Článek
Tak ještě štěstí, že to neskončilo hůř, například použitím vidlí, jak zdánlivě křehká stařenka vyhrožovala.
Teta Amálka neměla děti. Ne proto, že by je nechtěla, ale příroda si postavila hlavu. Prošla si několika potraty, na příčinu se v té době nepodařilo přijít a reprodukční medicína, ani genetika nebyly na takové úrovni, jako dnes.
Pokus o dítě s někým jiným Amálka odmítla, pro ni bylo dítě plodem lásky dvou lidí, stejně, jako odmítla adopci. Její manžel by jí snesl modré z nebe, ale tohle přání se zkrátka naplnit nepodařilo. Žili však spokojeně a zřejmě proto, že neměli děti, dařilo se jim i finančně.
Pořídili si krásnou prvorepublikovou vilku ve městě, utopenou v zahradě a teta Amálka se vrhla na zahradní architekturu. Studovala knihy o světových zahradách, o zahradnictví i pěstování vzácných rostlin. Také kradla. No ano, tehdy nebylo možné kdykoliv zaběhnout do zahradnictví a koupit jakékoliv cypřiše, zeravy, či okrasné keře.
Při návštěvách venkovních prostor botanických zahrad, či v arboretech tu a tam „nenápadně“ uštípla větvičky. Neostýchala se ani požádat u cizích lidí o odkopky zajímavých květin, či řízky růží a zaplatit za ně.
Strýc Jano jí dokonce nechal postavit skleník, napojený na topení v domě, takže tetička měla i zimní zahradu. Také chovala kočky, vzácné angory. Myslím, že dnes je to perská kočka. Zkrátka chlupaté, protivné koule s rodokmeny vzácných předků. Koťata to byla vzácná a na tehdejší poměry i dost drahá, myslím, že kočky vydělaly slušné peníze, když kotě stálo dvojnásobek běžného platu.
Když strýček Jano, který se v Čechách „zapomněl“ s tetičkou v průběhu vojenské služby, zemřel, byla teta Amálka naprosto zdrcená. Přání, že si v důchodu užijí zbytek života jen spolu, se nenaplnilo. Strýc zemřel náhle, nečekaně, krátce poté, co do důchodu odešel.
Tehdy jsme tetu Amálku začali navštěvovat častěji, byla totiž sestrou naší poněkud praštěné babi, matky mé matky, tedy mé babičky. O mnoho častěji ji však začala navštěvovat dcera jejího již zemřelého bratra se svou dcerou. Když bratr tety Amálky zemřel, stávalo se, že této dceři bylo nutné „vytrhnout trn z paty“ v podobě finanční injekce.
„Supi se slítají nad mršinou“, komentovala to teta Amálka.
Jistě, bylo celkem jasné, že někomu bude muset svůj tehdy nemalý majetek odkázat v závěti, protože vlastní děti neměla. Tedy to se alespoň domnívala její neteř a usilovně se snažila vnutit svou dceru jako vhodnou dědičku. Majetek by v případě její smrti zdědila její sestra, tedy naše babi, případně její dcera, moje máti. Tím jsme se ovšem nezabývali, ty ženy měly svou hrdost.
Zato teta Ludmila se svou povedenou dcerou se neostýchaly. Několikrát týdně do Amálky hučely, že by bylo vhodné najít někoho, kdo se o ni postará, bude bydlet s ní ve vilce a ona tu vilu dotyčnému odkáže. Jako nejvhodnější kandidátka se měla jevit Ludmilina dcera Eva.
„Už mi ty jejich řeči lezou na nervy a ty jejich kupované zákusky i ušima. Kdyby se ty cácory alespoň něco namáhaly upéct, ale ani to ne“, postěžovala si tetička Amálie naší babi.
„Tak tu barabiznu přepiš na kočičí útulek a budeš od nich mít pokoj hned“, odvětila babi.
„Tak to ne, to by nebyla žádná legrace a vůbec, nechci, aby Romeo s Julií skončili v útulku. Musím to promyslet. Kdybych totiž napsala závěť, žádné legrace bych se nedožila“.
Jasně, že mě zamrazilo, protože když ty dvě začaly kout nějaké pikle, bylo jasné, co bude následovat. Něco, jako „pozitivní povodeň“, nebo krásný horor. Bylo celkem jasné, komu případně skončí na krku Romeo a Julie, mně, protože kromě tety Amálky a babi tyhle dvě vznešené peršanky vzaly na milost jen mou maličkost a babi měla kanárka Pižlu, který by patrně dostal z koček šok.
Dobře, o ty kočky se případně postarám, ale další manévry těch dvou dam si ráda nechám ujít. Dámy si začaly něco špitat a hihňaly se velice nedůstojně, takže jsem se vytratila na zahradu na třešně za kočičáky, kteří si užívali sluníčka. Naštěstí to byly extrémně líné kočky a nenapadlo by je lézt za mnou na strom.
Za pár týdnů se ve vile objevil podnájemník, velmi pohledný mladý muž. Až podezřele pohledný, velice kultivovaný, zjevně velice dobře vzdělaný.
Teta Ludmila se ovšem nevzdávala, švitořila o tom, jak je to rozumné a že se i něco vydělá. O tetě Amálii bylo v rodině obecně známo, že má slušné úspory a rozhodně podnájemníka nepotřebuje. Také však nevypadal jako někdo, kdo by případně mohl tetu Amálii opatrovat. Na to je, dle mínění tety Ludmily, moc nóbl. Hlavně aby za to opatrování nechtěl peníze, bála se Ludmila dále. Zřejmě pomýšlela nejen na vilu, ale i na úspory.
Šok nastal ve chvíli, kdy se za naším krasným mužem nastěhoval další muž do bytu v prvním patře, který Amálie už nevyužívala.
Teta Ludmila, která to samozřejmě zjistila jako první, tedy tipuju, že byla až druhá a první byla babi, která však mlčela jako hrob, vletěla do naší obvykle celkem klidné domácnosti jako velká voda, s očima na vrch hlavy.
„To je skandál“, vykřikovala už ve dveřích.
Máti, které v tu chvíli došlo oč jde, dostala záchvat smíchu. Babi se tvářila vážně a důstojně. Otec řekl: „Aha, tak, tak“, čímž dal najevo, že přijal informaci, se kterou nehodlá dále nakládat. Zapískal na bratra a vyrazili na ryby.
Teta Ludmila ještě chvíli předstírala, že dostane infarkt. Dostala sklenici studené vody a ponaučení, že jí do toho nic není a nám ostatně také ne.
„Dokud tam budou ti dva, v životě tam nevkročím“, zapřísahala se Ludmila. Cíle bylo dosaženo, to jsme jí ovšem neprozradili. Nikdy. Stejně, jako jsme neprozradili, že tetička Amálie zvažovala zapíchnutí vidlí do vypolstrované zadní části těla.
Ukázalo se, že ti dva byli dobrá volba, tetičku Amálii měli rádi a ona je. Pomáhali jí jako dobří sousedé, často jsme je zastihli u ní. Tehdy nebylo běžné, aby spolu dva muži žili, chodili do společnosti a otevřeně tvořili pár. Tetička Amálie jim s nadšením dělala garde, když spolu chtěli někam vyrazit do společnosti. Jestli ji něco bavilo, tak mást lidi okolo. Občas k tomu přibrali i babi, to si dovedu představit to pozdvižení, které způsobili.
Vilku nakonec zdědila babi a po dohodě s rodiči ji prodala těm dvěma. Já jsem zdědila kocoura Viktora Huga, protože Romeo s Julií tetičku nepřežili. Viktor Hugo, zvaný Izí byl úplně obyčejný pouliční kocour, černý, jak bota, který si tetičku adoptoval, když ho divoký život na ulici přestal bavit a rozhodl se bydlet ve vile.
