Článek
Vyšetřovatel ve službách StB a náměstek Nejvyššího soudu Československa posílal lidi do bolševických kriminálů, pracovních lágrů a na šibenici jako absolvent Právnické školy pro pracující. Od lidového soudu v Trnavě přes krajský soud v Bratislavě to tento kariérní „právník“ dotáhl až do Prahy. Politické procesy padesátých let byly jeho specialita. Stal se jedním z nejmocnějších lidí v justici a měl přístup k nejtajnějším materiálům.
Bylo smutnou ironií dějin, že v druhé polovině šedesátých let rehabilitace neprávem odsouzených v politických kauzách dostal na stůl a měl řešit právě ten, který na nich měl největší podíl. JUDr Jozef Břešťanský. Potom se není moc čemu divit, když během jedné takové rehabilitační porady mu kdosi řekl větu hodnou starozákonního proroka: „Teď přijdeš na řadu ty!“ Druhý den Břešťanský zmizel.
Bylo to 28. března 1968, kdy se shodou podivných náhod objevil v tisku podrobný článek o jeho aktivitách a podílu na politických procesech v 50. letech. Ještě ten samý den byl Brešťanský vyhlášen jako nezvěstný. 2. dubna 1968 byl nalezen oběšený v lese u obce Babice blízko Týnce nad Sázavou.
Oficiální vyšetřování uzavřelo případ jako sebevraždu. Byla to hodně podivná sebevražda. Na jeho oděvu a botách nebyly sebemenší stopy po lezení na strom, kam vylézt musel, aby tam uvázal provaz se smyčkou. Podrážky jeho bot byly suché a čisté, přestože pršelo a půda v lese byla rozbahněná. Z nalezené láhve vína pod stromem někdo odstranil otisky prstů. A na těle byly nalezeny krevní stopy, které nepatřily oběti.
Jenže toho roku bylo podivných sebevražd význačných bolševických funkcionářů mnohem víc.
Před dvaceti lety, v roce 1948 Jozef Břešťanský jako příslušník StB převzal vyšetřování smrti ministra zahraničí Jana Masaryka. Tým zkušených kriminalistů, kteří na místo činu přijeli jako první, byl na příkaz ministra vnitra Noska odvolán a nahrazen estébáky.
Spolu s ním většina jeho kumpánů, kteří měli s kauzou Masaryk co dočinění, skončila kamuflovanými sebevraždami. Výjimku tvořili ti, které popravili jejich vlastní soudruzi v oficiálních procesech.
Jindřich Veselý, první náčelník StB, skočil z okna už 5. března 1950. Příznačné bylo, že ono okno bylo v Muzeu dělnického hnutí. Přestože mu zachránili život, jeho kariéra u bezpečnostních složek skončila. Na jeho místo nastoupil Osvald Závodský, popravený v roce 1954. Bývalý estébák Veselý se tedy vrhnul na dráhu spisovatele a vědce. Stál v čele Ústavu marxismu-leninismu a získal dokonce titul kandidát věd.
20. března 1964 skočil opět z okna, tentokrát už definitivně.
Bedřich Pokorný, Gottwaldův muž na špinavou práci, za protektorátu spolupracovník gestapa, po válce kariéra v bezpečnostních složkách a spoluzakladatel StB. Byl jedním ze skupinky estébáků, kteří se zúčastnili noční akce v Černínském paláci. Po ní zůstalo na dlažbě pod okny ležet mrtvé tělo Jana Masaryka.
Bedřich Pokorný následoval svého kumpána Veselého o pět dní později. Jako invalidní důchodce se vydal se svým synem na oběd. Pak si to nějak rozmyslel s vysvětlením, že se ještě projde v lese. V Kanicích, kraji Těsnohlídkovi Lišky Bystroušky, jsou krásné lesy. To bylo 25. března 1968. Na oběd už se nevrátil.
31. března ho našli oběšeného v lese a s podřezaným hrdlem. Oficiálně označeno vyšetřujícími orgány jako sebevražda.
U vysloužilých estébáků s rukama až po lokty od krve bylo zřejmě běžné chodit na oběd s provazem a břitvou. Potom se zastavit v lese, uvázat provaz a smyčku. Dát si ji kolem krku, zhoupnout se a podřezat si krk. Prostě příslušníci StB byli natolik zocelení lidé, že dokázali i nemožné.
Zdroje:
