Článek
Média, která mimo jiné zachraňovala obyčejné lidi ze spár mafií, ať už exekutorských, či úřednických a mnohdy pro ně dokázala vydobýt spravedlnost účinněji, než stát a zákon.
Dnes, pokud už se média do někoho navezou, jsou to senioři a důchodci, kteří údajně „moc žerou“, někdy kultivovaněji, rádoby s podkladem argumentů, jindy v tónu rozčílené obecní drbny, nebo ještě lépe štěkny, která nenávidí všechny a všechno, ale dobře ví, koho se má bát.
Tu a tam padne zmínka o nějaké křivdě, či nespravedlnosti v některém regionalním médiu, které ovšem nemá takovou sílu a takový dosah, jako významná média s celostátním dosahem.
Kde jsou ty časy, kdy se média semkla v boji za spravedlnost pro jediného člověka, nebo rodinu a tak dlouho šlapala na paty odpovědným, až doslo k nápravě?
Dnes média ještě tak poukáží na někoho potřebného ve sbírkových platformách, aby jeho „případ“ protekčně protlačila do popředí. Jenomže cílem by neměly být sbírky z milosrdenství, ale to, aby se sbírky vůbec zakládat nemusely, protože mnohdy by sbírka vůbec nemusela vzniknout, kdyby zodpovědní zasáhli a pomohli včas.
Práce médií dokázala zastavit exekutorskou mafii poukazováním na jednotlivé křivdy a stát pod tlakem médií začal konat tam, kde měl.
Novináři volali a klepali na dveře zodpovědných, šli po případech křivd a nespravedlností, páchaných na jednotlivcích. Dnes se tomu naopak vyhýbají. Proč?
Změnil internet média v nudnou změť stále stejných politických článků, kdy se jedné straně straní a na druhé nezůstane nit suchá? To už nejsou informace, už to není ani k rozčilování a vlastně ani ke čtení. Jednoho politika média hladí po hlavičce, jako by to bylo tříleté batole, potřebující posílit sebevědomí, druhého pohlavkují zleva i zprava, jako by bylo třeba ho převychovat, aby z něj byl hodný, poslušný chlapeček. Chvíli to bylo trapné, ale zdá se, že došlo na nejhorší, je to nuda a nedá se to číst.
Zásobují čtenáře nudou, to je divná mediální politika. Taková nezdravě sluníčková pohádka, kdy Karkulku nesežere vlk, jen chudinka škobrtne v lesíku a narazí si paleček.
Jenomže k životu patří i obyčejná bída, nemoc, strádání i smutek a když to dobře dopadne, o to lépe. K tomu dnes už slouží snad jen některé reality show.
Média se bojí zobrazovat život takový, jaký je. Nudí, protože běží jako křeček v kolečku, ale na rozdíl od křečka, který někdy vyleze, někdy vypadne, se bojí přestat běžet v tom svém nudném, stále stejném módu.
Nikde není vidět oponentní názor, který by nudu vyvažoval a umožnil tvořit si názor, souhlasit, nebo nesouhlasit. Je to korektní, někdy až k pláči a uzoufání nudou, nemá smysl dočítat, protože už v prvním odstavci je jasné, kam autor směřuje a že jen recykluje své názory, které už znají všichni a nikdo na ně není zvědavý.
Nebo opravdu všichni žijí v takové pohádce a v takovém blahobytu, jak nám média urputně podstrkují a každý, kdo si stěžuje, je sprostý podezřelý? Promiňte, ale tomu nevěřím. Co takhle vylézt z ulity a porozhlédnout se, kdo skutečně potřebuje pomoc?
Kolik je lidí, kteří pomoc sami neumí vyhledat, nebo už na to ani nemají sílu? Jsou to zajímavé a silné příběhy. Škoda, že už mnoha médiím nestojí za pozornost.
