Článek
Nevím, jestli se tak stane. Ale jistě jde o jednu z možných verzí budoucího vývoje. S vědomím již dříve napsaného / Mír na Ukrajině a česká škola / se pustím o kousek dále. Hádám, že výlet nebude úplně růžový.
Také jsem v učitelských kuloárech zaslechl, že kráčí o velmi spekulativní téma s dosahem na pověstný tenký led. Když jsem projevil více zvědavosti, dostalo se mi poučení, že nikam neodejdou, i kdyby válka skončila. A hned byly doplněny argumenty. Kdo by odsud odcházel? Proč by tak činil, jestliže se tu má dobře? A hned se dodává další podpůrné tvrzení - pro ně je to tu jako na Západě. Životní úroveň je i přes výhrady neskonale vyšší. Občanská vybavenost a příležitosti jakbysmet. Jen blázen by se vracel do horšího…
Ducha výroku chápu. Na druhé straně si musím klást otázku - kolik českých a moravských občanů žije ve vedlejších vyspělých zemích? Vylidnila se naše republika po úplném otevření hranic? Nastal snad po spuštění tzv. Schengenu exodus pracovních sil? No - nikoli. Nestalo se. Přesto se jedná o zajímavý postřeh, který by neměl být jen tak smeten pod stůl. Naopak je potřebné mu věnovat pozornost. Což se pokusím někdy příště. Vidím tam zřejmý potenciál pro debatování. Zde ještě poukážu na další jev, který by neměl být zakrýván. Stručné znění je - svezli se sem i ti, kdo ochranu před válkou nepotřebovali. Proč by jinak přijeli v docela drahých autech a měli u sebe poměrně hodně peněz na hotovosti, aby mohli provádět nákupy ve velkém? Zaslechl jsem, že někomu jako kdyby se vrátily představy a obrazy z devadesátých let - osoby v dražších autech, svazky peněz v kapsách a „organizování činnosti“. Jak člověk koupí, tak prodává. Nic jsem na názoru neměnil. Neřadím se mezi manipulátory.
Dost výjimečný pohled - myslím mimo „oddecháře“ - jsem našel v jiné třídě. Počet cizích žáků se pohyboval kolem poloviny desítky a pochopitelně přinášeli zátěž. Nicméně proces probíhal bez zásadních potíží. Jen někteří občas nenosili pomůcky, avšak zdaleka ne všichni. Jako zkušená a prozíravá osoba je vyučující měla přichystány pro trvalou potřebu u sebe na vedlejším stolku. Ráda vyhověla, současně nechtěla, aby si české i cizí děti přivykly na vysoký stupeň obsluhy. A opravdu se později ukázalo, jak by se část rodičů ráda spolehla na její péči. Jistě, vždyť jim šetřila práci.
Když se postupně zvyšoval počet tak, jak přicházely utečenecké vlny, zjistila, že nečeští žáci založili něco jako frakci. Trochu svět sám pro sebe. Až se zpožděním si uvědomila negativní dopady. Doma mluvili téměř bezvýhradně ukrajinsky a rovněž děti mezi sebou. Jak by se poté daly očekávat lepší výsledky v českém jazyce? Proto se snažila o opravdové začleňování, kde se nějaké třecí plochy vyskytly. Ale nic „těžkého“. Vnímala opatrné kontakty s českými dětmi, které se postupně rozšiřovaly. Třeba jedna cizinka si oblíbila českou žákyni, která jí aktivně pomáhala, a nastal „průlom“. Rozhodně lepší verze než pomluvy, omezování a napadání.
Když se tak podívá s určitým odstupem, tak by řekla, že jejich odchodem by se ve třídě mnoho nezměnilo. A hned dodává, že na rozdíl od kolegyň má výhodu, že „její cizí“ děti se chovají bez agresivity, kterou jinde vidí. Cenným dodatkem je, že zjistila, jak jednotlivé děti pocházejí z ne/úplné rodiny. Jak sama přiznala, po detailech nepátrala. Jednak z časových důvodů a jednak se necítila dost kompetentní k řešení případných odhalených potíží a trampot. Jak může, tak pomůže, ale roli všespasitelky brát a hrát nebude.
