Článek
Ne úplně přímo, ale částečně navážu na své nedávné dva příspěvky:
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-je-mi-22-a-tohle-delat-nebudu-86235
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-je-mi-57-a-musim-delat-co-je-86404
Je mi znám konkrétní příklad paní, která o pár desítek měsíců překročila padesátku. Přihlásila se na poměrně prestižní pozici. Ne že by se na dosavadním místě měla špatně, ale byla si vědoma, že je dobrá a lecčeho již dosáhla. Proto chtěla pokračovat jinde. Ano, pomýšlela na laťku položenou o kousek výše. Nabídek se objevilo dokonce několik a neviděla je jako špatné. Zvolila nejlepší z nich a přihlásila se do výběrového řízení. Jak sama očekávala, vůbec si v něm nevedla zle. Kdybychom se ocitli ve sportovní oblasti, napsal bych, že první rozjížďku zvládla bravurně a postoupila do čtvrtfinále. Podobně si vedla v následujících dvou kolech. Přece jen se ukázalo, že jako starší má bohatě vědomostí, znalostí, dovedností a především zkušeností a že si během let praxe vybrousila mnohé ze svých schopností. I mezi mladými lidmi s vyšším vzděláním potvrzovala svoji konkurenceschopnost.
Tak by mohl znít důvod, že pro nás nebude překvapením, že v posledním čtvrtém kole zvítězila a obdržela od komise 92 bodů ze stovky možných. Na druhém místě skončila o dost mladší žena a zůstala těsně pod hranicí 85. Jak se o ní vyjádřila, slušná soupeřka. Pak přišlo setkání s hlavními osobami podniku. Prý budou hovořit otevřeně. Moc si cení její úrovně, její know-how je „fakt úctyhodné“. Tady už tušila, že nebude přijata, ač by ve sportu brala jasnou zlatou medaili. Bez přezkoumávání. Hlavou jí proběhlo cosi o mazání medu. A opravdu. Vedoucí věděli, že by se na věk neměli odvolávat, ale „prý chtěli být upřímní, a tak jí to řekli, místo aby záhadně mlžili, jak se leckde stává“. Takže nebude přijata. Co udělala? Zachovala se na úrovni. Jak ostatně byla doposud zvyklá. Poděkovala, že se mohla zúčastnit. Vždyť rovněž pro ni šlo o důležitou zkušenost. Nabídky se nezalekla a zkusila. A velmi úspěšně. Poté si ještě vyslechla cosi o investicích do potenciálu mladých, ale aby se přiznala, nemohla se přinutit, aby poslouchala plně na obě uši. Ale odešla v klidu. Smířena.
Za sebe bych doplnil, že od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí máme k dispozici cosi jako seznam osobních vlastností, které mohou starší zaměstnanci a zaměstnankyně nabídnout a který rozhodně nelze vnímat jako špatný či nedostatečný. Naopak. Jen se nějak zdá, že majitelé, zaměstnavatelé a nadřízení daný úsek moc nezohledňují. Jestliže se podíváme na současný trh práce, kdo může zaručit jeho dobré fungování? Myslím na situaci, kdy mladým se nebude chtít pracovat podle představ a plánů managementu a starší pro ně budou prostě moc staří. Nebude pracovat nikdo? Sem se patrně nedostaneme, nicméně už dnes je třeba se odpovědně zamýšlet, jakou cestou se do budoucna chceme ubírat. Pracovní scéna nevypadá příliš pozitivně. Navíc se řadu let projevují tlaky na zvyšování finančních příjmů. Kdo by nechtěl brát více? Bude však mít co nabídnout? Aspoň z půlky co a kolik umí naše protagonistka? Co se asi bude odehrávat v příštích měsících a letech?
Kdyby někdo měl zájem, na závěr uvedu pár podpůrných elementů a přístupů a osobních vlastností, které se příslušnými odborníky považují za přednosti starších pracovníků. Za prvé nemají malé děti, a proto tolik nespěchají domů. Za druhé jsou vstřícní k přesčasům. Za třetí projevují loajalitu k zaměstnavateli. Za čtvrté se neřadí mezi fluktuanty. Za páté plní úkoly vcelku svědomitě. Za šesté se umějí vyrovnat i s povinnostmi, které je nebaví a nejsou pro ně přitažlivé, jednoduše vědí, že je někdo zajistit musí. Za sedmé se snaží chápat vedení. Za osmé mají hodně zkušeností a neváhají je uplatnit. Za deváté platí, že méně je někdy více a že pomalejší postup občas vede rychleji do cíle. Za desáté si svého místa cení a netrousí poznámky typu „vedle se mají lépe“. Za jedenácté rádi přispějí svými postřehy, avšak děje se v zájmu věci a pracoviště, nikoli aby na sebe sobecky upozorňovali. V neposlední řadě platí, že si potřebují vydělat na důchod a každá výplata se jim hodí. Podobně jako pocit aspoň relativní jistoty. Přes zjevné přednosti jim ani zlatá pozice během soutěže pro získání či udržení práce nestačí.
