Článek
S partnerkou nejsme zastánci toho, že by děti neměly létat v brzkém věku. Je to až příliš velké riziko, které nejsme ochotni podstupovat. Navíc si z takové dovolené děti příliš neodnesou. A tak jsme čekali, až je konečně budeme moci vzít k moři. Často jsme jim o něm vyprávěli. Jak je krásné se zaposlouchat do šumění vln a jak v horkém letním dni chladná voda dokáže zchladit. Vypadaly, že se docela těší. A tak, když jim bylo osm a pět, objednali jsme zájezd k moři poprvé pro nás všechny.
Měly trochu obavy z letadla. Přeci jen ještě nikdy neletěly. A tak jsme se je snažili uklidnit. Říkal jsem si, že je to brzy přejde a že z výhledu, který se jim naskytne, budou doslova uchváceni tak, jak jsme kdysi byli my. Jakmile jsme ale vzlétli a děti zjistily, že létání nic není, začaly si hrát hry na svým mobilních telefonech. Na upozornění, že se na obzoru nachází něco pěkného, reagovaly asi vteřinovým pohledem z okna se slovy, že je to pěkný. Pak pokračovaly v hraní her.
Věřili jsme, že se to změní alespoň u moře. Tam si zadovádí a budou nadšené. Jenže podobná situace se opakovala i tam. Když jsme poprvé dorazili k moři, měly své hlavy opět ponořené v mobilech. Zrovna totiž chatovaly se svými kamarády. Myslel jsem, že snad vyletím z kůže. Trvalo to pár dnů, nakonec si ale cestu k moři našly. Potápěly se, sbíraly mušle, stavěly hrady z písku. Vypadaly nadšeně. Tedy alespoň v moři. Na lehátku se jim to ale nelíbilo. Pořád kolem nich něco létalo, moc na ně svítilo sluníčko, pak jim dokonce začalo vadit, že mají otlačený vzor lehátka na kůži a už na něm nechtěly ležet.
Jejich chování bylo sice na pováženou, ale tohle jsme ještě byli schopni tolerovat. Přeci jen to byly městské děti a k přírodě neměly až tak blízko. Čím déle jsme ale byli u moře, tím více se začínaly nudit. Když jim došlo, že jim cizinci nebudou rozumět, ať jim česky budou říkat cokoli, projevila se jejich nevychovanost. Začali kolemjdoucím nadávat. Nejprve zkoušely ty slušnější nadávky, pak už ale sahaly i po ostřejších slovech. Na naše napomenutí nereagovaly. Strašně je to bavilo.
Moje partnerka s sebou nabalila spoustu věcí z domova, které mají děti rády. Sušenky, bonbóny, buchtičky a spoustu dalších takových nesmyslů. Doma jsem jí to sice vyčítal, ale tady jsem musel uznat, že udělala dobře. Jinak by se děti totiž nenajedly. V restauracích odmítaly prakticky cokoli, protože jim to nechutnalo. Do všeho vždy dvakrát dloubly a pak talíř odstrčily. Nechutnalo jim ale ani jídlo, které si u nás běžně dávají. Pizza byla moc rajčatová, hranolky velké či malé, moc vysmažené nebo naopak měkké. Děti tak raději nejedly a těšily se na ubytování až si dají nějakou tu nezdravost, kterou jsme s sebou táhly až z Česka.
Vrchol byl, když svoje nadávky, kterým cizinci nerozumí, zkusily i na své sousedy v letadle, aniž by jim došlo, že tady už to cizinci být nemusí. A taky že nebyli. Dostaly od spolucestujících Čechů tak vynadáno, že se rozbrečely. A pak to schytaly ještě ode mě a od partnerky. Shodli jsme se, že příště už s námi na dovolenou nepojedou.
