Článek
Jedno z prastarých učení úzce souvisejících s fenoménem božství a jeho poznáváním, je to filosofický proud, který se nazývá „gnoze“ (v řečtině γνῶσις - druh znalostí pocházející z vlastní zkušenosti). Jeho zastánci tvrdí, že veškeré poznání pramení v jednom jediném zdroji, který je univerzální pro celé lidstvo a odráží se ve všech náboženstvích i mystických tradicích. Zdrojem tohoto poznání je podle gnostiků božská energie a jediný způsob, jak ji poznat a pochopit, je reálný vlastní zážitek, protože osobní zkušenost je jediná pravdivá a není přenosná v abstraktních pojmech.
Jinými slovy: „Pokud to chcete pochopit, musíte to zažít.“
Vznik gnoze je podle historiků spojený s obdobím helénismu. Na základě spisů Basileida z Antiochie, který působil v Alexandrii, byl jeho následovníky (basilidskými) vypracován jeden z nejobtížnějších a zároveň nejdůslednějších systémů gnoze. Nedaleko Alexandrie se narodil další známý gnostik, Valentinos. Než odešel z Alexandrie do Říma, působil dlouhou dobu jako křesťanský učitel. Byl dokonce navržen na biskupa, ale tuto funkci nakonec nezískal. Již v této době se kolem Valentina soustředila poměrně velká skupina jeho příznivců, tzv. valentinovců. Po sporu s církevní obcí však byl označen za heretika a gnoze byla označena jako hereze-odpadlictví. Od té doby křesťanská církev gnostiky tvrdě potlačovala a mnoho pochopení neprojevovala ani islámská společnost. Přesto dodnes existuje gnostický národ, který žije v diasporách v Iránu, Iráku a USA. Říkají si Mandejci a mají i svoji vlastní gnostickou bibli „Ginzu“ (poklad). Jejich popis historie vzniku křesťanství i života Ježíše Krista se ale dost liší od našeho tradičního pohledu.
O prvky magie a egyptské mytologie obohatil gnozi jeden z jejích proudů, hermetismus. Tato nauka se soustřeďuje v díle Corpus Hermeticum, které vzniklo mezi prvním a třetím stoletím našeho letopočtu v Alexandrii. Corpus obsahoval i tajemný text vyrytý do bájné Smaragdové desky. Část tohoto textu má dosah i do moderní současnosti:
„Nejvyšší (pochází) z nejnižšího a nejnižší z nejvyššího, dílo zázraku od jediného. A věci se utvořily z této základní látky jediným postupem. Jak podivuhodné je toto dílo! Jest principem světa a jeho udržovatelem.“
Souvisí totiž s objevy kvantové fyziky, že všichni jsme doslova jedno a to samé, vyjádřené v nekonečném spektru různých možných obdobných forem (atomy, částice, kvarky, superstruny).
Další filozofie, která úzce souvisí s poznáváním božství (nevědomí), vznikla ve starověkém Řecku, kde pojem intelekt - nús nebyl spojován jen s lidským rozumem, ale i s kosmických principem. Jméno řeckého myslitele Platóna a filozofii, která čerpala z jeho učení, vám jistě nemusím představovat.
Podle Platóna je duše člověka nesmrtelná a je svou podstatou stejná jako duše světa. Všechno naše poznání je vzpomínkou na to, co duše vnímala v předchozích stavech a vtěleních. Duše je pak jediným plnohodnotným odrazem ideálního světa, který na Zemi najdeme. Vše ostatní je jen velmi nedokonalý obraz toho, co se nachází ve světě idejí. Ten se nachází za hranicemi našeho poznání. Tato myšlenka je názorně rozvedena v jeho díle „Ústava“, kde najdeme známé podobenství o jeskyni. Podobenství zkráceně hovoří o lidském životě a poznání, kde vězením je náš obvyklý způsob poznávání (smysly nám ukazují jen stíny) a výstup z jeskyně znázorňuje vzlet duše do světa idejí (do nevědomí).
Co jsou tyto ideje? Ideje jsou formy, rody, obecné rysy bytí. Nejsou to ale jen jakési všeobecné pojmy, jsou reálné. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory. Ne náhodou se tato formulace blíží pokusům o vysvětlení takzvaných archetypů, které k nám promlouvají, a formují tak naše myšlení i emoce, z kolektivního nevědomí.
Pokud mluvíme o filozofiích a zkoumáních (nejen) nevědomí je důležité poznamenat, že místo, kde se koncentrovaly vědomosti antického světa bylo na břehu Středozemního moře, ve městě, o kterém jsem se před chvílí zmínila v souvislosti s důležitými představiteli gnosticismu.
„Lidé si často myslí, že starověkému světu vévodila dvě města. Řím a Athény. Víme, že jejich úspěchy měly velký vliv na celou západní civilizaci a odkaz těchto měst je stále živý. Ale tento pohled je trochu překroucený, mohou za to zřejmě vítězové, kteří psali dějiny…jak už to bývá. Existovalo totiž město, které svým významem, vědeckými a uměleckými úspěchy převyšovalo jak Atény, tak i Řím. Byla to Alexandrie, jejíž vliv se nešířil mečem, ale perem pomocí učenců a obrovským množstvím knih.“ J.Pollard a H.Reid
Za podpory dynastie Ptolemaiovců byla v Alexandrii založena knihovna a vědecký ústav Museion. Učenci a badatelé v knihovně přepisovali a překládali knihy ze syrštiny, hebrejštiny, perštiny nebo egyptštiny. Zpravidla byl potom originál uložen v knihovně a kopie vrácena původnímu majiteli. Význam alexandrijské knihovny nebyl překonán, od té doby již nikdy neexistovalo místo, kde by bylo shromážděno veškeré vědění lidstva. V době její největší slávy obsahovala tři čtvrtě milionu svitků. Dochovalo se pouze asi jen jedno procento toho, co původně obsahovala. Jak si asi pamatujete z hodin dějepisu, knihovna byla zpustošena požárem za občanské války (47 př. n.l.), která vypukla po vpádu Julia Caesara do Egypta. Bohužel dnes už nebude žádná velká knihovna kompletní, protože nebude obsahovat znalosti prvního tisíce let západní civilizace.
S Alexandrií a Múseionem je také spjatá další filozofie, která navazovala na platonismus a pokračovala ve zkoumání duše a způsobu poznávání reality. Touto filozofií je novoplatonismus, jehož zakladatelem byl Ammónios Sakkás z Alexandrie, i když samotný navoplatonský systém vytvořil jeho žák Plotínos (žil také v Alexandrii). Toto učení zdůrazňuje, že smyslem lidského života je opětovné sjednocení duše s Bohem, protože lidská duše vznikla emanací (přelivem božské energie - nevědomí do okolí). Nejjistějším způsobem, jak toho dosáhnout, je ponoření se do sebe sama a nalezení toho božského, co je v nás obsaženo.
Z novoplatonismu se vydělilo několik důležitých škol: syrská, athénská a především alexandrijská, jejíž představitelkou byla slavná Hypatie. Byla to filozofka a matematička, poslední představená slavného Muzeionu. Osud Hypatie byl velmi pohnutý, možná víte, že byla doslova roztrhána fanatickým davem parabolánů (křesťanské bratrstvo). Jejím žákům se říkalo Hypatiin kruh. Tito studenti pocházeli z významných a vlivných rodin, věhlas Hypatie totiž dalece přesahoval regionální úroveň. O čem konkrétně vyučovala, se můžeme jen dohadovat, bylo to totiž zahaleno tajemstvím a po studentech bylo vyžadováno složení „slibu neodhalovat věci, které mají zůstat skryty“. Nejznámějším žákem Hypatie byl Synesios z Kyreny (Libie), který kromě několika knih a polemik, napsal také velice zajímavé pojednání „O snech“.
Jak možná tušíte, sny jsou přímou cestou do nevědomí. Dokonce dříve se spánku říkalo malá smrt. I tím vlastně lidé vyjadřovali přesvědčení, že po smrti mysl odchází někam, kde to už trochu zná ze snů. Lidé věřili, že ve snech k nim promlouvají bohové, proto byly sny považovány za velice důležité. Využívaly se pro léčení v takzvané chrámové medicíně, která vzkvétala ve starověku v celé oblasti antického Středomoří. Fungovalo to tak, že se nemocný dostavil sám, nebo ve výjimečných případech (když byl tak vážně nemocný, že nemohl cestovat) v zastoupení, do takzvaného chrámového léčebného okrsku. Ten si můžeme představit jako takové antické lázeňské městečko, kde kromě chrámu byly i zahrady s dalšími budovami (např. hostel, knihovna, divadlo, lázně a bazény). Po počáteční očistě se pacient odebral do izolovaných podzemních místností chrámu, kde ulehl ke spánku, ve kterém se snažil oslovit samotného boha s otázkou, jak by se měl léčit. S výkladem snu, stanovením léčby a případně s jeho zapisováním (v některých chrámech to bylo povinné) pomáhal chrámový personál, což byli kněží, lékaři a jejich pomocníci - therapeutés. Sny byly často zaznamenávány také formou děkovných dopisů a vyryty na stěny chrámu. Božské příkazy se téměř nelišily od tehdejších standardních léčebných postupů a sestávaly jak z doporučení stravy (diety), tak třeba užívání odvarů z léčivých bylin, různých koupelí a změny způsobu života. Byla to tedy vesměs racionální doporučení, která bychom s velkou pravděpodobností i dnes přijali jako užitečná.
Tento druh chrámové medicíny se nazýval inkubace a zmizel s nástupem křesťanství spolu s pohanskými chrámy. V dalších stoletích pak bylo dovoleno komunikovat s božstvím výhradně prostřednictvím církve, a ne všichni badatelé či filozofové se s touto situací spokojili. Středověk byl spojen s mnoha tajnými naukami, bratrstvy a řády, kde je možné najít stopy pokračujícího zájmu o fenomén, kterému dnes říkáme nevědomí.
Zdroje:
Horstmanshoff, H. F. J, Ascklepius and Temple Medicine in Ancient Near Eastern and Graeco-Roman Medicine, 2004
C.G.Jung , Výbor z díla II. Archetypy a nevědomí, Holar, 2018
Nakonečný, Milan, Smaragdová deska, 2009
Pollard, Justin; Reid, Howard, Vzestup a pád Alexandrie, 2008
