Článek
Trump před nedávnem nabídl Ukrajině 28bodový plán, kterak ukončit současný válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Ten byl Ukrajinou odmítnut a celým světem odsouzen. Je to nadmíru pochopitelné, když o suverénní zemi jednají dvě mocnosti mezi sebou. Ledaskomu by mohla vyvstat historická paralela v podobě Mnichovské dohody nebo dělení Polska. A mimo jiné se dokonce objevily i náznaky, že tento plán sestavil někdo rusky mluvící a Trump jej jen okázale předal dál. Plán vesměs požadoval Ukrajinskou bezpodmínečnou kapitulaci, uznával ruské zisky a ještě určoval, co smějí dělat další, nezúčastněné, evropské země.
Uvažovat o Trumpovi jako o seriózně plánujícím vizionáři a státníkovi by bylo poněkud naivní. Minimálně svými činy a vyjádřeními dokládá, že jde spíše o egomaniaka a narcise, který chce za každou cenu prosadit svou, i když se jeho myšlenky střídají rychleji než sako, které si bere do práce. Ale přesto zkusme předpokládat, že i Donald Trump má v hlavě nějaké plány, ideje a dobré nápady.
Jedním z takových plánů by mohla být i snaha vyvázat se z role dohledu nad Ruskem. NATO, jehož jsou USA zakladateli, bylo vymyšleno jako protiváha Sovětského svazu, později Ruska. A mnoho evropských států se rádo přidalo, poněvadž dobře věděly, že v jednotě je síla. Zároveň spojená armáda umožnila šetřit náklady na zbrojení. A to natolik, že se z členských států postupně staly čím dál víc pacifičtější členové, kteří byli ochotni přispívat čím dál méně. Toho si všiml i Trump a nyní požaduje, aby členské státy věnovaly 5% HDP na svou obranu. Možná tak trochu prokoukl Trump i spící státy kvůli „Speciální válečné operaci,“ kterou před téměř čtyřmi roky začali Rusové.
Co se však od dob vzniku NATO razantně změnilo, je potencionální nepřítel. SSSR již dávno neexistuje a jak se ukázalo, Rusko zdaleka našlape v jeho stopách a nedisponuje takovou vojenskou silou. Na druhé straně planety ale vyvstala nová hrozba v podobě ambiciózní Číny, která Američanům dělá těžké hlavy daleko více, než nějaké Rusko. Notabene, když se Rusové svou dobyvačnou válkou nyní tak těžce vyčerpali.
Snahy, aby si Rusko vzala na starost Evropa a USA se mohly věnovat Číně jsou patrné již před Trumpem. Je to naprosto pochopitelné. Armáda Spojených států je sice stále největší a nejsilnější, ale Čínská armádní síla roste nebývalým tempem. Zároveň i Číňané dávají najevo své imperiální ambice, ve kterých si hodlají přivlastňovat další a další území. Nejžhavějším želízkem v ohni je nyní Tchaj-Wan, světová velmoc ve výrobě dnes tolik důležitých mikročipů.
USA jsou nyní stále největším podporovatelem Ukrajiny. Dodávají nejen munici za miliardy dolarů, ale také značné množství víceméně starší vojenské techniky, kterou Ukrajinci téměř životně potřebují. I ta stojí Američany nemalé finanční prostředky. A oni by nejspíš rádi tyto prostředky nasměrovali směr Čína, která jim dělá vrásky nejspíš daleko více, než nějaká vzdálená Ukrajina, na které se už několik let plácá bezzubé Rusko. Rusko, které však stále vlastní jaderné zbraně, a tudíž je v kombinaci s typickým šlendriánem a nezodpovědností hrozbou pro celý svět. Nelze je proto tak snadno přehlížet.
Pokud USA přestanou dodávat zbraně Ukrajině, což de facto osmadvaceti bodová smlouva říká, bude muset Američany někdo nahradit. Ten někdo není nikdo jiný, než pomalu se probouzející Evropa. Nepředpokládejme, že by někdo naivně věřil tomu, že Rusové se nadobro zastaví na současné linii. Indicií o ruskou snahu tlačit se stále dál na západ máme víc než dost. Ukrajinu je potřeba vyzbrojovat, dokud o to ona sama bude žádat. Jinak existuje dost reálná hrozba, že se válka časem přesune k nám a nebo že po čtyřiceti letech budeme zase součástí Sovětského svazu.
Je-li 28bodový plán pro mír na Ukrajině z Trumpovy hlavy, nebo některé z hlav jeho poradců, či pochází z pera Putnova sekretáře, se nejspíš nikdy nedozvíme. Možné jsou obě možnosti, protože obě dávají smysl. A jestli je to plán nadmíru geniální, nebo naopak totálně hloupý, se také nikdy nedozvíme.
Co už ale víme je, že selhal, protože byl odmítnut.
