Článek
Mám ráda zvířata. Dneska ovšem nemám ráda své psy. Zabalím je do krabice a pošlu na severní pól.
Hlavou se mi míhají plány na pomstu, jeden za druhým a jeden lepší než druhý. Svážu je jako mumie, on je ten psí humor přejde.
Neviňátka sedí v křesle pospolu a dělají psí oči. Neperou se, jsou svorní a roztomilí. Já stojím v kaluži rozlitého sirupu a ječím na ně. Nedosáhnou na ně a když se hnu, rozmatlám tu sladkou hmotu ještě víc, než je. Vyzouvám se z pantoflí, které nechám stát uprostřed rudé kaluže a po špičkách se v ponožkách sunu ke dveřím kuchyně. Není to úplně jednoduché, prokličkovat mezi sladkými otisky tlapiček.
Když už, tak samozřejmě zvrhli téměř plnou pětilitrovou láhev se sirupem, stojící na kuchyňské lince. Jak se jim to podařilo, pán bůh ví. Zřejmě tam některý bídák vyskočil. Jiný, člověčí bídák, zřejmě špatně zavřel víčko, které výsměšně visí na „stopce“, novém to vynálezu. Sirup pomalu vytéká po lince dolů na zem a tvoří potůček a malebnou rudou loužičku. Jahodový. Mám chuť volat Hercula Poirota, tomu by se ta barevná scenérie líbila. Možná by i odhalil viníka.
Vzdychám, horká voda, natékající do kýble mě uklidňuje. I to kafe, na které jsem se tak těšila, si musím na dlouho odpustit. Jen začít, ono už to nějak půjde. Psiskám otírám tlapky vlhčenými ubrousky a jednoho po druhém vyhazuji na chodbu.
Šlo to, podlaha na tři kýble horké vody s jarem, linka na čtyři, protože sirup zatekl i dovnitř. Zřejmé se viník při skoku zachytil tlapkami o dvířka a otevřel je.
Z křesel sundavám potahy, jsou oťapkané a lepí. Ještě, že je máme, křeslo bych do pračky nenacpala. Potahy nacpu do pračky a snad hotovo.
Koutkem oka zahlédnu hromadu v obýváku. Vletím tam. Uprostřed pokoje skřeti mizerní nahromadili všechny deky, které přikrývaly sedačku, postel, jejich pelech a navrch rozkousanou krabici, kterou jsem tam zapomněla. Naštěstí už byla vybalená. Rozkousané masky pro koně by mě nepotěšily.
Sbírám rozkousaný karton a roztřepávám první deku. To je tak na tři pračky. Něco cinkne. Prstýnek. Já je vážně zamorduju. Hodím je ven ke slepicím, ať si bydlí tam! A žádnou boudu, na mráz s nimi. Na toaletce sebrali a rozkousali mou vlastnoručně vyrobenou papírovou šperkovnici.
Protřepávám deky. Ozdůbky cinkají. Sbírám prstýnky a řetízky. Můj snubní prstýnek chybí. Lezu po čtyřech s baterkou v ruce a zkoumám kouty, kam by se mohl zakutálet. Nic.
Do toho dorazí manžel. Stručně ho informuji o psí apokalypse. „Moje prsteny máš?“
„No ano.“
„Tak to ten tvůj mrňavej někdo sežral.“
Je to, jak z komedie. Realita k smíchu moc není. Jednak se ten pitomej pes může ucpat, přičemž operace stojí mnohem, mnohem víc než běžný snubní prstýnek a ty nervy okolo. Tady asi kafe nebude stačit, chtělo by to panáka. Bohužel nepiju.
První podezřelý je Simba. Sežere všechno, co potká. Nemůžeme vyloučit ani Tygru i když žere jen kytky, živé i umělé.
Tři dny pátrání v …no…Nic. Žádné známky zhoršeného trávení, alespoň to. Nejspíš se prstýnek zakutálel do nějaké škvíry. No nic, nejsem pověrčivá, tak se naše manželství bude muset obejít bez snubního prstýnku.
Ještě několik dní se tu a tam lehce lepíme, takže pilně vytírám podlahy. Taky bych měla vysát v obýváku. Zapnu vysavač a ozve se útočný řev a jekot. Vysavač je nepřítel, bude zakousnut. I přes ten kravál slyším charakteristický zvuk kovu v hadici. Och, že by?
Vytáhnu pytel z vysavače a letím ven. Je mi jasné, že pytel se vším tím sajrajtem budu muset vykuchat a propátrat. Kudla a rukavice, hotový chirug a jdu na věc. Z pytle se vyvalí oblak prachu. No fuj, kašlu a prskám. Chvíle pravdy a…je tam. Moje zlato. Můj prstýnek.
Dobrá, vy bestie, chechtavý hyeny, odpouštím vám.
Kdyby si někdo chtěl něco takového vypěstovat, dovolím si přiložit odkaz.
Kdyby se vám snad nepozdávala fotka, je to to nejlepší, co mám. Zkuste si vyfotit žíznivou čáru.
https://medium.seznam.cz/clanek/marie-anna-zrzava-narodilo-se-komando-59320
