Článek
Autor článku, pan Martin Malý, správně píše, že investice je fajn věc a umí nám vygenerovat zisk i bez práce. Pěkně postupně, po malých krůčcích se stát nakonec rentiérem, který nebude muset chodit do práce a bude jej živit jen to, co zainvestoval. Krásná představa pohodlného života, po němž touží většina národa. Je potřeba mu poděkovat, že se snaží zlepšit finanční gramotnost národa.
A já jsem plně pro. Je potřeba lidi povzbudit, aby měli více, aby se měli lépe. Proti tomu nelze nic namítat. Všichni by byli spokojenější, měli by víc času na své záliby, měli by víc času postarat se o své okolí a zvelebit si své domovy. Bylo by to tu hezčí, milejší. Ti úspěšnější by si mohli dovolit nakupovat drahé věci, čímž by podporovali ty, kteří tak majetní nejsou. Zamyšlení o tom popisuji zde. Mám ovšem jedno velké ALE!
Všude se dočítáme, odevšad slýcháme, jak je přece jednoduché investovat a vydělávat bez práce. Ano, někdy to jde, někdy je to naopak rizikové. Kdo má finanční přebytky, investuje, a může opravdu vydělávat. Všichni hážou královské rady a kroutí hlavou, jak můžou být ostatní tak hloupí a neinvestovat, tudíž nevydělávat zadarmo. Článek pana Malého na mě působí dojmem, že by bylo super, kdyby všichni dostali rozum, začali investovat a za pár let by už ani nemuseli chodit do práce, jak by byli zajištění příjmem z investic. A teď právě přichází to ale. Ideální společnost, kdy by se všichni váleli doma, či u moře, a nechávali si posílat na účty peníze z investic, by asi stěží mohla fungovat. Stejně jako v pohádce o létajících pečených holubech přímo do huby. Protože jak známo, svět není pohádka a bez práce koláče opravdu nejsou.
Pokud by všichni ti úspěšní investoři nepracovali, pak by logicky nebyl nikdo, kdo by vytvářel hodnoty a statky, za něž by se dalo z investiční renty nakupovat. Jediná reálná hodnota přínosů z investování by tak mohla být buď na toaletě nebo v krbu. Je třeba si připustit, že ačkoliv chodit bouchat dvanáctky nebo osmičky do práce je vážně otrava, tak práce je pořád nejdůležitější stavební prvek ekonomiky. Tím, že jdeme ráno do práce a pečeme rohlíky, stavíme zdi, stříháme vlasy, či datlujeme do počítače, vytváříme produkty práce, které mohou využívat právě ti šťastní investoři, jimž se dle rady pana Malého podařilo proinvestovat až k vysněnému blahobytu bez práce. Ale z logiky ekonomiky takových lidí nemůže být mnoho. Čím více jich bude, tím méně budou mít. Ten koláč je jen jeden a oni se o něj musí podělit. Navíc čím méně lidí bude fyzicky pracovat, tak tím menší koláč upečou.
Když bychom se pustili do sci-fi roviny, pak pokud by bylo úspěšných investorů příliš mnoho, tak by svůj blahobyt opírali o práci těch, kteří tolik štěstí neměli a do té práce chodit musejí. A kdo viděl alespoň jeden sci-fi film s podobným tématem utlačovaných (příklady třeba zde nebo zde), tak ví, že utlačovaní se nakonec vzbouří a v lepším případě zavedou zpátky rovnostářskou společnost, která patrně nakonec donutí investory opět jít hákovat do Kolbenky (to už ale filmy nepopisují).
Ano, skuteční úspěšní investoři se mi ze své luxusní limuzíny za můj názor právě vysmívají, ale podle mě mohou být rádi, že jich, vyvolených, není mnoho. Protože čím více by jich bylo, tím méně dobře by se měli. Tak v pondělí na značkách!
