Článek
Komunista B. Reicin, tvůrce koncepce českých kriminálů dle sovětského vzoru. V jednom z nich skončil
V době, kdy soudruzi zatýkali, mučili a popravovali jiné soudruhy, ocitnul se za mřížemi i jeden z těch, který tyto soudružské praktiky u nás zavedl. Jistý Friedrich Reinzinger si jako většina komunistických pohlavárů změnil jméno na Bedřich Reicin.
Nebyla to jeho první zkušenost s kriminálem. Ale tentokrát si sám „naběhl na vidle“. Byla to akce „Lux“, kterou sám inicioval a která ho nakonec poslala na šibenici.
Důvodem spuštění akce „Lux“ bylo odhalit a odstranit z armády důstojníky nepohodlné komunistickému vedení. K ruce si Reicin vzal dalšího fanatického bolševika Karla Švába. Pátrání po třídních nepřátelích přineslo své ovoce. Desítky důstojníků skončily v mučírnách pověstného Domečku na Hradčanech v péči psychopatického sadisty, štábního kapitána a komunisty Františka Pergla.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Jenže sovětští poradci s výsledkem akce spokojeni nebyli. Žádná velká ryba a tím pádem ani žádný velký proces. Logikou vlastní komunistům došli k závěru, že když Reicin se Švábem žádného velkého nepřítele strany a pracujícího lidu nenašli, musí být těmi třídními nepřáteli oni sami.
První na řadě byl Šling, krajský tajemník KSČ v Brně. Zatčen byl 6. října 1950. Ten samý měsíc, kdy Šling na vlastním těle poznával soudružské metody výslechu, byl Reicin povýšen do hodnosti divizního generála. Ozbrojené komando si pro něj přišlo 8. února 1951. Zatýkání v jeho vile připomínalo gangsterku americké provenience. Reicin nevycházel bez početné po zuby ozbrojené ochranky. Proti nim nastoupila skupina hrdlořezů z StB. Generál neměl šanci.
Dva roky byli Reicin i Šváb psychicky i fyzicky nuceni k podpisu svých zločinů proti lidu. Komunistické právo vyžadovalo nejprve přiznání. Důkazy se potom nějak seženou. 3. prosince 1952 byli oba dva, ještě s dalšími soudruhy, pověšeni v Pankrácké věznici.
Kinderfricek, jak říkali Reicinovi, poznal kriminály už v mládí. Jenže buržoazní prvorepubliková vězení byla sanatoriem oproti tomu, co zavedli po roce 1945 bolševici. Za protektorátu přitvrdilo. Špičky KSČ odjely do Sovětského svazu, kde jim byl poskytnut azyl.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Reicin byl poprvé zatčen gestapem 24. března 1939 a 18. dubna propuštěn. Za několik dnů 27. dubna byl zatčen znovu. Podivné propuštění dalo za vznik dohadům o Reicinově spolupráci s gestapem.
Možná k tomu došlo díky paktu o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem. Pokud by šlo o podezření z komunistických aktivit. Ale židovský původ žádnou polehčující okolnost neměl. Přesto byl Reicin i podruhé propuštěn.
Na svobodě přerušil veškeré styky s dřívějšími soudruhy. Oženil se, a protože se poprvé v životě musel živit vlastníma rukama, nevedlo se mladé rodině dobře. Dokonce požádali o finanční podporu Zemský úřad.
Další šeptanda o jeho spolupráci s gestapem se rozjela po jeho odjezdu do SSSR.
Žádosti o vystěhování vyřizovalo Ústředí pro vystěhovalectví židů. Agentura byla pod správou SS. Bylo nutné předložit množství dokladů a složit finanční jistinu. I přesto byla velká část žadatelů odmítnuta. Ne tak novomanželé Reicinovi. Odjeli do Sovětského svazu transportem s dalšími 12. října 1940.
Získat sovětská víza bylo velmi obtížné, ale záruka Klementa Gottwalda měla svoji váhu. A tady začíná další záhadná „vězeňská etapa“ Bedřicha Reicina.
Když skončilo přátelství Hitlera a Stalina v červnu 1941, byl Reicin orgány NKVD zatčen. S odůvodněním zatčení se soudruzi neobtěžovali. Dokonce ani Gottwaldova skupina neměla o důvodech zatčení ponětí.
Za půl roku, přesně 28. října 1941 se v tak zvané „oranské skupině“, tvořené internovanými československými vojáky, objevil jakýsi Reicin, kterého nikdo neznal. A požádal podplukovníka Ludvíka Svobodu o možnost pronést projev k výročí vzniku republiky. Bylo mu vyhověno.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Přirozeně si všichni kladli otázku, kdo je ten Reicin a odkud se vzal. Jediným písemným záznamem o půl roku stráveném v péči NKVD je Reicinův dopis Václavu Kopeckému:
„V době internování (to snad víš, že jsem byl internován jako říšskoněmecký příslušník, poněvadž jsem přece ještě měl protektorátní pas) mně bylo laskavostí orgánů NKVD dovoleno zabývat se překládáním a jinými pracemi. A tak jsem přeložil z ruštiny do češtiny ‚Historii diplomacie‘ – I. díl a tady ji ještě dodělávám.“
Všichni ostatní, kteří prošli sovětskými zadržovacími tábory, popisovali podmínky jako otřesné. Těžká práce, hlad, zima, týrání. Pouze Reicin překládal „Historii diplomacie“.
Podle ostatních vojáků byl Reicin poslán do Oranek už jako agent NKVD. Měl informovat sovětskou stranu o poměrech mezi vojáky a jejich veliteli. Poté byli vojáci přesunuti na různá místa ve střední Asii, aby se sešli v Buzuluku, kde vznikla československá vojenská jednotka. Od té doby byl Reicin její součástí.
Jeho „bojová účast“ v československé armádě je samostatnou kapitolou. Pozdější kariéru agenta NKVD a náměstka ministerstva obrany uzavřela ruka kata v pankrácké věznici.
Zdroj:
