Článek
Emancipace žen je v různých částech světa různá. Nechci hodnotit, jestli je to dobře, nebo špatně. Jiný kraj, jiný mrav. Nechci ani tvrdit, že všechny ženy, které jejich děti obdařily vnoučaty mají touhu, nebo potřebu se starat. Jde mi o to, že čím dál více ztrácíme možnost být babičkami, tak jak to bylo obvyklé dříve (za našeho mládí).
To, že ženy většinou ještě stále mají dvě zaměstnání, není asi potřeba moc rozebírat. Chodí totiž do práce a potom se ještě starají o domácnost a děti. Je skvělé, že (někteří) dnešní muži mnohem více pomáhají než jejich otcové, ale ta hlavní část každodenního udržování domácnosti je pořád přece jen doménou žen.
Aby ženy byly čistě jen v domácnosti není v tomto kraji zvykem a západní feministky v minulém století byly dokonce nadšené, jak byl v tomto socialistický blok pokrokový.
Věděli jste, že předchozí režim dostal ženy do práce tím, že snížil mzdu tak, aby do zaměstnání museli oba manželé? Jinak by totiž vůbec nemohli jako rodina existovat.
„Rodiny, zejména tam, kde si starší generace zachovala autoritu, vládnímu programu mlčky odporovaly. Proti ekonomickým sankcím však neměly trvale šanci, některé ženy podlehly propagandě, jiné se k jejím argumentům uchýlily jako k útěše, ale matek, které ráno co ráno odkládaly své dítě do jeslí, neb chodily do zaměstnání, rychle přibývalo. Vládní politika se však už po několika letech začala tiše obracet. Ukázalo se, že totální mobilizace ženské pracovní síly je ekonomicky problematická…Protože už ale i mzdy mužů byly sníženy natolik, že základní životní úroveň udržela jen rodina, kde byli zaměstnáni jen oba, muž i žena, nebylo ekonomicky možné ženy z úřadů a škol, z průmyslu a zemědělství prostě znovu demobilizovat.“ PhDr. Ivo Možný, CSc, Sociologie rodiny
Po sametové revoluci u nás samozřejmě k žádné změně ohledně zaměstnávání žen nedošlo, pouze zbyly „korekční“ mechanismy jako mateřská (a rodičovská) dovolená a dřívější odchod žen do důchodu, který byl závislý na počtu dětí.
Odchod žen do důchodu totiž souvisí nejen s rolí babičky, která má, nebo dnes vlastně už nemá, možnost pomoci mladší generaci s hlídáním dětí (o prázdninách, v době nemoci atd.), ale také s péčí o vlastní rodiče a rodiče partnera. Není tajemstvím, že demograficky stárneme, dá se tedy logicky odvodit, že požadavek na počet zařízení pro péči o seniory bude stoupat, stejně jako ekonomická náročnost pobytu v těchto zařízeních. Bohužel již současný důchodový systém obě tyto ženské role (babičky a pečovatelky o staré rodiče), které mají na společnost samozřejmě velký sociální a ekonomický dopad, prakticky vymazává. Také předkládaný nový model „vládní penzijní reformy“ vůbec nezohledňuje dvojí zaměstnání žen, ani roli babiček a nereflektuje ani morální povinnost starat se o vlastní rodiče. Jediným kritériem je průměrná doba dožití (počet let v důchodu). Můžete namítnout, že dnešní mladí lidé mají děti později. Jenže i stoupající věk prvorodiček na současných téměř třicet let na věci nic nemění, dnešní generace babiček půjde do důchodu až když budou jejich vnoučata na střední, nebo i na vysoké škole.
Myslím si, že ekonomický dopad tohoto přístupu v kontextu ztráty možnosti být „pečující babičkou“, nebo uznání dvojí ženské práce, nebyl v současné době nikde zohledněn ani vyčíslen. Je to dost zvláštní, protože počet absolventů sociálních věd stoupá, takže znalost této problematiky by měla ve společnosti intelektuálů také stoupat. Nevšimla jsem si ale, že by se tímto problémem nějaká (nezisková)organizace, kde bývají tito absolventi zaměstnáváni, zabývala.
Autorka je matka tří dětí a babička (zatím)tří vnoučat.
Zdroj:
PhDr. Ivo Možný,CSc, Sociologie rodiny, 2002
