Článek
Dnes se mi připomněla jedna vzpomínka na maminku, která poslední léta trávila v domově pro seniory, odkud jsme ji brali na víkendy domů. Chtěli jsme jí zpestřit stereotypní život aspoň nějakými zážitky, proto jsme občas vyrazili na nákupy nebo na procházku kolem Botiče. Dokud byl její stav takový, že dovoloval strávit víkend v rodině, jezdila k nám nebo sourozencům. Později už se necítila na celé víkendy, brali jsme ji aspoň někam na odpoledne.
Po cévní mozkové příhodě nebyla rekonvalescence jednoduchá a bohužel postižení bylo trvalé, takže třeba převoz v autě nám dával hodně zabrat. Každý představoval několik přesunů na invalidní vozík, na sedačku auta a omezený prostor nedával možnost, abychom s ní manipulovali ve dvou, vždy ji musel zvedat jeden člověk, takže po takovém víkendu, kdy si poručila několikrát přendat z vozíku na postel a z postele na vozík, jsme měli pěkně zničená záda. Prakticky jsem těch pár let prožila v bolestech zad a nikdy se jich už zcela nezbavila.
Maminka byla při smyslech a vnímala realitu, ale přece jenom byly dny, kdy se jí do reality vpletly nějaké představy a v takových chvílích jsem s ní žila v jejích představách, aby měla hezčí svět. Prostě někdy milosrdná lež může pomoci, většinou jsme se ale hezky pobavily a někdy byly procházky i veselé.
Jednou jsme si vymysleli, že maminku vezmeme na procházku na hřbitov, protože o tom už nějakou dobu mluvila. Akorát jsme se dopustili chyby a dopředu jí to neřekli. Chtěli jsme ji překvapit, proto jsme já, manžel a bratr přišli do domova a oblékli ji na procházku. Těšila se, neprotestovala, nechala se umístit do auta a sledovala, kam jedeme. Bylo hezké slunečné počasí.
Když auto zastavilo před zahradnictvím u hřbitova, přemístili jsme maminku na vozík. Chvíli se rozhlížela a najednou začala povykovat: „Vraťte mě, vy jste mě unesli, já chci zpátky.“ Zůstali jsme jako opaření, ale vezli ji ke hřbitovu, rozmlouvali jsme jí to, ale stála si na svém. Když jsme projížděli uličkou, přestala lamentovat, obrátila se na mého manžela a stěžovala si na mě s bratrem. On jí odpovídal a snažil se to převrátit do vtipu, ona ale asi neměla náladu, tak řekla: „Miloši, ty jsi tak hnusnej, Aluno, ty jsi tak tlustá,“ a tím to vyřešila po svém.
Na její upřímnou a někdy docela drsnou kritiku jsme byli s bráchou zvyklí, tak jsme se tomu jenom zasmáli. A když si na to někdy vzpomeneme, smějeme se i dnes. Ono ani nešlo dělat ze všeho tragédii, situace byla už tak složitá a brát to s humorem byla naše jediná obrana.
