Článek
Tak co, děti moje, máte se lépe? Ptá se nás sugestivně komunistický prezident Gustáv Husák z obrázku ve skupině TOP hlášky flaztenců na Facebooku. Otázka jasná, odpověď také. Alespoň mně.
Nedávno jsem tu psala o úžasném dětství za socialismu.
https://medium.seznam.cz/clanek/monika-le-fay-uzasne-detstvi-za-socialismu-73743
Text četlo víc jak 100 000 lidí, diskuse byla bouřlivá. Raději jsem ji nečetla, protože po nahlédnutí trvajícím cca jednu pikosekundu tuším, že mi lidé psali, že si to pamatuju špatně, že to tak nebylo, protože u nich to bylo jinak než u nás a podobně. Poslali mi také zprávy na sociální sítě, kde mi neděkovali, ale vyhrožovali a nadávali.
Podobný ohlas možná bude mít i vzpomínka, vyvolaná známkou s Husákem. Naposledy jsem takovou známku zahlídla někdy v 90. letech, kdy mi jí ofrankoval dopis disident a novinář Petr Uhl - a světe div se, poště to nevadilo.
Tak jako pošta možná i někteří z nás uvízli v nostalgii, že to, co bylo za jejich mládí, bylo skvělé a platí pořád. Očima vzpomínek prostě vidí jen to dobré.
Když budu mluvit sama za sebe, okamžitě mě napadá:
- nemusím už uklízet v lázních poté, co mě vyhodili ze školy, kam nás do ročníku vzali na základě talentových zkoušek tři
- můžu okamžitě odcestovat, kam chci a rozhoduju o tom jenom já, můj volný čas a dostatek peněz, nikoliv uliční výbor, nebo Státní bezpečnost
- můžu si říkat, psát, filmovat a vydávat co chci
- všechny mé děti jsou odmalička vychovány bilingvně, takže se dorozumí skoro všude na světě
- mohla jsem osobně zažít návrat legend české kultury a politiky, kamarádů a příbuzných z exilu
.- můžu svobodně volit koho chci
- můžu se přestěhovat kam budu chtít
- když se přestanu věnovat tvorbě pro děti, natáčení dokumentů a psaní blogů, můžu si vydělat miliony (samozřejmě pokud budu zdravá)
- můžu demonstrovat a protestovat (a taky to celou tu dobu dělám)
- můžu svobodně kritizovat naše představitele, bez toho, aniž bych byla znovu hnána před soud
- můžu se svobodně hlásit k církvi a nehrozí mi za to pronásledování, ani špatný kádrový posudek
- můžu studovat, využívat alternativní medicínu, učit děti doma, chodit bosá, nabarvit si vlasy na zeleno jako Mejerchold, nebo se oholit dohola jako Sinead O’Connor
- policie k nám nesní vtrhnout v každou denní či noční hodinu, náhodně nás perlustrovat a nutit mít razítko v občance
- můžu si koupit zeleninu, ovoce a plody moře, které jsem nikdy předtím neviděla
- můžu mít za sousedy, přátele i členy rodiny lidi všech etnik z celého světa
- můžu poslouchat hudbu jakou chci a číst knihy a noviny a dívat se na filmy jaké se mi líbí
- pokud bych chtěla, můžu rodit doma
- pokud budu mít místo, peníze a čas, můžu si zařídit útulek pro psy a kočky, azyl pro hospodářská zvířata, přístřeší pro bezdomovce, hospic, nebo útočiště pro ženy
- můžu adoptovat děti z celého světa
- nemusím už každý čtvrtek stát fontu na knížky a bát se cenzury, která zakáže filmy, divadlo výstavy, nebo hudebníky
- a nemusím se bát, že skončím jako všichni slušní lidé ve vězení
Je to málo?
Já jsem za to vděčná každý den.
Lidi, kteří mají nízké platy, bojí se o střechu nad hlavou, nebo řeší jiné každodenní existenční problémy, nejspíš nic z toho neocení. Protože když je člověk v nouzi, neocení ani možnost cestování, dostatek exotického zboží, koncerty, cédéčka, knihy a filmy, protože jednoduše na ně nemá peníze.
Dřív byli až na výjimky chudí všichni, dnes je nerovnost víc vidět.
Tak co; měnili byste všechny ty výdobytky za pocit, že jsme na tom všichni stejně - totiž stejně blbě?