Článek
Jak z nemanželského kluka od Kiliánů z Židenic vyrostl pábitel a spisovatel Bohumil Hrabal
Jedním z předků Bohumila Hrabala byl francouzský voják, který se po zhojení svého zranění v bitvě u Austerlitze jinak u Slavkova ke Grande Armée už nevrátil. Zůstal na Moravě a nikdo už nezjistí důvod, proč se nevrátil do své vlasti. Jmenoval se Kilián.
Hrabal spatřil světlo světa v bytě svého dědečka Tomáše Kiliána a jeho ženy Kateřiny, rozené Bartlové. Jejich dceři Marii se narodil syn, který ovšem nepocházel z lože manželského. Dostal jméno Bohumil. Stalo se tak v sobotu 28. března 1914 v Brně-Židenicích.
Těhotenství svobodné dcery nebylo v těch dobách žádná výhra, a tak se údajně půl roku před narozením budoucího spisovatele odehrála u Kiliánů scéna jak vystřižená z jeho ještě nenapsaných románů.
„Jednu nedělu přišla Mařa dom a řekla rodičům, že bude mít děcko a že ten její ju nechce. Prchlivý děd Tomáš vyrval z almary flintu a pak hnal Mařu na dvůr a tam křičel: Klekni si, já tě zestřelim! Babička Kateřina nalila fazulkovó polívku, vyšla na dvůr a řekla: Nechte teho a pote jezt, nebo to vystydne!“
Autor: Hana Hamplová / Commons Wikimedia / volné dílo
V zápise farní matriky je uvedeno, že se tak stalo v Balbínově ulici číslo 47 a při křtu 4. dubna dostal jméno Bohumil František. Porodní bába Marie Tichá. Matka Kiliánová Marie, konzistoř Židenice. „Totožnost matky zrozence zde zaznamenaného s Marií Boženou Kyliánovou, naroz. dne 6. ledna 1894 manž. Dcerou Tomáše Kyliána a Kateřiny roz. Bartlové byla úředně zjištěna.“
Prarodiče Kiliánovi byli obyčejní lidé, on podle zápisu úřední sluha. Když se brali, babička vlastnila jako osobní majetek budík a děd půllitr. První tři roky Bohumila vychovávala babička. Pokud nebyl venku, žil převážně v pokoji.
„Bohumila upoutal především pokoj… Bylo z něj daleko vidět… stahovací lampa… dvě postele… Nad postelemi uprostřed dotýkajících se pelestí visely pendlovky… všichni, kdo je slyšeli, zmlkli a trvalo chvíli, než se vzpamatovali z toho krásného zvuku…U jedné zdi pokoje byl dědův lovecký věšák s parůžky a kančími zuby… lovecké pušky a klobouk… vycpaná ulovená zvířata a ptáci. Jejich zděšené obličeje vypadaly, jako by ti tvorové byli vycpáni zaživa…
Autor: HTO / Commons Wikimedia / volné dílo
Od dětství se u něj projevoval neobvyklý pozorovací talent. Nic mu neušlo. Díval se na vojáky, když šli na cvičení… omývali si propocené hlavy u pump na kopci… kráčely též často pohřební průvody… Bohumil litoval koně, již courali břichem po zemi… ty smutkem rozbité, rozplihlé tváře… Bohumilovi strýcové a tety, většinou tkalcovští dělníci… napekli řízky, koupili soudek starobrněnského piva a se svými nejbližšími, kteří je navštívili, se vesele bavili… cítili se mezi sebou spokojení…
Ve třech letech skončilo Hrabalovo, tehdy ještě Kiliánovo, moravské období, protože se s rodiči přestěhoval do Polné. Matka se provdala za Františka Hrabala. Do farní matriky přibyl další zápis.
„František Hrabal, účetní v Polné, dal prohlášením ze dne 26. prosince 1916, jež výnosem zemské zprávy politické v Praze dne 25. února 1920 bylo vzato na vědomí, zrozenci zde zaznamenanému svoje jméno. Zrozenci tomu přísluší tudíž nyní příjmení „Hrabal“ nikoliv Kilian.“
Od tří let žil tedy s novým otcem v pivovaře v Polné a jeho první vzpomínka se týkala lékaře. Pořezal si ruku o rozbitou sklenici a přivolaný doktor Michálek mu ránu sešil. Byl to týž doktor, který kdysi ohledal mrtvolu zavražděné Anežky Hrůzové.
Na rozdíl od slunného bytu v Židenicích byl ten v pivovaře temný, slunce tam proniklo jen na krátkou dobu, a tak Bohumil trávil většinu svého času venku. Doprovázel pohřby na hřbitov a pak se vracel s hudbou do hospody, kde muzikanti začali hrát veselé písně na pohřební hostině. Byl stále na ulici, ale vždy odděleně od ostatních dětí. Nikdy se nestal součástí klukovské party.
Hrabal o tom mnohem později řekl: „Chodil jsem na návštěvy, kam jsem chtěl, mluvil jsem, co mě napadlo a dobře jsem viděl a věděl, že úloha augusta není sice moje, ale že v tom kostýmu jsem zas v městečku jednička.“… „a tak jsem byl já něco jako monstrum, tele se dvěma hlavami.“
Jeho rodiče se přestěhovali po válce z Polné do nymburského pivovaru. Zde začal chodit v roce 1920 do obecné školy. Odvedl ho tam kdo jiný než dědeček Tomáš Kilián.
V Nymburce se mu dlouho nelíbilo. Nic na světě mu nemohlo nahradit Židenice. Časem se spřátelil s několika kamarády, z nichž k němu přilnul zvláště Lízal, který často propadal. Opakoval třídu za třídou, až nakonec vyšel z páté obecné… Vedl s Bohumilem pomatené řeči. „Lízal měl vysedlé zuby a oči se mu protáčely nazpátek, jako by se chystal omdlít… Lízalovi rodiče bydleli ve velkých maštalích s ostatní nymburskou chudinou, kde podlaha byla pokreslená křídou a rozdělena na čtyři imaginární místnosti… rodiny zde žily a respektovaly ty pomyslné zdi.“
Fotografie Miaow Miaow / Commons Wikimedia / volné dílo
Mezi prvními knihami, které si oblíbil, bylo dílo Karla Tůmy Z českých mlýnů a příběhy Buffalo Billa. Bohumil se každým rokem těšil na prázdniny, které měl možnost prožít v Židenicích… zde v podstatě objevil základní motivy, jež později uplatnil… pohřby, jídlo a hodování, sluneční dny a prosluněné pokoje, dětské hry a mumraje. Dětské karnevaly pořádané spontánně jeho židenickými kamarády, měly pro něho zvláštní kouzlo… V Nymburce kradl zelí a kapustu z cizích zahrad… s pláčem k matce volal: „Maminko, proč nejsme chudí?“ Přitahoval ho brněnský slang ovlivněný do roku 1945 němčinou. S Němci, kteří pak byli odsunuti, odešel žargon i slang…
Pobyt v Nymburku ho neuspokojoval. Nebylo to tady jako v Židenicích. Až mnohem později se do pivovaru zamiloval. A do maštalí… do železničního mostu… vychutnával ticho, jen voda hučela a vířila za pilířem. V okolí Nymburka viděl jen samou rovinu a velkou báň nad hlavou… velké větve stromů, jež tvořily kolem pivovaru krunýř z větví a kmenů.
V roce 1924 se objevil v pivovaru strýc Pepin …
Zdroje:
