Článek
„Tak Franto, “ stojí učitel naproti sedmákovi, položí mu ruku na rameno, podívá se mu přímo do očí a pokračuje, „to je naposledy, co jsi…“ Můžeme si domyslet, co Franta udělal. Držel spolužákovi dveře u záchodu, počmáral lavici, křičel vulgarismy, bouchal pěstí do skříně, důležité však je, co následovalo potom.
Vedení školy přišel e-mail o nepřiměřeném chování nového pana učitele s žádostí o okamžité řešení a drobnou výhružkou v podobě školní inspekce. Samozřejmě má maminka pravdu, na děti nesmíme sahat a už vůbec ne s nimi hrubě mluvit. Ve škole už řadu let neexistuje, aby někdo dostal pohlavek, aby učitel tahal žáka za vlasy nad uchem, hodil po něm klíči, jak to bylo zvykem, když jsme chodili do školy my, nemyslitelná je rákoska, kterou zažila generace dědečků. Existují ale další situace. Musíme si dávat pozor, abychom nestáli moc blízko, opatrně bychom měli zacházet s pohlazením nebo obejmutím, vysvětlovat asi nemusím. A učitelé - muži to mají ještě složitější. Ideální je žáků se prostě nedotýkat.
Ruka na rameni však byla něco jiného. Pan učitel, chlap 50+, chtěl situaci řešit chlapsky, přímo z očí do očí tak, jak to dělal celý život a fungovalo to. Jenže. Dneska máme školy plné chlapců, kterým v životě chybí kontakt s mužskou autoritou. Prostě taťka není ve výchově přítomen, vychovává mamka a babička, taťka jen na liché víkendy. Ze školy jsou také zvyklí jen na učitelky a s rukou na rameni od pana učitele a důrazným napomenutím se prostě neumějí vyrovnat. Kluci na to prostě nejsou zvyklí. Je to pro ně nové.
Pan učitel absolvoval pohovor v ředitelně. Stížnost ho velmi zaskočila, nutno podotknout, že než nastoupil na základní školu, učil na střední odborné škole, s žáky druhého stupně zkušenost neměl. Jako kolegyně, které už patří k inventáři školy, jsme se mu snažily vysvětlit, co všechno se nemůže. S čím už máme své zkušenosti. Je úplně běžné, že si rodiče stěžují na postupy při řešení, nazvěme to, kázeňských přestupků. Je totiž jednodušší řešit postup školy a učitelů než ohýbat proutek, dokud je ještě mladý. Navíc Česká školní inspekce a další orgány stojí na straně slabšího, tedy žáka. Jednoznačně by stížnost vyhodnotili jako opodstatněnou.
Dnešní děti nejsou ani lepší ani horší, než jsme byli my, mají to prostě jinak. Mají pocity a potřebují naplňovat své potřeby. My jsme byli vychováni k poslušnosti, na pocity ani na potřeby se nás nikdo neptal a nevěděli jsme, že je můžeme mít. Konec konců jako Husákovy děti chodíme poslušně do práce a bojíme se říci si o navýšení platu nebo odměny a důchod v nedohlednu.
