Článek
Leckdo hned namítne, že uvozovky v centru titulku jsou zbytečné. No - mohl bych s ním souhlasit. Klidně tak může být. Ale třeba se mi podaří příslušné záležitosti natolik objasnit, že dosáhnu aspoň dílčího přikývnutí. Nebo bude vyvolána diskuse, čí vlastně dítě je.
Matka a její dítě se aktuálně nacházejí na procházce městským parkem. Panuje příznivé počasí. Jenže tu cosi nehraje. Stačí naši dvojici chvíli průměrně bedlivě sledovat. Co se děje? Dítě na zemi něco najde a zatím nespecifikovaný předmět nese mamince, aby se na něj podívala. Jenže ona nemá čas. Právě se „musí“ věnovat svému chytrému mobilnímu telefonu. Vždyť by o cosi zásadního mohla přijít. Vypadá, jako kdyby se ocitla v nějakém snu. Její chůze není úplně jistá. Kráčí trochu jako pod vlivem alkoholu. Nebo jako kdyby měla málo průsvitnou látkou přepásané zraky. Ale přehled o dění jinde nepochybně má.
Po pár desítkách metrů se dcerka na něco chce zeptat. Zatahá matku za rukáv, ale dočká se stručné reakce - „teď ne, počkej chvíli“. Za chvíli podnikne nový pokus a reakce je skoro stejná - „počkej, teď nemůžu, vidíš, že…“. Podobně dopadne ještě třetí a čtvrtý. Uspořádání se nemění, kromě drobného posunu vnějších kulis. Víme, že tempo matky je zatraceně nízké. Jeví se, že matce chybí citlivost, neboť dcerka se opravdu chce s něčím svěřit. Je jasné, že vnímá cosi důležitého, co „musí“ maminka vidět a slyšet. Jenže kontakt se nedaří.
O trochu později se ozve zvuk zvonění. Jedná se o maminky přístroj. Činnost na displeji náhle končí, jako když utne. Že by pozbyla důležitosti? Promění se též výraz dospělé osoby. Ze zadumanosti či podmračenosti mávnutím proutku přejde do stavu rozzářenosti a zásadně se posune intonace. Následuje delší rozhovor, v němž lze identifikovat úkazy jako zvědavost ohledně sdělení, překvapení, přizpůsobivost nově řešeným tématům, zvýšená pozornost, ba chvilkami až zaujetí a nadšení. Dostane někdy její dítě alespoň pětinu? Nebo nemůže doufat ani v desetinu? Ve zlomcích se jako malá rozhodně nevyzná, ale cítí, že cosi není úplně v pořádku. Kdyby více věděla, seznala by, že kráčí o procesy náročné po psychologické stránce. Něco se v ní tvoří a vyvíjí. Neví, že později přijdou konkrétní dopady - ne úplně vítané a příznivé. Žel asi ani matka.
Procházka městským parkem pokračuje. Nyní nikdo nevolá, ale dochází k osobnímu setkání s kamarádkou. Lze zachytit tradiční věty ve smyslu - „jé, jak dlouho jsme se neviděly“, „co je u tebe nového?“, „co jsi dělala celý čas?“, „že ses ani neozvala?“, „a co v práci?“ apod. Zajisté se nad nimi nebudeme podivovat. Co by nás mělo zaujmout, je skutečnost, jak vše působí a dopadá na dcerku. Následující otázky zní logicky. Má mě maminka vůbec ráda? Proč se tolik věnuje nějaké tetě? Proč se mnou nemluví? Proč hezky mluví s někým do telefonu? Proč mě nenechá se na něco zeptat? Proč jí nemůžu ukázat, co jsem v parku našla? Proč jí nemůžu říct, koho a co jsem viděla? A proč…
Nadpis by mohl obsahovat ještě jeden význam. Část rodičů je přesvědčena a chová se, že dítě je jejich osobním vlastnictvím. Možná tak může znít důvod, proč se cítí znepokojeni a zaskočeni, jestliže něco nejde podle „jejich plánu“. Nezřídka ho považují za správný, ba za dokonalý. Jak se někomu může nelíbit a nesouhlasit s ním? Vždyť chtějí pro svého potomka jen nejlepší. Je přece jejich!
