Článek
Píše vám senior. Pokročilý, 78 let. Už zase píšu? Někdo krmí holuby, jiný píše. Kromě toho o seniorech v médiích nepíší starší autoři. Mladí mají logicky odlišné vnímání reality. Tím víc to platí o dětech a mládeži. Pokusil jsem se s obehraným tématem naložit odlišným způsobem.
Jak to vidím? Kňouráme, kňouráme, na víc stejně nemáme
Mnoho, velmi mnoho seniorů?
Česko není „zaplaveno seniory“. Nejvíc jich je (22 % populace) v Itálii, Řecku a Portugalsku, následují Německo, Finsko a Bulharsko (!) s 20 %, v Česku je to asi 19 %, zato na Islandu, v Irsku a v Severní Makedonii jen 17 %. Nad tím jsem se zamyslel.
První trojka jsou přímořské státy v mírném pásmu, vlastně spíše v subtropech, které připomínají tzv. modré zóny. To jsou oblasti, kde žije významně mnoho dlouhověkých jedinců. Určitě jste o nich už četli, nebudu tím zdržovat.
Důležité jsou detaily
Z demografického hlediska je jasné, že více seniorů (i těch dlouhověkých) v první trojce žije v chudších, zemědělských lokalitách, většinou v jižních oblastech. Totéž platí o Bulharsku. Přitom lze důvodně předpokládat, že je to zdravější část populace.
Seniorů je hodně také v Německu a Finsku, což lze vysvětlit vyšší životní úrovní a kvalitní zdravotní péčí. Netuším, co je příčinou podprůměrného počtu seniorů na Islandu, v Irsku a Severní Makedonii. Předpokládám, že v těchto zemích lidé neumírají předčasně, tudíž úvaha směřuje k odchodu seniorů na penzi do teplých krajin. Chovají se jako tažní ptáci – letí do tepla. Jenomže pro Makedonii to neplatí. O to víc pro Švédsko.
Předpokládám, že kolegové demografové už zmíněné skutečnosti analyzovali.
Veřejná doprava a MHD plná seniorů a školní mládeže?
To dá rozum! Senioři často nemají auto nebo už nemají řidičák nebo nemají peníze na benzín (při své prý luxusní penzi). Přitom řeč je jen o seniorech soběstačných! Ti jezdí nakupovat potraviny, pro léky a k lékařům, na návštěvy rodiny nebo jiných seniorů. Možná (někteří) na vlastní zahrádku.
Logicky jich je v MHD nejvíc dopoledne a po poledni.
Neumím si představit situaci, kdy by všichni senioři byli soběstační až „do konce“. Jak by to vypadalo, kdyby se najednou vyrojili do ulic z domovů důchodců všech typů?
Školní mládež? Ta vládne MHD relativně brzy ráno a po poledni až do pozdních odpoledních hodin. Je aktivní. Přesunuje se. Na kroužky, do sportovních oddílů (jen významně malá část). Většina do obchodních center, sloužících jim jako kulturní střediska. Kam by šli jinam? Mluvím o městech.
Takže? Ráno není problém v MHD co do setkání mládeže se seniory. Horší to je po poledni a odpoledne. Vzniklé situace a osobní pozorování jsem popsal ve svém březnovém článku. Nicméně opravdu objektivní posouzení situace by znamenalo provést seriózní průzkum ve všech městech, disponujících lokální MHD. Dokonce včetně jednotlivých linek.
K této problematice mám několik dosud nepublikovaných názorů
Doporučuji vrstevníkům (seniorům) přestat neustále recitovat slogan:
„Dnešní nevychovaná rozmazlená bezohledná mládež, co z ní bude, to za našich časů nebývalo.“
Ona je dnešní mládež normální. Jako vždy je zaujatá sama sebou a komunikuje jen s vrstevníky. Ale pozor! Totéž dělají senioři! Až na to, že ti tvrdí, že je ostatní nerespektují. Oni si to přece zaslouží, že? Jedním z vysvětlení sobeckého chování obou skupin je současný způsob života a životní okolnosti.
Většina dětí nežije společně se svými prarodiči! Není na starší osoby zvyklá. Jejich rodiče tudíž nemají možnost dětem připomínat ohleduplnost k seniorům. Ostatně, jakmile se dítě dostane do puberty, mají úplně jiné starosti, mohou se jen modlit, aby nebyl nějaký větší průšvih. Puberta se samozřejmě projevuje také v MHD (a všude jinde). Problém je také ve způsobu trávení volného času. V tom, co mládež sleduje na internetu. Násilí, bezohlednost, doporučování „tahu na branku“ ve společnosti, založené na konkurenci, navíc stylem „ostré lokty“.
Všudypřítomné strašení doslova vším.
Rodiče by mohli tvrdit, že tím, kdo musí děti učit ohleduplnosti je škola. Mají pravdu! Jenže ve škole je až příliš často „husto“ ve vztazích mezi dětmi stejně jako ve vztazích děti – pedagog. Za to může celospolečenská situace.
Co dělat?
Napadlo mne připomenout seniorům použití asertivního chování. Prostě přistoupit k sedícímu dítěti či dorostenci se slovy prosím, mohl(-a) bys mne pustit sednout, mám problém se stáním. Podmínkou je odpustit si senilní řeči. Myslím, že v případě dětí školou povinných by to prošlo bez odporu a nevhodného odmlouvání. Přesto se nedivím se, že většina seniorů to nedokáže. Bojí se konfliktu.
Riziková situace by mohla nastat v případě skupiny „dorostenců“, hledících do mobilů nebo spolu komunikujících. Hlavně v některých specifických lokalitách a na zastávkách MHD, především při nastupování. Nejen mládež dokáže být bezohledná.
To nejdůležitější v případě zmíněných rizikových míst? Staňte se neviditelnými! To ostatně platí také ve veřejném prostoru, především k večeru!
Také bývám svědkem nevhodného chování seniorů. Říká se tomu pasivní agrese. Nastudujte si, co to znamená. Je to důsledek dlouhodobé frustrace. Senioři jsou skupina jedinců, která má specifické zvyky a chování, což se projevuje také při kontaktech se spoluobčany. Jde o problém, jehož příčiny tkví v přesvědčení, že je (nás) nikdo nevidí rád, že ostatní automaticky očekávají nepříjemnosti a komplikace, hloupé řeči, výčitky, zarputilost, pasivní agresivitu.
V předchozím článku jsem zmínil vstřícnou taktiku. Co tím myslím?
Doporučuji naučit se vstřícně komunikovat. Usmívat se, je-li to aspoň trochu možné, prohodit pár (vtipných) poznámek, včetně parodujících sebe sama, například: no, to víte, už mi to nějak nejde, nemyslí, nedochází. Není problém trochu se shodit, třeba co se týče nepochopení technologií, automatických pokladen, elektronických kontaktů s úřady, ovládání mobilů a podobně.
Mužům seniorům doporučuji nejenom v MHD odložit bývalou suverenitu alfa samců nebo pocit nadřazenosti jsou-li bohatí nebo bývalé osobnosti či vysocí hodnostáři apod. V případě, kdy jedinci tohoto typu už také musí jezdit MHD. Ostatně, všem spadne hřebínek před odjezdem na operační sál, že.
Ještě jednu zajímavost bych rád připomenul. Jde o komunikaci v rámci seniorské komunity.
Mám na mysli vyšší četnost a intenzitu špatné nálady, jejíž příčiny jsou předvídatelné. Podobné je to s intolerancí. Společenské chování a vstřícnost se do jisté míry vytratí, když zestárneme. Některé nemilé povahové rysy se s věkem posilují.
V seniorském věku ženy zůstávají komunikativní. Některé však podlehnou syndromu staré domovnice. Přesto ženy si zachovávají touhu po společnosti a také ji praktikují. Bez mužů. Kdo by si chtěl kazit zbytek života nesnesitelným starým bručounem. Prověřil jsem to v seniorských spolcích. Muži jsou v nich čestnou výjimkou. O příčinách by se dal napsat další článek.
Zamyslel jsem se také nad problematikou společného bydlení seniorů se svými dětmi a jejich rodinami. To je přinejmenším posledních sto let téměř nemožné. Důsledkem je osamělost. Do jisté míry oslabená v případě bydlení v domovech seniorů. To je důvod intenzifikace jejich výstavby, dokonce specifických sídlišť pro seniory. Nyní jsou to „resorty“. Neuvěřitelný byznys pro investory a developery.
