Článek
Týdny a měsíce před sarajevským atentátem se plánoval světový konflikt, vražda následníka byla jen záminkou
Noviny Národní politika ve čtvrtek 4. června 1914 oznamovaly čtenářům, že „císař Vilém zavítá na Konopiště opět letos na podzim, aby se zúčastnil střílení bažantů.“ Ve stejné době měl přijet i britský panovník.
Jenže novinářské prognózy se nejen nevyplnily, ale pokud by se někdo na podzim vrátil k oněm Národním listům ze 4. června, nevěřil by vlastním očím.
Z podzimních návštěv nic nebylo. Údajný hostitel a následník trůnu už ležel v hrobě, německý císař Vilém II. si s anglickým králem Jiřím V. vyhlásili válku a z lovu na bažanty se stal lov na lidi.
Dva týdny před svou smrtí 12. června 1914 arcivévoda František Ferdinand d'Este přivítal na Konopišti německého císaře Viléma II. Ten mu zcela bez obalu řekl, že válka s Ruskem je nevyhnutelná. Navíc potvrdil svému hostiteli slib vojenské pomoci ve válce Rakouska proti Srbsku.
Jak patrno střílení bažantů byla jen chabá zástěrka skutečného důvodu setkání. Bylo třeba doladit poslední informace ohledně preventivní války, která nebyla v armádních kruzích ničím novým.
Měsíc před tímto setkáním následníka a císaře se v Karlových Varech setkali náčelníci generálních štábů obou zemí Helmuth von Moltke a Franz Conrad von Hötzendorf. Oba se shodli, že jakýkoliv odklad zahájení války je nemyslitelný. Protože i nepřátelé horečně zbrojí.
Jejich plány ovšem byly z říše snů, podobné oněm zprávám z Národní politiky. Velká Británie prý do bojů nezasáhne, Francie bude vyřízená do šesti týdnů a pak německá vojska vedená chrabrým císařem Vilémem II. pomohou rakousko-uherským vojákům porazit Rusko i Srbsko.
Jak se říká, člověk plánuje a Bůh se směje. I když zrovna v tomto případě to k smíchu moc nebylo.
Karty byly rozdány, dohody a sliby stvrzeny, čekalo se jen na nějakou vhodnou záminku. A figuru, která by celý plán uvedla do chodu. A hodně rychle.
Ferdinand d´Este to jako synovec císaře neměl lehké. Ferdinandův otec sice vykonal zbožnou pouť do Svaté země, která měla zajistit šťastný život jeho rodiny. Ale i v tomto případě se realita minula s přáním. Po návratu do Vídně zemřel na tyfus, kterým se nakazil z vody Jordánu. Tím se jeho syn, majitel panství Konopiště, stal rázem následníkem trůnu.
Jenže být následníkem, když ve Vídni sedí přestárlý byrokrat obklopený smečkou gerontů, je situace k uzoufání. Přesto se následník pilně připravoval k převzetí moci, i když „starý v Hofburgu“ měl snad devět životů jako kočka. Nebo jeden jako želva. Ty se prý dožívají sta a více let.
Ferdinand to měl jasně naplánované. Možná se někomu zdály jeho vize příliš troufalé nebo nereálné, ale po nástupu na trůn neměl v úmyslu nechat kámen na kameni.
Nejdřív srovná Maďary. Vzájemná nesnášenlivost nebyla žádným tajemstvím. Zruší dualismus a habsburská říše bude opět jedna. Jeden stát, jedna vláda, jedno vojsko. A Bůh se opět zasmál.
Na podzim roku 1913 se arcivévoda rozhodl navštívit Bosnu. Přestože Habsburkové o obsazená balkánská území pečovali, snažili se zaostalý kraj civilizovat, což stálo nemalé finanční prostředky, dobře věděli, že je lepší tam nejezdit. Nebyli vítaní, natož milovaní.
V červnu 1914 byly v Bosně naplánované vojenské manévry, kterých se měl zúčastnit i generální inspektor rakousko-uherské branné moci arcivévoda František Ferdinand.
Jak již bylo zmíněno výše, dva týdny před odjezdem přivítal František Ferdinand na Konopišti německého císaře Viléma II. v doprovodu kancléře Hollwega a admirál Tirpitze. Představitelé Německa nepřijeli na Konopiště střílet bažanty. A za zavřenými dveřmi sídla se nepekla jen zvěřina. Tam se „pekl“ největší válečný konflikt moderních dějin. A majitel Konopiště měl posloužit jako „užitečný idiot“ německé branné moci a vojenského průmyslu.
V úterý 23. června 1914 se manželé František Ferdinand a Žofie vydali na cestu z Konopiště do Bosny.
Kostky byly vrženy.
Zdroje:
