Článek
Krvavý skrček Nikolaj Ježov, železná pěst socialismu, skončil v popravčí komoře, kterou sám navrhnul
Přestože se největší myslitel světa a génius J. V. Stalin opíral o hordu sadistů a masových vrahů, byl mezi nimi jeden, který ty ostatní převyšoval o hlavu. Myšleno ironicky, protože ona bolševická kreatura měřila pouhých 151 centimetrů, a přesto dokázala poslat do mučíren a na popraviště statisíce lidí. Nacističtí velitelé vyhlazovacích táborů se měli od tohoto soudruha co učit.
A ještě jedno výrazné prvenství mu nelze upřít, i když se o to ničím nezasloužil. Byl jedním z prvních „politiků“, kteří mizeli nejen v popravčích celách, ale i z oficiálních fotografií. Jak je psáno v evangeliu svatého Jana, kapitola 16: „Maličko a uzříte mne a opět maličko a neuzříte mne“.
V těchto souvislostech se o něm mluvilo jako o „architektovi velkého teroru“. Narodil se symbolicky 1. května na svátek všech pracujících, i když datové údaje v carském Rusku je nutné brát s jistou rezervou. Otec Rus mnoha zaměstnání, který to dotáhl až na vedoucího bordelu, matka Litevka. Se základním vzděláním tehdejšího Ruska to na žádnou vědeckou kariéru nevypadalo a Nikolaj se začal živit jako pomocník krejčího.
Zde se nabízí jistá paralela s jiným stejně inteligentním soudruhem krejčím, v jiné době a zemi s poznámkou: „Nepouštět na saka“.
Prací ještě nikdo nezbohatl, tak to zkusil u armády. Pochopitelně carské. Ale s Velkou říjnovou socialistickou revolucí prohlédl a změnil strany. Stal se bolševikem. Možná proto s chutí popravoval bývalé důstojníky, kteří přešli stejně jako on do Rudé armády. S tím rozdílem, že on to na důstojníka nikdy nedotáhl.
Pořádnou kariéru mu mohla zajistit jen „práce“ ve stranickém aparátu. Prometl množství zatuchlých kanceláří, ale jako hladová kancelářská krysa toužící po krvi se prokousával do vyšších a vyšších pater moci.
První skutečně vlivné místo dostal v Ústřední komisi stranické kontroly. Komise prováděla čistky ve straně. Tedy likvidovala soudruhy z vlastních řad. Jeho nadřízení hodnotili zápal a nasazení, s jakým soudruh Ježov přistupoval ke svěřeným úkolům slovy: „Neví, kdy přestat.“
Přišel čas, kdy se Stalin rozhodl zbavit svých nejbližších a nejstarších soudruhů. Vyhledávání vnitřního nepřítele po celé zemi dostala za úkol tajná policie OGPU, pozdější NKVD a ještě pozdější KGB.
Jejich šéf, další ze Stalinových vrahů, Genrich Jagoda se s tím podle svého vůdce „moc babral“ a tak ho Stalin nahradil maličkým fanatikem čistek Ježovem. Ten sice nepobral rozumu ani za mák, inteligence podprůměrná, ale touha zalíbit se Stalinovi množstvím odhalených nepřátel byla nesmírná. Při průměrné inteligenci by věděl, že tak jako skončil jeho předchůdce ve funkci, zcela jistě skončí i on.
Ježov byl skutečným úderníkem ve svém oboru a stal se Stalinovým oblíbencem. V roce 1936 byl pověřen svým šéfem, aby spustil čistku, jakou Rusko ještě nezažilo.
Byla zrušena instituce soudu, který zbytečně brzdil odsuzování zrádců a špionů. Procesy byly v rukou tzv. trojky NKVD. Tresty smrti byly vykonávány okamžitě. Místní oddělení NKVD dostávalo kvóty ohledně počtu popravených a deportovaných do gulagů. Plán se musel plnit.
V osobním životě byl „malý velký vrah“ stejně čiperný, jako v tom profesním. Coby bisexuál pořádal divoké orgie a stal se závislým na alkoholu, což v Rusku nebylo a není zase nic moc výjimečného. Jenže obrovská moc nad životy milionů lidí v rukou jednoho člověka byla velkým varováním pro okolí. Proto se Molotov a Stalin na jednom ze zasedání politbyra pustili do kritiky Ježovových metod práce. A i podprůměrně inteligentní Ježov pochopil, co znamená kritika od velkého Stalina.
Sesazení z funkce bylo to nejmenší. Pouhá předehra k dramatu, kterou Ježov důvěrně znal. 10. dubna 1939 byl zatčen a jako nepřítel lidu odsouzen k trestu smrti. Navíc byl obviněn z promiskuity a homosexuality. Manželka se raději oběsila ještě před jeho zatčením. Po oznámení rozsudku propadl Ježov hysterickému pláči, svíjel se na zemi, objímal nohy soudruhům, kteří mu to sečetli a olizoval ze strachu před smrtí jejich holínky.
Zastřelili ho v utajení v popravčí komoře nedaleko Lubjanky, kterou sám jako šéf NKVD navrhl. Podlaha se v ní svažovala, aby se krev dala po každé popravě rychle spláchnout. Jeho tělo odvezli do krematoria a popel byl vysypán do hromadného hrobu na Donském hřbitově.
Mohl skončit v zapomnění stejně jako jeho předchůdce Jagoda i jeho nástupce Berija. Ale neskončil. O jeho posmrtnou „slávu“ se postarala jedna černobílá fotografie.
V květnu 1937 se inženýr lidských duší Stalin vydal na obhlídku kanálu Moskva–Volha, při jehož stavbě zahynulo na třicet tisíc vězňů. Společnost mu dělali maršál Vorošilov, Molotov jako budoucí ministr zahraničních věcí a nadaný Stalinův žák, šéf NKVD Nikolaj Ježov. Z této fotografie byla později odstraněna postava krvavého skrčka, stejně jako jeho jméno zmizelo z knih, novin, učebnic a stranických zápisů. Nikdy neexistoval.
Zdroje:
