Článek
Do kanceláře nakoukne uklízečka Helena: „Chcete dneska vytřít?“ No chceme, že jo, vždyť pršelo, na lino jsme určitě našlapali. Kýveme hlavou a věnujeme se své práci. Uklízečka nemotorně vytírá, strká nám do židlí. Raději se zvědám a odcházím. Nestačím se divit, jaký má smeták. Co já vím, tak všechny uklízečky v podniku už pracují s mopem. Naše Helena má starý smeták. Musela ho nafasovat, když nastoupila. A že to bude hodně dlouho. Štětiny má dávno odrhnuté skoro až na dřevo. „Helenko, proč si nenafasujete nový smeták, nebo spíš mop? S tímhle už nemůžete vůbec pracovat.“ Helenka roztaje, usměje se jako sluníčko. „No vidíte a to s tím dělám, celou dobu, co jsem tady.“ Věřím. Úklid se také táhne celou věčnost. Setření lina. Na stoly uklízečka nesahá, máme tam důležité dokumenty. Nemyje ani nádobí. Stojí u širokého parapetu, na kterém jsou také nějaká lejstra, ale navíc se tam převrhla kytka a vysypala se hlína. „Tohle mám taky uklidit?“ „Kdybyste byla tak hodná. My tu nemáme smetáček.“ Odpovídá kolegyně. Helenka ovšem také nemá smetáček. Bude to pracné. Musí sejít o patro níž a najít ho ve svém kumbálu. Taktéž lopatku. Konečně dovytřela a já mohu zpět ke svému stolu. Asi po půl hodině se vrací se smetáčkem, omete parapet od hlíny a líčí nám problém s hadrem, kterým bylo potřeba otřít parapet. „Kdybyste mohla otřít ještě tyhle regály.“ Praví kolega. Je pravda, že na policích je hodně pracovních materiálů, ale opravdu už plavou v prachu. „A kdy?“ Vytřeští oči uklízečka Helenka. „No, až budete mít čas. Třeba zítra, nebo pozítří.“ Helenka se očividně děsí. S regály nepočítala. „Tak příští týden ve středu. Ale musíte si to předtím uklidit, než to otřu.“ Druhý den, přichází kolegyně do práce už vybavená hadříkem a raději otírá regály sama.
Ve středu dalšího týdne se dobelhá uklízečka do kanceláře. Bolí jí záda, má toho moc. Je to hrozné a ještě to vedro. Nikdo nemá náladu jí poslouchat. Všichni se věnují své práci. „Tak vám otřu ty regály. Sklidili jste si je?“ „To už není třeba.“ „Tak to je dobře. A vytřít byste dneska chtěli?“ Koukáme pod nohy. Inu, přáli bychom si mít čisto, ale tak nějak bez té uklízečky. Dnes je mimořádně hovorná. Líčí nám, co všechno musela uklidit a koho navíc ještě zastoupit a navíc to horko, že? A jak jí bolí nohy. „Ten dortík v kuchyňce je krásný, jo, to vy se máte. Celý den jste za stolem, sedíte, něco si tam ťukáte a ke svačince dortík. Ale já si dám možná dneska oběd v kantýně. Ale přece jen ten dortík…“ Kolegyně Markéta měla narozeniny, přinesla malý dort a jeho poslední výseč zbyla na Marka, který musel doprovodit maminku k lékaři. Teď na to má zálusk uklízečka Helena. Naštěstí se zrovna Marek vrací a může se chopit svého kousku. Heleně padá brada a pokračuje v pomalém vytírání hadrem namotaným na smeták bez štětin. Motá se a překáží, žduchá nám do stolů a už nemluví, je asi naštvaná. Najednou se narovná: „A co ty kytky na chodbě. Dělají strašný bordel. Kdo to má pořád zametat. Ještě je tam chcete? Já bych si tu, co zrovna kvete, klidně vzala. Ta by se mi hodila.“ „Ty kytky tam dala naše šéfová. To budete muset jít za ní.“ Helena protáhla obličej a pokračovala dél ve svém dílu.
Se slzou v oku vzpomínám na uklízečku na bývalém pracovišti. Uklidila, ještě než jsme ráno nastoupili do práce. Vůbec jsme o ní nevěděli. Vše bylo čisté, lina vytřená, koberce vyluxované, hrnky umyté, na policích nebyl prach. Umyla okna, nechala vyprat záclony, neskutečný servis.
