Článek
Je to nespravedlnost. Lopotit se za 30 tisíc měsíčně, přičemž jiní mají příjem mnohonásobně vyšší. Takoví ti, kteří nemají problém obklopit se luxusními věcmi, jezdit na luxusní dovolené, mít drahé předměty, nad kterými my můžeme jen slintat. Taková ta nespravedlnost, kdy jeden přemýšlí, jestli si může koupit nové hodinky za dva tisíce a jiný je ve frontě na hodinky za půl milionu. Šperk pro svou životní lásku koupíme za 1500,- s tím, že na víc nemáme, a bohatý člověk se ve stejném zlatnictví ani nezastaví, protože to nejdražší, co tam mají, jsou náušnice za trapných 50 tisíc, bez puncu výjimečnosti. Nespravedlnost? Možná trochu, ale jak se to vezme.
Přiznejme si, že nás mnohdy rozmary bohatých lidí umí naštvat. Někdy nesmyslnost jejich chování, jindy povýšenost, onehdy zase okázalé plýtvání. Ale co kdyby se světovlády zmocnili komunisti a všechny boháče zařadili mezi prostý lid? (Ano, půlku světa komunisti již kdysi ovládli a nic takového se nestalo. Bylo to ale především tím, že členové KSSS byli prospěcháři a elitáři snad víc než jejich kapitalističtí protějšci na Západě). Jásali bychom, kdyby všichni měli stejně?
V první chvíli by se mohlo zdát, že to je super. Protože peníze bohatých by se rozdělily mezi nás. Jenže nás je moc a zase tak horentní suma by to nebyla. Přišly by ale problémy: První, co by na světě přestalo fungovat, by byly podniky zaměřující se na bohaté lidi. Hotelové resorty s pokojem za 200 tisíc za noc by asi nenašly u lidí s příjmem 40 000,- měsíčně příliš odbyt. Totéž platí i o luxusních, často světoznámých a vyhlášených restauracích. Prostě by buď přešly na smažák s hranolkama za dvě stovky, anebo by k nim nikdo nechodil. Sbohem kulinářské specialitky.
Odbyt by ztratily velké firmy jako například luxusní automobilky. Bentley, Ferrari, Bugatti ani Porsche bychom s naším platem neuživili, takže by zrušily výrobu. A propustily zaměstnance. Švýcarské hodinky bychom si mohli koupit nanejvýš jednou za život (třeba místo auta), spíš bychom je v lepším případě třeba zdědili, v horším neviděli vůbec. Krejčovské dílny oblékající dnešní smetánku by taky začaly šít tepláky či by mohly přímo zavřít. Jistě, člověk namítne, že stejně většina z toho je normálně nenositelná. Ale pořád se jedná o poměrně významný prvek udávání módy.
Luxusní vily na pobřežích či horské chaty by se zbouraly, neboť na jejich provoz by nikdo neměl finance. A mnohdy jde o architektonicky krásné stavby, kterých by byla škoda. A místo nich? Buď nic, nebo další šmoulí městečko, kde si lidi navzájem vidí do oken a zahradu mají 100 čtverečních metrů. A navíc předražené, protože za taková panoramata se musí připlatit. Tedy zase ne pro každého. To samé platí o luxusních jachtách. Asi nikdo nemá, respektive by neměl, v peněžence dost na to, aby kolos s měsíčním nákladem klidně víc jak milion (ale i víc jak desítky milionů) korun vydržoval.
Já jsem vlastně za bohaté lidi nakonec rád. Sice mne pochopitelně přehlíží a nejsem hoden ani toho, abych jim leštil jejich boty z krokodýlí kůže, ale jsou to oni, kdo vlastní drahé věci, které by bez jejich peněz vlastně nikdy nevznikly. Já, jako autový nadšenec, se vždycky rád podívám někde, kde tito bohatí lidé vystavují své krásné dvoustopé kousky. Je to kus elegance, za nímž stojí nekonečné hodiny pilné práce stovek lidí. Nebo výše zmíněné jachty. Kdo by u moře takovou jachtu viděl a bude tvrdit, že ho neohromila, ten musí lhát. Dáma, která tvrdí, že se nikdy nezasnila nad tím, jak by jí slušela večerní róba, kterou na Oskarech měla Julia Roberts, bude lhát taky.
Těch lidí, kteří by „zrušením bohatých lidí“ přišli o práci, by bylo celosvětově statisíce. Dělníků, inženýrů, techniků, zlatníků, ale i pokojských, posádek lodí, návrhářů a dalších a dalších zaměstnání, které se kolem smetánky točí. Takových, kteří by pak neměli práci a na dávkách v nezaměstnanosti by živořili na úkor jiných obyčejných lidí. Tím by samozřejmě opět zhoršovali jejich bohatství. I když nejspíš by se někde uchytili, protože to obvykle bývají špičky ve svém oboru. Ale jejich kvality by běžný provoz jen stěží skutečně docenil. A svět by tak či tak přišel o stovky tisíc dobrých pracovních míst.
Také by se nám změnilo složení sportovní a kulturní scény. Bez pohádkových příjmů už by nebylo tolik lákavé být slavným hercem, vynikajícím fotbalistou nebo umělcem tvořícím významná světová díla (o kvalitě moderního umění si můžeme napsat jindy). Dozajista by se změnily i reklamní strategie firem, které cpou do reklamy těžké peníze.
Tedy závěrem bych rád poděkoval bohatým za to, že mají peníze, a za to, že je utrácí. Někdy smysluplně, jindy jen z rozmaru. A obzvláště bych chtěl poděkovat těm bohatým, kteří ke svému majetku přišli svou poctivou prací, pílí, nebo dobrým nápadem. My, obyčejní smrtelníci, kteří každý měsíc kontrolujeme, kolik nám zbylo na účtu, můžeme jen doufat, že se třeba taky jednou zařadíme mezi ty, kteří si mohou dovolit mít v garáži supersport a na ruce Rolexky. Pak se s ostatníma taky rádi rozdělíme, že jo?
