Článek
Bitva u Zborova patří mezi těch několik bitev, opředených národními mýty. Moravské pole, Lipany a Bílá hora jsou „evergreeny“, tedy ty, které každá doba a režim adorovaly.
Zatímco bitva u Zborova se po dvacetiletém vypjatém národovectví první republiky propadla nejprve za Protektorátu a poté za vlády komunistů do zapomnění. Teprve po roce 1990 se začala opatrně připomínat, ale slávy z dob první republiky už nedosáhla.
Vítězství československých legionářů u Zborova sice pomohlo prosadit program samostatného státu, ale zároveň to byla bitva plná paradoxů.
Autor neznámý/ commons.wikimedia.org/volné dílo
Tím hlavním byl fakt, že proti sobě bojovali Češi, takže národnostně to byla dost vyhrocená situace. Češi proti cizákům bylo jasné schéma. Němec nebo papeženec byl tradiční nepřítel. Ale Čech v uniformě legionáře proti Čechovi v uniformě rakousko-uherského vojáka, to bylo něco nového.
A tak spatřila světlo světa hojně tradovaná legenda o dvou Češích, kteří bojovali proti sobě, každý na jiné straně.
Jednadvacetiletý Ludvík byl odveden na vojnu z rodinného statku v březnu 1915. Na ruskou frontu mašíroval s 81. pěším plukem. V září zběhl a po několika měsících pobytu v zajateckém táboře vstoupil do československých legií.
Druhý, o rok mladší Klement, pocházel z nuzných poměrů. Vyučil se sice u strýce ve Vídni truhlářem, ale v dubnu 1915 byl odveden a v prosinci na východní frontě bojoval jako příslušník prvního pevnostního dělostřeleckého pluku.
Jako rakousko-uherský voják se nadmíru osvědčil, proto povýšení a medaile na sebe nenechaly dlouho čekat.
Autor: Alice Schalek/ commons.wikimedia.org/volné dílo
V bitvě u Zborova bojovali proti sobě. Oba přežili. I po válce byly jejich cesty rozdílné, a přesto se nakonec protnuly ve Vladislavském sále Pražského hradu. Mladší Klement byl zvolen prezidentem Československé republiky v roce 1948, starší Ludvík o dvacet let později.
Příběh dvou vojáků, pozdějších prezidentů, je samozřejmě jednou z legend, kterými je bájná bitva opředena. Klement Gottwald si v té době léčil zranění ve špitále v Marmaros-Szigetu a na frontu se vrátil až v srpnu.
Legendy a kult Zborova vytvářeli samotní aktéři i ti, kteří s boji na východní frontě neměli nic společného. Ze Zborova se stalo politikum. Po vzoru jiných zemí vláda rozhodla o vytvoření hrobu Neznámého vojína.
Rozumělo se samo sebou, že to musí být hrob legionáře padlého u Zborova. Delegace Ministerstva národní obrany v roce 1922 odjela do Polska, kde na hřbitově u vesnice Cecová vybrala ostatky muže s prostřelenou lebkou. Ty pak byly slavnostně uloženy 1. července 1922 do gotické radniční kaple na Staroměstském náměstí.
Různí politici blábolili své fráze během každého výročí bitvy, bili se hrdinsky v prsa a svoje plky obohacovali termíny „bratři“ po vzoru legionářů nebo slovem „tož“, kterýžto moravismus používal T. G. Masaryk.
Klasickou ukázkou byl politický prostitut ve funkci pražského primátora Baxa. Ten během svého projevu nad hrobem Neznámého vojína dojatě blábolil o padlých od Zborova, legionáře oslovoval „bratře“ a přitom byl během války poslancem vídeňské Říšské rady.
Autor neznámý/ commons.wikimedia.org/volné dílo
Zborovské oslavy získaly oficiální charakter a byly organizované státem. Konala se dokonce „Národní pouť ke Zborovu“. Tisícovka účastníků jela z Prahy, dalších pět set se jich přidalo v Košicích.
Ani umělci nezůstali pozadu a téma Zborova se stalo tématem spisovatelům, básníkům a dramatikům. Pokud dnes někdo ohrnuje nos nad angažovaností umělců za předchozího režimu, nebylo to nic nového. Měli svůj vzor v těch prvorepublikových. Navíc poklonkování vrchnosti, vychvalování současných mocipánů a kritika těch minulých je součástí jejich kumštýřského řemesla
Přímý účastník bitvy, pozdější generál Rudolf Medek měl legionářskou anabázi jako stěžejní téma své literární činnosti. Dnes jeho styl a patos mohou vzbuzovat úsměv, ale tehdy to byla špičková literatura.
„Duj, východní daleký větre, i rci tam našim za Karpatami,
že my jdeme do boje za zpěvu písní, pod vlastními prapory,
s překypělou i oddanou duší!
Nic není strašno, nic není vzdáleno, není obav, ni pochyb, ni úzkosti.
Všem paže ztuhly v kladiva“.
To jen krátká ukázka z jeho básně s příznačným názvem „Zborov“.
Oslavy dvacáté výročí Zborova v roce 1937 trvaly několik dnů. Nechyběl průvod Prahou, delegace ke hrobu Neznámého vojína, vojenská přehlídka a hrdinný proslov prezidenta Beneše, který za rok stejně hrdinně uteče a nechá národ na pospas dravcům. A nebude to jeho poslední útěk.
Autor: Alice Schalek/ commons.wikimedia.org/volné dílo
V roce 1940 němečtí okupanti hrob Neznámého vojína zrušili a ostatky vojáka od Zborova spálili.
Později, po únorovém převratu roku 1948, komunisté vymazali Zborov z oficiální historie podobně jako legionáře.
Zdroj:
