Článek
Až do sedmé třídy jsem Filipa znala jen z dohledů na chodbě a z pedagogických porad. Na chodbě vždycky pěkně pozdravil a tak, jak to žáci dělají, když si chtějí povídat, zeptal se, jak se mám, pak povídal o sobě. V hodinách to bylo jiné. Filip měl ADHD, takové to opravdové. Nedokázal sedět, neustále vykřikoval a diskutoval se všemi okolo, dělal třídního šaška. Neustále měl napomenutí třídního učitele za různé drobné lumpárny.
V sedmé třídě jsem v jeho třídě učila výtvarku. Pro kluky to byl spíše trest, u většiny z nich se vývoj zastavil někde u hlavonožců a jejich výkresy byly lehce zaměnitelné s výkresy dětí u zápisu do první třídy. Vymýšlela jsem proto různé abstrakce, různé techniky, které alespoň rozvíjely jejich jemnou motoriku. Motivovat Filipa k práci byl nadlidský úkol. Většinou nechtěl ani začít, ale vždy jsme se domluvili na nějakém postupu. V hodinách se navíc mohl kdykoliv projít, vždycky byl nějaký důvod. Myslela jsem si, že máme dobrý vztah. Na poradách jsem se nikdy nepřidávala ke kolegům, kteří jeho chování neustále řešili.
Před Vánocemi panovala taková milá a vlídná atmosféra, ke konci hodiny jsme si popřáli hezké Vánoce a Filip se postavil a popřál mi, abych umřela. Najednou bylo ticho a všichni čekali, co udělám. Stála jsem a jediné, co mě proběhlo hlavou, bylo, že nám malé děti, že to se přeci nemůže stát. Také to jsem Filipovi řekla a šla jsem. Teprve v kabinetě jsem se rozklepala, ale přestávky jsou desetiminutové a nikdo jiný za mě na další hodinu nepůjde. Brečela jsem až doma. Prostě mě to zasáhlo. Nehraji soutěž o nejoblíbenějšího učitele, ale myslím si, že mám se svými žáky hezký vztah. O to víc mě jeho slova ranila. Filip to neřekl ve vzteku, v hádce, neměli jsme konflikt. Nebyl vulgární, agresivní. Nic takového, mluvil úplně klidně bez emocí. Jako by řekl jen dobrý den.
Druhý den jsem zašla za jeho třídní, za ním jsem jít nemohla, neměla jsem sílu. Kolegyně s ním promluvila a přišel pak za mnou. Omluvil se a snad byl i upřímný. Prý to měla být jen legrace, moc se omlouval. Neměla jsem důvod nevěřit mu, něco takového se už neopakovalo, ale i po letech to ve mně zůstalo.
Učitelé, a zvláště učitelky bývají častým terčem vtipů, ale i urážek a znevažujících výroků. A i když se to nezdá, jsme jen lidé, máme svá citlivá místa a taková slova nás umí ranit. Možná řeknete, ať to tedy neděláme, že máme možnost volby, ale děláme to i kvůli těm druhým, těm, kteří si nás váží a po letech si na nás vzpomenou.
