Článek
My, Husákovy děti, jsme se naučily poslouchat, plnit úkoly, moc na sebe neupozorňovat. V životě jsme neměly pocity, a pokud ano, tak jediný, a to pocit strachu, že něco nestihneme nebo nedej bože uděláme špatně. Děláme vše pro to, abychom strach neměly. Neumíme říct ne, když dostáváme další práci, kterou určitě zvládneme. Neumíme si říct o vyšší plat a čekáme, že si někdo všimnul, že pracujeme hodně a dobře. Nikdo si nevšimne, a tak jen remcáme u televize a u piva. Do důchodu, ženy, jsme měly jít před šedesátkou, pak těsně po šedesátce a teď je to v 67, skoro o deset let později. Nikdo z nás se neozval, jsme prostě poslušní. Co na tom, že v šedesáti kvůli celoživotnímu zápřehu (ta práce navíc) budeme totálně vyšťavení a neudržíme krok s dobou, myšlenky v hlavě a ani tělní tekutiny. My to zvládneme, nějak to uděláme, protože máme strach, abychom…
Sněhové vločky, naše děti mají pocity – jsou happy, mají depky, nic se jim nechce, jsou v chillu (čti v čilu, neboli v klidu). Nejčastěji je to ale pocit ohrožení, který je velmi nepříjemný a musí se mu bránit zuby nehty. Pocit ohrožení zažívají prakticky kdykoliv mají udělat něco, co po nich chce někdo jiný. Vstávat před polednem, dělat něco, z čeho neplyne prospěch, a vůbec dělat něco navíc a lépe. Mají přesně stanovené cíle, jednoduše definované větou: Takhle mi to stačí.“ Je jim jedno, že dělají chyby, chybu někdo najde (Husákovo dítě), pravděpodobně ji i opraví nebo pošle vločce k přepracování. A komu to vadí? Vločkám určitě ne. Považujeme je proto za bezohledné, nezodpovědné a třeba i sobecké, ale to je náš pohled a náš problém. Oni se tím rozhodně netrápí.
Sněhové vločky umí říct ne a umí říct dost. Pokud se jim něco nelíbí, jdou od toho. Ozvou se, když není něco podle jejich představ. Možná pro to chybí v řadě oborů mladí lidé, prostě takhle pracovat nebudou. Vlastně jim můžeme závidět, my jsme se celý život tohoto báli protestovat a dali jsme si raději značku „ti zodpovědní“ místo toho, abychom šli do sporu.
Sněhové vločky mají rádi svůj standard, nemusí být nijak vysoký, ale omezovat se také nechtějí. Snad proto se neženou do manželství/dlouhodobých partnerských vztahů a už vůbec ne do dětí. Děti mají rádi, ale u těch druhých. Pro ně samotné by to bylo omezení a vlastně mají ještě dost času. Před pár lety se rodičovství odkládalo kvůli kariéře, touze studovat a cestovat, teď? Nevím, snad pohodlí.
Proč si stále dokola stěžujeme na naše děti? Myslím, že máme náš obvyklý strach, tentokrát o to, že se o nás nepostarají, že na stáří budeme na všechno sami. Možná jsme na ně tvrdí proto, že jim jejich životní styl jednoduše závidíme.
