Článek
17. listopad 1960 je dnem popravy poslední politické oběti komunistické justice Vladivoje Tomka
Sedmnáctý listopad je datum, které patřilo a stále patří k těm podivně magickým. Datum, při kterém kladli papaláši starší i noví věnce, upravovali stuhy a kutálka hrála hymnu.
Samozřejmě to nebylo kvůli výročí první dopravní nehody autobusu 17. listopadu 1909 v Nerudově ulici v Praze.
Byl první rok Protektorátu Čechy a Morava a demonstrace proti nacistické okupaci vyvolala ostrou reakci říšského protektora Konstantina von Neuratha. Tisíce lidí se sešly v Praze 28. října 1939, ale přivolané jednotky SS demonstraci rozehnaly střelbou. Několik účastníků bylo těžce zraněno a na místě zůstal mrtvý pekař Josef Sedláček. Po dvou týdnech podlehl střelným zraněním student medicíny Jan Opletal. Jeho jméno bylo zvoleno jako symbol odporu proti německému nacismu.
Autor neznámý/cs.wikipedia.org/volné dílo
15. listopadu se konal demonstrativní pohřeb Jana Opletala, kterého se zúčastnily tisíce lidí. Následující den vyhlásil Adolf Hitler uzavření všech deseti českých vysokých škol. První oběť, pekař Sedláček, upadl v zapomnění.
V noci na 17. listopad bylo tisíc dvě stě studentů odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Devět studentů ten samý den bylo popraveno. Po třech letech byli téměř všichni studenti propuštěni, čtyřicet z nich koncentrační tábor nepřežilo.
Ten den v roce 1941 vyhlásila Mezinárodní studentská organizace v Londýně 17. listopad jako Mezinárodní den studentstva.
Za padesát let, 17. listopadu 1989 byl pátek, konec pracovního týdne před víkendem a ve velké aule Karolina probíhalo slavnostní zasedání Československého ústředí Socialistického svazu mládeže. Odpolední ohlášené a povolené shromáždění na Albertově organizované svazáky mělo uctít památku Jana Opletala. V 16 hodin bylo na Albertově před budovou Patologického ústavu kolem patnácti tisíc studentů a dav se vydal na pochod do centra Prahy.
autor: RobbieIanMorrison/commons.wikimedia.org/CC BY 4.0
Další události jsou známé, byť mají množství různých závěrů, vysvětlení a domněnek. Použití síly ozbrojených složek proti demonstrujícím bylo pro socialistický režim jeho umíráčkem. Večer po 21. hodině byl sice dav rozehnán a řídící štáb bezpečnostní akce mohl podat hlášení, že veřejný pořádek byl obnoven. Ale pohybu a změnám ve společnosti už nešlo zabránit.
Svazáci odhodili své svazácké průkazy, komunisté stranické knížky a všichni se stali demokraty. Netrvalo dlouho a k pomníku na Národní třídě začali klást věnce bývalí soudruzi, upravovali stužky, zpívala se hymna a řečníkům se od huby jen prášilo.
Mezi dvěma událostmi 17. listopadu roku 1939 a 1989 byla ještě jedna událost spojená s tímto datem, dnes téměř zapomenutá. 17. listopad není jenom Dnem studentů, ale i dnem poslední politické vraždy v Československu. V ten den roku 1960 pověsili komunisté v pankrácké věznici sedmadvacetiletého Vladivoje Tomka.
Jeho příběh je příznačný pro dějiny dvacátého století v Československu. Podobně jako kauza bratří Mašínů rozděluje společnost na dva nesmiřitelné tábory i kauza Vladivoje Tomka. V případě takové popularizace jako byla u bratrů Mašínových, by zcela jistě působila stejně.
Byl Vladivoj Tomek vrahem slovenského vojáka Rudolfa Šmatlavy nebo byl Tomek obětí bolševické zvůle? Byl jeden vraždící zločinec a druhý hrdina, který splnil svoji přísahu a padl hrdinskou smrtí?
Nebo byli obětmi bolševického teroru oba dva?
autor: ThecentreCZ/commons.wikimedia.org/volné dílo
Po komunistickém puči v roce 1948 se mnoho obyvatel snažilo dostat za hranice do svobodného světa. Mnozí z těch, kteří zůstali, přemýšleli, jak nenáviděný totalitní režim svrhnout. Nebo se alespoň pokusit. Vladivoj Tomek byl jedním z nich.
Vyrůstal jako nemanželské dítě s matkou a tetou v pavlačovém bytě na Letné a od dětství rád kreslil. V roce 1948 mu bylo patnáct let a jeho karikatury se týkaly převážně vedoucích představitelů komunistické strany. Na gymnáziu kromě kreslení psal a rozšiřoval protikomunistické letáky. Snil o záškodnických akcích proti režimu.
Společně s několika dalšími, podobně naladěnými kamarády, hovořili o partyzánských akcích jako poškození kolejí, zapálení budovy národního výboru nebo rovnou vyhození sekretariátu KSČ do vzduchu. Byly to jen plány naivních kluků, kteří chtěli bojovat proti komunistům, proti sovětským poradcům, proti násilím nainstalovanému komunistickému teroru.
Tomkovým spolužákem na gymnáziu byl i syn generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského. Studenti věděli, kterou vilu rodina Slánských obývá, a proto přidali do svých úvah i atentát na Slánského. Tomek samozřejmě nemohl tušit, že to nebude dlouho trvat a Slánského pověsí jeho vlastní soudruzi.
autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Přišel osudový předvánoční den 16. prosince 1952. Tomek a jeho malá skupinka „odbojářů“ potřebovala k naplnění svých snů zbraně. O několik dnů dříve vypozorovali, že vojáci základní služby, kteří odchází z hlídky vysílače ve Strašnicích, nesou samopaly zavěšené na rameni a nebude tedy těžké je odzbrojit.
Ten den kolem 16. hodiny už bylo šero. Čtyři vojáci odcházeli ulicí Nad Vodovodem z hlídky do svých kasáren na Náměstí Republiky. Rudolf Šmatlava, Illés Szücs, Ludevít Trepáč a jejich velitel desátník Jaroslav Hýbl. Nenabité samopaly měli přes rameno.
V šeru se náhle zjevili jiní čtyři mladí muži s pistolemi v rukou. „Dejte nám samopaly, nebojte se, nic se vám nestane, my chceme jen samopaly“. Dvěma vojákům bez problémů samopaly z ramen strhli, ale druzí dva se jen tak nedali.
Vojín Trepáč měl říct útočníkům, že když už mají samopaly, tak ať odejdou. Jeden z nich chtěl, aby vojáci přísahali, že když se otočí zády, nebudou po nich střílet. Vojín Šmatlava odsekl: „Prísahal som len raz“.
Ten, co vzal samopal vojínu Trepáčovi měl říct: „Nebav se s nimi a postřílej je, samopal máš.“ Potom kdosi ukázal na vojína Šmatlavu a řekl: „Zastřel ho, ten je zvláště nebezpečný.“
V následné tahanici o samopal třeskly čtyři výstřely. Vojín Hýbl postřelený do pravé ruky se odplazil o pár metrů dál, nabil svůj samopal a začal střílet. Po chvíli se přidal k palbě i vojín Szücs. Útočníci utekli. Přestože vojáci vypálili ze samopalu 169 ran, nikoho z útočníků netrefili. Na zemi zůstal ležet mrtvý vojín Rudolf Šmatlava.
I přes rozsáhlé a důkladné pátrání se po útočnících slehla zem. Nikdo ze čtyř útočníků nebyl dopaden, takže Vladivoj Tomek v roce 1953 odmaturoval, poté šel na vojnu a po návratu do civilu pracoval jako referent v podniku KOH-I-NOOR.
autor: Michal Louč/ commons.wikimedia.org/CC BY-SA 4.0
V roce 1956 skupinka kolem Tomka opět začala spřádat myšlenky na ozbrojené sabotáže a výbuchy stranických budov. Novým členem byl voják z povolání Ladislav Tonar, který přátele zásobil střelivem a výbušninami, kradenými ve vojenských skladech. Kromě munice bylo na podobné partyzánské akce třeba peněz. Plánovali přepadení pošty, banky nebo pokladníka z nějakého státního podniku. Ale k ničemu z toho se neodhodlali.
Rozhodli se tedy díky kreslířským schopnostem Vladivoje Tomka k falšování bankovek. Jak byla „padělatelská dílna“ odhalena není zcela jasné. Nicméně 17. prosince 1959 vykonala policie domovní prohlídky u Tomka, Balíka a Tonara a v bytech objevila množství zbraní a střeliva.
Během vyšetřování zadržených ohledně přípravy k padělání peněz a nedovoleného ozbrojování si jeden z vyslýchaných Ladislav Balík chtěl vylepšit pozici podezřelého a přiznal i to, na co se ho nikdo neptal. Událost, která byla po sedmi letech téměř zapomenuta.
„Dále žádám, aby bylo přihlédnuto k tomu, že druhý den po svém zatčení, které, jak se domnívám – a jak mi bylo též orgány VB řečeno – se stalo z důvodů padělání bankovek a držení zbraní, jsem se nechal předvést k vyšetřovateli a doznal jsem dobrovolně svou účast na přepadení vojenské stráže v Praze-Strašnicích v roce 1952.“
autor: Michal Louč/ commons.wikimedia.org/CC BY-SA 4.0
A bylo to. Sedm let nevyřešený téměř zapomenutý případ byl rychle vyřešen. Přestože se nevysvětlilo, kdo vojína Šmatlavu zastřelil, soud byl rychlý a nemilosrdný. Vladivoj Tomek trest smrti. Balík dvacet pět let, Tonar čtrnáct a další od dvanácti do tří let kriminálu.
Žádost o milost prezident Antonín Novotný zamítl. 17. listopadu 1960 byl před polednem Vladivoj Tomek v pankrácké věznici oběšen. Bylo mu dvacet sedm let.
Jeho rodina nebyla nikdy o jeho smrti informována. Urna s popelem Vladivoje Tomka byla znehodnocena.
Zdroje:
