Článek
Poněkud bizarní se může zdát situace, do které jsem se nedávno s přáteli dostal. Byli jsme venku, neboť prosluněné odpoledne přímo lákalo k procházce. A když jsme se vraceli z procházky zpět, napadlo nás, že bychom mohli svlažit naši žízeň v poměrně klidně a hezky vyhlížející restauraci. Bylo opravdu teplo a restaurace měla zahrádku, tak jsme se posadili tam. Jsme zastánci toho, že na vzduchu je vždycky lépe.
Nejprve se nic nedělo. Periferně jsme sice vnímali, že u veřejné lavičky, která stála jen pár metrů od zahrádky stojí mladá maminka s malým dítětem, byla ale zabraná do vášnivé debaty zřejmě se svou kamarádkou, kterou náhodou potkala. Nesledovali jsme je, ani jsme neposlouchali, o čem si povídají. Bavili jsme se mezi sebou. Až najednou s sebou jeden z mých kamarádů škubnul.
Tvrdil, že ho něco píchlo nebo štíplo do nohy a že to bylo hodně nepříjemné. Smáli jsme se mu, protože jsme věděli, že jak je chvíli na vzduchu, už se mu něco nezdá. Za chvíli se ale podobná situace opakovala. Tentokrát to schytala kamarádka do ruky. Nemohl to být žádný hmyz. Nic kolem nás ani nelétalo, a tak jsme se začali rozhlížet po okolí, co se to vlastně děje. A hned nám to bylo jasné. Malý chlapeček té debatující paní u lavičky sbíral v okolí stromu ze země kamínky a pak je bez rozmyslu házel všude kolem sebe.
Jeho maminka se na něj dívala, takže věděla přesně, co dělá. Neřekla ale ani slovo. Když po několika dalších hodech zasáhl další malý kamínek moje záda, už jsem se proti tomu ohradil. Maminka ale jako by nás neslyšela a debatovala dál. Pozorovali jsme tedy proto malého chlapce, abychom byli na další případný útok připraveni. I když to na první pohled zní komicky, tak vtipné to nebylo.
Pak se totiž ozvala pořádná rána. Chlapeček si tentokrát vzal kamínek poněkud větší a švihl s ním takovým způsobem naším směrem, že páru sedícímu u sousedního stolu jím rozbil pivní půllitr, ze kterého se vyvalila asi půlka nedopitého piva. Mokré nohavice jsem měl i já. Pohledy nás všech se opět uply na maminku dítěte. Ta zpozorovala, že je něco špatně, a tak si syna zavolala k sobě, ale neřekla mu vůbec nic, i když viděla, že v ruce drží další poměrně velký kámen.
Nakonec se zvedl jeden z mých kamarádů a šel jí to říct. Co přesně jí říkal, jsme sice neslyšeli, odpověď maminky ale byla hlasitá a nekompromisní: „No jo, aby se vám náhodou něco nestalo. Počkejte, až budete mít děti vy.“ Vyštěkla na něj poměrně zostra. Naštěstí to ale zabralo. Spolu s kamarádkou a malým synkem přešla k jiné lavičce vzdálené od nás asi sto metrů. Tam sice pokračovala v debatě dál, nám už ale žádné nebezpečí nehrozilo.
Byla to velmi zvláštní situace. Nevychované dítě, které takto ohrožuje okolí, bych ještě pochopil. Přeci jen chlapec vypadal tak, že mu byly asi tři roky. Že se ale s jeho maminkou nebude dát absolutně mluvit a že jí to bude jedno, to mě tedy chladným nenechalo.
Zpracováno na základě vlastního zážitku.
