Článek
Incident, kterého jsem byl svědkem, jsem dodnes nedokázal vymazat z hlavy. Utvrdil mě totiž v tom, že podstatná část dětí ze současné mladé generace je absolutně ztracena. Nemá představu o hodnotě peněz, city a empatie jsou jim cizí a jde jim jen o jejich prospěch. Takový dojem jsem nabyl při poslední návštěvě mého synovce.
Byl jsem zrovna u své matky také na návštěvě, když se na ni její vnuk přijel podívat. Nebo alespoň tvrdil, že se mu stýskalo, tak sedl na autobus, který ho dovezl z jednoho města do druhého, aby mohl vidět svou babičku. Byl jako mílius a jeho babička měla radost, že ho zase po delší době vidí. Moc dlouho mu to ale nevydrželo.
Náznaků, že nepůjde jen tak o zdvořilostní návštěvu, jsem pozoroval mnoho v každé jeho druhé větě. Vyprávěl o tom, co všechno se mu kde líbilo a jak moc by si to přál. Přitom šlo o nějakou nevkusnou mikinu a tričko s lebkou. Doslova přehrával a snažil se ve své babičce vyvolat lítost, že si to vlastně nemůže dovolit. Bylo mi jasné, o co mu jde, jeho babička ale tak trochu tápala. Řekla, že si promluví s jeho rodiči a řekne jim, aby mu to koupili. Pak už ale jeho trpělivost a úsměv zmizely nadobro.
Poněkud arogantně nám sdělil, že mu to právě koupit nechtějí. Bez ostychu se přiznal, že právě proto přijel. Kdyby mu ty věci koupit chtěli, nebyl by teď tady, ale byl by s nimi a kupoval by si je. Babička se teda začala pídit, proč jsou rodiče proti tomu. Když zjistila, že se jedná o morbidní oblečení s lebkou, řekla mu, že je ještě dítě a že by měl poslouchat rodiče. A že ani ona nesouhlasí s tím, aby takové oblečení nosil, a že je na to ještě hodně malý. Přeci jen je mu teprve třináct let.
Všechna dobrota, se kterou přijel z něj rychle vyprchala. Zjistil, že třicet kilometrů dlouhou cestu absolvoval úplně zbytečně. Ještě jednou to ale nakonec zkusil, tentokrát bez příkras a narovinu. Pamatuji si, že řekl doslova: „No tak, babi, přestaň dělat fóry a dej mi nějaký prachy!“ Babička nevěděla, co na to má říct, a tak na něj jen nevěřícně koukala. Okřiknout jsem ho musel já. A když jsem viděl, jak se mojí matce do očí derou slzy, odvedl jsem svého synovce do vedlejší místnosti.
Nebudu se tu hájit. Ano, seřval jsem ho. A pak jsem ho odvezl domů. Za celou cestu neřekl ani slovo. Na mé otázky nereagoval a tvářil se uraženě. Svoji matku jsem pak až do večera utěšoval. Byla z toho doslova v šoku. A vrcholem dne byl večerní telefonát od mojí sestry a jejího manžela, kteří naoplátku seřvali mě, jak si dovoluji být na jejich syna hrubý. Trvali na tom, že jejich syn je skvěle vychovaný a že by si tohle nikdy nedovolil. A že věří jeho tvrzení. Nedali se přesvědčit, a tak jsem hovor s nimi ukončil. Jen se bojím, jakou dohru to ještě bude mít s mojí matkou a kolik bolesti jí to ještě způsobí.
Zpracováno na základě vlastního zážitku.
