své posteli. Co kdyby náhodou zákaznice propálila šaty a vrátila se na opravu? Nikdy nevyhodila.
Postupně vychovala děti a pochovala muže. Zákaznice zůstaly věrné, jen ubývaly. Jediné, co neubylo, byly ústřižky. Vytěsnily všechno její soukromí a zabraly jí životní prostor. Nikdy na sebe nemyslela, jen na druhé. Neuměla si říct o nic, sama však splnila přání každému.
Vychovala čtyři vnoučata, jedno z nich pak pochovala a pak jí osud nadělil páté. V zápalu svých povinností snad ani nestihla vnímat, jak ten život utekl. Brala to tak, jak to je. V klidu, bez emocí. Nikdy se nesvěřovala se svými pocity. Snad myslela, že nikoho nezajímají.
Jak nenápadně žila, tak i odešla. V posteli vystlané ústřižky látek.
Ve skříni visely její dvoje šaty a na nich díry od molů.
