Článek
Slavný italský malíř Leonardo da Vinci se narodil 15. dubna 1452 v Anchianu u Vinci jako nemanželský syn notáře Sera Piera Fruosini da Vinci a jisté Cateriny.
O tom kdo byla vlastně Leonardova matka, se vedou spory. Bývalý profesor Oxfordské univerzity a velký znalec Da Vinciho, Martin Kemp, se domnívá, že Da Vinciho matkou byla patnáctiletá dívka Caterina Di Neo Lippi z toskánského venkova. Nicméně připouští, že jméno Catarina bylo běžně dáváno také otrokyním, které byly nucené konvertovat ke křesťanství.
Tento fakt uvádí i nejnovější teorie o původu Leonardovy matky, se kterou přišel historik Carlo Vecce. Ve své knize „Il sorriso di Caterina“ (Kateřinin úsměv) uvádí, že Caterina se narodila jako židovská princezna v Čerkesii (severní Kavkaz), odkud byla unesena a prodána do otroctví.
Podle dalšího badatele, Dona Franca Bontempi, byla Caterina také židovka, ale ruského původu, což bylo u otroků z východu obvyklé. Přiblížení Leonardovy tvorby ke kultuře své matky, k židovství, vidí Bontempi ve způsobu zobrazování svatého Jana Křtitele, který je často na Leonardových obrazech hlavním motivem, a je líčen (podle Bontempiho) jako duchovní průvodce do nebe bez Ježíše. Zajímavé také je, že se zatím nenašel jediný Leonardův obraz, který by znázorňoval ukřižování Krista, což bylo v tehdejší době tradičním a oblíbeným tématem.
Oba badatelé se shodují, že Leonardova matka byla přivezena, jako otrokyně, z Konstantinopole (dnešní Istanbul), do Florencie a to pravděpodobně prostřednictvím florentské kupecké rodiny Marchionni.
Je třeba ale poznamenat, že Jan Křtitel není důležitou postavou pouze v židovské tradici, je také posledním prorokem starobylého gnostického náboženství Mandejců, kteří žijí v diaspoře po celém světě, ale jejich centrum bylo na Blízkém východě (Irán, Irák). Mandejci bývají také ztotožňováni s esény-národem svitků od Mrtvého moře. Vztah Mandejců k postavě Ježíše Krista je trochu problematický. Jedna z jejich legend praví, že Ježíš vylákal od Jana Křtitele tajné mandejské učení a přetvořil ho v křesťanství. Mohla být tedy Caterina unesená a do otroctví uvržená Mandejka, která svému novorozenému synovi, místo rituálního mandejského prstenu „skandola“ s vyobrazením lva, škorpióna, včely a hada, dala jméno Leonardo?
Na orientální původ odkazuje také výzkum Leonardových otisků prstů. Vědci museli vyhodnotit dvě stovky fragmentů otisků a podařilo se jim nakonec zrekonstruovat kompletní otisk levého ukazováčku.
„Není to tak, že by pro každý národ existovaly typické otisky prstů, ale mezi jednotlivými znaky lze najít určité vztahy. Ty, které jsme našli na tomto otisku, jsou charakteristické pro 60 procent populace Arabů, což naznačuje možnost, že byla Leonardova matka blízkovýchodního původu,“ Luigi Capasso, antropolog.
Vliv kultury Blízkého východu skrze dědictví matčiny národnosti na Leonarda jako umělce, matematika a filozofa uvádí také Alessandro Vezzosi, ředitel Museo Ideale Leonardo Da Vinci, který jako první předložil nové poznatky o původu Leonardovy matky. Nejstarší záznamy o existenci otrokyně Cateriny byly nalezeny v evidenci majetku místního šlechtice Sera Vanniho a po jeho smrti se objevuje její jméno v souvislosti s majetkem Leonardova otce Sera Piera.
Prvních pět let žil Leonardo se svou matkou a jejím manželem v Anchianu. Caterina byla totiž provdána za místního rolníka několik měsíců po narození Leonarda. Za nějaký čas si ho jeho otec odvezl na svůj statek do vedlejšího města Vinci, kde začal Leonardo chodit do školy. Catarina mezitím porodila další děti. Dva roky po Leonardovi se Catarině narodila holčička Piera. Později následovaly další tři dcery a jeden syn, který zemřel v rané dospělosti.
Není jisté, jestli se později Leonardo s matkou stýkal, ale informace o sourozencích měl, v jeho poznámkách je záznam o smrti bratra. Podle prvního da Vinciho životopisce, Giorgia Vasariho, byla Catarina prý velice křehká a měla úsměv podobný tomu na obraze „Mony Lisy“, také se o ní říkalo, že byla „dobré krve“. Caterina si podle některých pramenů dokonce s Leonardem během svého života dopisovala. V roce 1493, po smrti svého manžela, se za ním ve svých šedesáti letech přestěhovala do Milána, kde v roce 1495 zemřela na tuberkulózu.
Proč by Leonardo maloval Caterinu a jak?
Historikové soudí, že Leonardo začal malovat „Monu Lisu“ po svém návratu do Florencie, což bylo v roce 1503. Pracoval současně na dalších dvou dílech: „Madona s dítětem“ a „Svatý Jan Křtitel“. O rok později zemřel Leonardovi otec a on musel se svými nevlastními sourozenci bojovat o dědictví. Bylo to velice složité zřejmě kvůli původu Cateriny a jejímu podřadnému společenskému postavení. Dědické řízení muselo být pro Leonarda ponižující. Patrně vyslechl spoustu úředních prohlášení souvisejících s jeho statutem bastarda, kterého porodila velice mladá, neprovdaná dívka, navíc zřejmě otrokyně.
Možná, že při práci na obrazu „Madona s dítětem“, začal Leonardo uvažovat o portrétu své matky a rozhodl se namalovat Caterinu jako světici (natruc společnosti, která ji nepovažovala ani za rovnoprávného člověka) s ještě nenarozeným dítětem – s ním samým. Je otázkou jestli mu seděla modelem Lisa del Giocondo nebo někdo jiný. Vypadá to, že tvář mohla být nakreslena také podle Leonardových obličejových proporcí a vzpomínek na úsměv nejdůležitější ženy v jeho životě.
Další teorie, za kterou stojí italský historik a archivář Roberto Zapperi, tvrdí, že v Louvru jako „Mona Lisa“ visí obraz, který si objednal Giuliano de Medici pro svého nemanželského syna Ippolita, kterému krátce po porodu zemřela matka. Portrét Lisy de Giocondo bylo podle něj úplně jiné dílo, které se zřejmě nedochovalo. Obraz Giulianovy nejoblíbenější milenky měl být pro malého Ippolita jedinou vzpomínkou na matku. Leonardo neznal podobu této ženy, maloval proto jakýsi ideální prototyp matky. I v tomto případě lze pochopit důvody, proč by na obraze mohla být Caterina, od které byl v dětství odloučen.
Když se podíváme blíže na slavný obraz „Mony Lisy“ uvidíme na něm mladou ženu, prostě oděnou, bez šperků, s jednoduchým účesem. V pozadí obrazu je skalnatá krajina, uvádí se, že vypadá jako po nějaké katastrofě, přesto je typově podobná pozadím na jiných Leonardových obrazech. Jsou to obrazy s náboženskou tematikou, je na nich zobrazena Svatá země, tedy Střední východ.
Z analýzy vrstev barvy pomocí laserových paprsků víme, že žena měla na původní malbě přes obličej tenký černý závoj, který v té době nosily těhotné ženy (nebo ženy po porodu) a těhotenský pásek, obojí bylo později přemalováno. Ze stejné analýzy také víme, že původně byly vlasy bez průsvitného závoje, byly volně rozpuštěné jako vlasy mladé neprovdané dívky. Žena se opírá rukou o židli, druhá ruka je přes ni přeložena, pas postavy tak není vidět. Někteří historikové označují tuto pozici pro portrétování jako nezvyklou, skryté těhotenství by však mohlo být vysvětlením.
Leonardo se od obrazu nemohl odpoutat, měl ho při sobě téměř do své smrti. Prodal ho až na sklonku života samotnému francouzskému králi. Zřejmě věděl, že namaloval jedinečné dílo, které je nedostižné nejen pro svou technickou dokonalost, ale i pro tajemné mysterium, které z něj vyzařuje. Pro malíře samotného mohl obraz být i jistým zastavením času, jeho matka ho vlastně ještě stále nepřivedla na svět. Na obraze by tak měl na věky celý život před sebou.
Leonardo Da Vinci tedy možná zvěčnil svoji matku Caterinu v období, kdy on sám byl teprve v jejím lůně. No nebylo by to geniální? Co jiného také čekat od génia.
A možná, že Sigmund Freud něco podobného tušil, když o ženě na obraze napsal:
„Její dobře známý okouzlující úsměv budí podezření, že skrývá tajemství lásky. Síla Leonardova umění vytváří postavy, v nichž blažené sepětí přirozenosti mužské s přirozeností ženskou je ukojením touhy chlapce okouzleného vlastní matkou.“
Zdroje:
Crispino, E. Život umělce: Leonardo. Knižní klub, 2010
Freud, S. Eine Kindheitserinnerung des Leonardo da Vinci. Fischer-Taschenbuch-Verl,1995
Gebelt, J. Vývoj a proměny mandejské komunity. Religio, 2008
Hurwitz, L. Is She Smiling for Two? ARTNEWS, 2007
Brown, M. The real Mona Lisa? Prado museum finds Leonardo da Vinci pupil's take. The Guardian, 2010
King, C. Monna Lisa addio: La vera storia della Gioconda. Italy Magazine, 2013
