Článek
POŘÁD MI VRTÁ HLAVOU, JAK TO DĚLALI TI HLOUPÍ ZLÍ KOMUNISTÉ, KTEŘÍ NIČEMU NEROZUMĚLI, KDYŽ NA KAŽDÉ VESNICI BYLO ZDRAVOTNÍ STŘEDISKO, KDE MI NAPSAL MUDr. RECEPT, ZA KTERÝ JSEM ZAPLATIL 1 Kč. BEZ OHLEDU NA TO, JAKÉ LÉKY MI NA NĚJ V LÉKÁRNĚ VYDALI, ZUBAŘ ZA NÁMI DĚTMI CHODIL 2X ZA ŠKOLNÍ ROK DO ŠKOLY, NA KAŽDÉ VESNICI BYLA POŠTA POHLED STÁL 1 Kč ZA ZNÁMKU, KORESPONĎÁK 50hal. DOPIS 3 Kč ZA ZNÁMKU, PO MĚSTĚ JSME JAKO DĚTI JEZDILI MĚSTSKOU DOPRAVOU ( KEJVAČKOU ) ZA 50 hal. OD 15 LET ZA 1 Kč, ROHLÍK STÁL 40 hal. PLETENÁ HOUSKA 60 hal. BOCHNÍK CHLEBA 1 Kg. 5,20 Kč. 1L MLÉKA 2,20 Kč. 250 g. MÁSLA 8 Kč, napsal na Facebooku před časem myslitel Zdenda Vydra a tisíce lidí mu to nostalgicky lajkovalo.
I když pominu ty stovky a tisíce popravených, zastřelených na útěku nebo umučených v lágrech (kdo by se tím zabýval, když rohlík byl ani ne za korunu) a statisíce dalších, vyštvaných do exilu, nenávratně odstřižených od svých blízkých, mé vzpomínky jsou poněkud jiné.
Korespondenční lístek sice asi moc nestál; ale používali jsme ho proto, že byl levnější než pohled a emaily, esemesky, ani faxy neexistovaly. Mnozí dokonce neměli ani telefon. Pamatuju si, jak jsme na vesnici u Brna museli volat z veřejného telefonu, který byl po domluvě dostupný. Doma jsme telefon měli, méně šťastní sousedi k nám chodívali. Stačilo ale jenom trochu pozlobit socialistické soudruhy a šup, linku vám odstřihli.
Knihkupectví byla plná agitek, škvárů a netalentovaných komunistických pisálků. Když vydali nějakou slušnou prózu, poezii nebo překlad z cizího jazyka, rostly ve čtvrtek před obchodem geometricky fronty, podobně jako když jednou za rok na Vánoce přivezli mandarinky. Pamatuju se, jak mi matka sehnala díky konexím Zichovu Estetiku dramatického umění; mohla jsem si gratulovat, protože v okrese Gottwaldov měli ve všech knihkupectvích pouze jeden jediný kus. Estetika prostě nebyla státem podporovaná. Podobné to bylo i s knihami Freuda a spol., které jsem si chtěla vypůjčit v místní knihovně, ale nebyly k dostání.
Když mi příbuzní z Austrálie poslali džíny a malého walkmana s kazetou ze živého koncertu Stinga, kde zpíval Moon Over Bourbon Street, bylo to stejné, jako kdyby mi dnes někdo koupil letenky na Mars.
V obchodech zely regály prázdnotou. Ovoce a zelenina, častý terč vtipů, pojmenovaný jako Ovoce z Lenina, prodával mrkev, celer, petržel, nakládané okurky a hrášek s mrkví v konzervě. Nejen, že jsme nikdy neviděli ani nejedli mango nebo kiwi, neměli jsme ani možnost koupit si mandarinky, pomeranče či banány; ledaže někdo ochotný před Vánocemi vystál frontu, aby urval jeden pytlík pro děti.
Toaletní papír, lesklé útržky, které byly příjemné asi jako šmirglpapír, byl možná levný, ale ani toho nebylo dost. O toaleťák a dámské vložky zuřila bitka. Když si dnes můžu vybrat z regálu, co chci, ani si nevzpomenu na doby, kdy jsme nejenže neměli na výběr, neměli jsme prostě nic. A tuto vzpomínku mi Zdenda Vydra dnes připomněl.
Nejezdili jsme k moři, ani na dovolenou, dokonce ani za svými příbuznými na Západě ne, natož oni za námi. Strýc, který emigroval v osmnácti, už nikdy neviděl svého otce a sestru, a svou matku, moji babičku, potkal jednou jedinkrát, téměř po třiceti letech.
Když jsem si zlomila nohu, rodiče běželi do nemocnice podplatit primáře, aby mě operoval, protože hrozilo, že se toho ujme místní patlal, komunista a alkoholik. Kdo měl stranickou knížku, měl zelenou, takže mohl operovat, soudit, učit; co ho napadlo. Kdo ji ovšem neměl, měl smůlu.
Ve škole jsme několikrát za týden měli na svačinu mléko z igelitového pytlíku a k tomu rohlík; dodnes mléko nepiju a rohlíky nejím. Vrcholem zdravé výživy byl čas od času mrkvový salát a kompot. Jako vegetariánka jsem jedla po hospodách několik let špenát s rýží, nebo knedlíky s vajíčkama, pokud byl ochotný mi někdo něco takového prodat, protože na atypická jídla neměl kalkulaci. Smažený sýr, kuře s broskví nebo omeleta s džemem byly stálicí všech jídelních lístků; asi proto, že široko daleko nebyl žádný Pohlreich.
Lidé byli šťastní, když si mohli na víkend koupit buřty na opékání, lahvové pivo a pro děti jednu malinovku a jeden pytlík bonbónů, aby alespoň na chvilku zapomněli, že nemůžou poslouchat, co chtějí, číst, co chtějí, cestovat, kam chtějí, a ani se jinak realizovat, protože podnikání nebylo povoleno a o práci rozhodoval kdosi, kdo měl třeba jen učňák, ale příslušné stranické papíry v kapse.
I u toho táboráku nakonec všichni mluvili skoro potichu a to, co si myslí, říkali nahlas jen doma. Některým to zůstalo dodnes.
Nevím, kolik let je Zdendovi, ale prostě šíří bludy. Pro takového, jako on, bych navrhovala strávit týden v komunistickém skanzenu, ona by ho ta nostalgie rychle přešla!
