Článek
Trpí osamělostí, nudou a stěžují si na těžký život osamělé ženy v domácnosti. Přiznávám, že je pro mně těžké to pochopit.
Tímto fenoménem se zabývá mnoho článků a já nerozumím tomu, proč. Čím jsou zelené vdovy tak výjimečné, čím se liší od ostatních žen, které jsou často obzvláště na mateřské dovolené stejně osamělé, navíc často musí čelit materiálnímu nedostatku i přes skutečnost, že jejich manželé jsou mnohdy stejně vytížení prací, jako manželé zelených vdov. Ne však proto, aby rodině zajišťovali luxus, ale alespoň základní potřeby rodiny.
Chtějí snad poukazovat na to, že život v luxusu není taková idylka, jak se může na první pohled jevit? Co je ovšem luxus? Drahé, běžně nedostupné a zbytečné věci? Snad ano, ale uvědomuje si vůbec někdo, že idylický život v dostatku, nikoliv v luxusu se stává stále více nedostupným?
Že nedostatek v životě, tedy chybějící, nebo jen s velkou námahou dostupné základní potřeby, jako je alespoň přijatelné bydlení, jídlo a oblečení, rovněž způsobuje psychické utrpení? Že ženy, často s malými dětmi rovněž čelí úzkostem, depresím a osamělosti? Zajímá se o ně někdo?
Nebo je třeba na příkladu politováníhodných zelených vdov znovuoživovat starý, uklidňující koncept "šťastné chudoby"? Jak asi v očích autorů článků o zelených vdovách taková šťastná chudoba vypadá?
Zřejmě si malují idylickou chaloupku se zahrádkou, plnou kvítí, zasazenou uprostřed malebné přírody, kde šťastně pobíhají dětičky a maminka čeká se skromnou večeří, připravenou z vlastních soběstačných zdrojů, až se tatínek vrátí domů. Na šňůře vlají vlastnoručně ušité a vlastnoručně vyprané, na kamnech vyvařené plínky. Maminka sice nemá kabelku světové značky, nýbrž vlastnoručně ušitou kabelu z režného pytle, ale je šťastná.
Bum, prásk, vidina této idylky se zřítí z podstavce spolu s realitou toho, kolik by tato idylka stála. Po pravdě si tuto idylku mohou pořídit tak možná právě ty zmiňované zelené vdovy. Takže se prosím vraťme do reality.
Realitou je nájemní byt v paneláku, jako zdroj zábavy slouží mobil s internetem a televize. Na kino, na divadlo není a otázkou posledního týdne před výplatou bývá volba mezi natankováním auta, kterým se otec, jediný živitel rodiny, dostane do práce a plenkami pro dítě. Ne, osamělá matka nemůže jít do práce, nemá kam dát děti. Na chůvu nemá, na tu mají ty zelené vdovy. Je tedy uvězněná na tři, nebo na čtyři roky v nepodnětné domácnosti.
Že by byla silná a odolná, protože je chudá a netýrá se volbou mezi kabelkou značky X a kabelkou značky Y?
Ne, nechci zlehčovat psychické útrapy zelených vdov, jen chci poukázat na to, že podobně, nebo dokonce více, strádá mnoho žen i bez luxusu. Nevím, co společnost pudí k tvrzení, že luxus způsobuje utrpení. Nezpůsobuje. Utrpení způsobuje osamělost, nemožnost naplnění vlastního života podle svých představ.
Tím trpí mnoho žen a stejně jako zelené vdovy se bojí stěžovat si, stejně tak se za svou údajnou neschopnost naplnit svůj život a být šťastná, stydí. Jenomže ještě navrch musí neustále řešit určitý nedostatek materiálního zajištění při propadu příjmu a odchodu na mateřskou dovolenou. Jsou rovněž zavřené v kleci, jen jejich klec není zlatá, jen už trochu zrezivělá a někdy hrozí vypadnutí i z této rádoby chudé, útulné klícky.
Všiml si vůbec někdo, že když má zelená vdova peníze, může si zaplatit potřebnou terapii, koupit si kvalitní doplňky stravy, cvičit, vzdělávat se?
Uvědomuje si společnost, že v klecích je zavřených mnoho žen s dětmi? Že není úniku, protože na ně, na rozdíl od zelených vdov, nemyslí nikdo? Možná tak v souvislosti s alkoholem, kterému v psychickém vypětí mohou propadnout všechny ženy, zavřené v klecích, ať už zlatých, nebo v podobě stísněných panelákových bytů.
Proč zrovna zelené vdovy, které mají minimálně mnohem lepší možnost dostat se k potřebné pomoci? Proč ne všechny ženy, které čelí stejnému problému osamělosti a nudy, ovšem bez pozlátka drahých aut a kabelek?
Hodlá nás zase někdo přesvědčovat, že ti bohatí to také nemají lehké? Možná nemají, ale mají mnohem snadnější přístup k pomoci, kterou si snadno zaplatí a která je mnohem snadněji dostupná, než pomoc neplacená. Tady opravdu stačí jen chtít. Mezi tím, že chcete, nebo nechcete a tím, že chcete, ale nemůžete, je propastný rozdíl, který se stále prohlubuje.
Pomoc pro matky s malými dětmi je v nedohlednu, ta psychologická se počítá v řádu měsíců, přístup k práci je téměř zcela uzavřen, protože není dostupné hlídání pro děti, chybí zkrácené úvazky. Stejně tak se uzavírá cesta k sebevzdělávání a sebepéči ve formě cvičení a pěstování vlastních zálib.
Je třeba především přehodnotit postoj ke všem ženám, matkám a umožnit jim rozvíjet se podle vlastních představ. Až přestane být nepříjemným zvykem zavírat matky do klecí, dojde pravděpodobně i k vyřešení problému zelených vdov. Zkrátka nebude zvykem a nebude vhodné zavřít ženu doma, pokud ona sama nechce.
Pokud chce, musí se poté umět vyrovnat s tím, co tato vlastní volba přináší, tak jako každý z nás.
