Článek
Proto musel narukovat do Wehrmachtu, což celý život úspěšně tajil, sloužil u námořnického dělostřelectva jako neozbrojený pozorovatel kdesi na severu, v Dánsku nebo Norsku, takže přímo ve válce nebojoval. Ta ho tak ani zdaleka nepoznamenala tolik, jako internace v sovětském gulagu.
Tam se dostal poté, co padl do zajetí. Když byl po roce propuštěn, musel se sám ze Sibiře dostat do „civilizace“, cestoval tisíce kilometrů v nákladním vagóně, musel jít i pěšky. Drasticky zhubl, jedl co se kde dalo, včetně kořínků. Když konečně dorazil domů, nepoznala ho nejen sestra Ema, ale ani vlastní matka!
Jak byl zesláblý, nakazil se tuberkulózou. I když to s ním nevypadalo nejlépe, přežil. Možná to, aby vytěsnil tyto zážitky z duše, uspíšilo jeho rozhodnutí stát se komikem, k čemuž měl sklony už od dětství, miloval cirkusy a hlavně klauny. Jako kluk se jednou odpoledne „vloupal“ do šapitó a aby mohl sledovat večerní představení, našel si skrýš mezi lavicemi.
Chodil často i do kina, pochopitelně převážně na veselohry, možná v nich podvědomě nacházel inspiraci. Ve škole nepatřil k premiantům, nicméně na přání otce, podnikatele, vystudoval bez problémů vyšší obchodní školu, i když se tím živit nikdy nemínil. V genech měl ale jeho typicky germánskou důslednost.
To se později projevilo i na jeho vystoupeních, gagy vymýšlel do nejmenších podrobností dokud nebyl spokojen, v duchu si analyzoval kde a čemu se diváci smějí, aby toho mohl využít a upravit text. Do televize se scénky ale dostaly až poté, co byly - i dlouhá léta - ohrané na estrádách.
Právě tam jeho talent objevil příležitostný konferenciér František Budín - ten jinak pracoval jako účetní u Českých drah - a nabídl mu spolupráci. Byl z dvojice ten chytrý, který musel pořád dokola něco vysvětlovat natvrdlému človíčkovi v klobouku.
Nechtěl se ale vzdát svého zaměstnání, takže neměl tolik času, kolik by Felix potřeboval a protože zájem o něj stoupal, musel si najít i další herecké partnery. Například Milana Nedělu, Jiřího Brudera, Milana Macha, Viktora Mauera, Miloslava Šimka.
Ten s ním chtěl hrát dál, ale pak to nějak nedopadlo, nenašli společnou řeč, jejich komika byla přece jen odlišná. Nabídl mu roli ve filmu Jen ho nechte, ať se bojí, ale to vehementně odmítl, stejně jako v dalších případech, chtěl mít vždy kontrolu nad scénářem, nebyl ochoten odříkávat cizí texty.
V jedné skvělé skeči si zahrál s Miroslavem Lipským, v něm pro změnu působili jako oba hlupáci při luštění křížovek. To byla jedna z mála výjimek, kdy nehrál prim, šlo o zcela rovnocenné partnerství dvou výjimečných komiků a slavilo obrovský úspěch.
Dal se ale naprosto nečekaně dohromady s Karlem Gottem, který velmi stál o spolupráci s ním, byl velký příznivec jeho humoru, vystupovali společně v televizi i na některých jeho koncertech. Kultovní se pak stala scénka Včera, dnes a zítra s Ivou Janžurovou.
Svůj soukromý život tajil, což v té době šlo lehčeji než dnes, ale nebyl žádný uzavřený morous, měl rád společnost, jen v ní nevystupoval jako bavič, spíš pozoroval dění a někdy možná i hledal inspiraci. Už před válkou se seznámil s jistou Evou Vorlíčkovou a po návratu z gulagu s ní žil, byla válečná vdova.
Dlouho si ji nevzal jen proto, že brala po zesnulém manželovi velmi slušný důchod, kterým, než se proslavil, živila rodinu, jeho začátky v showbyznysu nebyly snadné. Nevadilo mu, že přitom vyženil dceru z předchozího vztahu, děti miloval. Pak měl ještě jednu vlastní, Irenu.
I když na pódiu působil přihlouple, některé ženy na něj přesto - nebo právě proto - letěly. Možná jim připomínal, že podobného ňoumu mají doma, jen s ním není taková legrace. Ne vždy dokázal odolat, i když nebyl sukničkář.
Na jeho nevěry mu manželka přišla díky tomu, že byl perfekcionista. Vedl si totiž deník, do nějž si zapisoval úplně všechno, včetně milenek. Sice ho pečlivě skrýval, ale jednou zapomněl, takže zvítězila ženská zvědavost.
To prohloubilo její (možná i vrozené?) deprese, umocněné ještě tím, že kvůli častým vystoupením nebyl často doma a cítila se osaměle. Nakonec kvůli psychické labilitě spáchala sebevraždu, což si zbytek života hodně vyčítal, dcera poté vzpomínala, že ho viděla poprvé plakat.
I když se z divadelního hlediska zdálo, že Felix Holzmann má jen jednu hereckou polohu přihlouplého človíčka v klobouku s velkými brýlemi ala Harold Loyd, který neustále něco opakoval a pletl se, není to pravda. Třeba ve scéně v restauraci ztvárnil nenapodobitelně svérazného číšníka.
Pokud jde o kostým, nešlo o nic složitého, i když je střídal, občas nosil šátek - prý jako ochranu proti virům - někdy měl na sobě pracovní plášť, ale také i hodně nápadná saka. Naprosto typické pro něj byly velké brýle, po čase je střídal. Jeho dialogy vzbuzovaly u publika salvy smíchu.
Ty ještě podpořil jeho jakoby zpěvavý hlas na konci dialogu. Měl i rituál, při každém vystoupení si dával ruku na horní část břicha. Nenabízel sice nijak inteligentní humor, některé scénky měl částečně odposlouchané z ulice, MHD, do hospod moc nechodil.
Bez obvyklých propriet vypadal obyčejně, takže se mu jen málokdy stalo, aby ho někdo poznal. V normalizaci neměl - jako jeden z mála - problémy, politice se při vystoupeních zásadně vyhýbal, a jeho šarže natvrdlého nešiky zřejmě nevadila. Nebyl ani mezi umělci, co podepsali Antichartu, nepozvali ho.
Možná i proto, že si v roce 1972 vzal o čtvrt století mladší východoněmeckou zpěvačku Bärbel Greifovou, ta vystupovala převážně na zaoceánských lodí, takže procestoval celý svět. A aby tam nebyl na „ocet“ staral se o zábavu komickými čísly, sice si musel vystačit bez partnera, ale zvládal to.
I když většina jeho scének byly dialogy, neměl problém ani s monology, viz scénka s andulkou a rybičkami. Dostával hodně nabídek z České televize a pokud mohl, tak je přijal. To se týkalo zejména Silvestra.
Ten se naštěstí pro něj obvykle natáčel v létě, o divadelních prázdninách, kdy i on neměl tolik práce. Obvyklé klienty na parníku, manželské páry, vystřídaly rodiny s dětmi, které si na zpěvačku a komika nepotrpěly.
Volný čas trávil v Saské Kamenici, ale vracel se do Čech, žil v poklidu. Hodně se věnoval svému koníčku, zajímal se o buddhismus a východní náboženství - a také astrologii. Ta se stala i námětem scénky s Milanem Nedělou.
K horoskopům ale neměl důvěru, považoval je v devadesáti případech ze sta za podvod. Věřil, že existuje posmrtný život, či převtělování. O tom se mohl přesvědčit 13. září 2002, kdy ve věku 81 let náhle opustil tento svět.
Zdroj:
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/121671-felix-holzmann.html
https://www.youtube.com/watch?v=zDdmArVCex8
https://dvojka.rozhlas.cz/legendy-zabavy-felix-holzmann-9092720
